Petr Bača Photography - Fotografická tvorba automobilismu, focení automobilového sportu a všeho co má motor a 4 kola

Objektiv zpět; opět okruh, opět Czech Drift Series, opět Most. A skoro by se chtělo napsat (a i napíše), že opět spousta kouře a super den. Stejně jako do Sosnové, tak i do Mostu přijelo relativně početné startovní pole čítající bezmála tři desítky startujících ze čtyř evropských zemí. Domácí výběr zůstal, co do počtu, hodně podobný; výprava ze Slovenska tentokrát čítala nadupanou trojici M3 E46 s piloty věhlasných jmen za volanty; místo jednoho poláka přijel jeden švýcar a od našich západních sousedů docestovala čtveřice jezdců týmu Turbogarage se (zřejmě) nejvýkonnějším vozem startovního pole – hodně posíleným Nissanem 350Z (odpověď na otázku “čím to, že se pod kapotou prohánělo tolik kobyl” bych hledal přímo v názvu týmu).

Tréninky i kvalifikační jízdy se nesly ve jménu vysoušení asfaltu po dešti z předešlého dne a noci a, jak už to tak bývá, každý se s mosteckou tratí snažil vypořádat po svém a v přímé souvislosti s výkonem svého závodního náčiní. Takže zatímco jezdci kategorie PRO a špička streetu agresivně létali a klouzali s vytočenými koly a mohutnou kouřovou clonou za zády, byli i tací, kteří se snažili vymáčknout ze svých vozů i ten poslední µW výkonu a dát najevo, že v Mostě to jde také s méně početným stádem. Po poledni se přešlo k tandem battlům, které, čím později se jely, tím více přinášely i zdlouhavá čekání na to, co se bude dít. Organizátoři se naštěstí rozhodli pro střídání závodních kategorií, čímž se naskytlo docela zajímavé porovnání jejich tandemových jízd. Osobně jsem byl příjemně překvapen, že těsné jízdy nebyly pouze doménou kategorie PRO… i když… nevím, nakolik to překvapení bylo příjemné, hlavně když to vypadalo, že čím blíže vyvrcholení závodů aka finále PRO, tím více prostoru si mezi sebou závodníci nechávali. No co se dá dělat… Street nakonec vyhrál Lukáš Plch (E34), opakované, protahované a nakonec víceméně kontumačně rozhodované finále PRO vyšlo lépe slovenskému Romanu Kolesárovi (E46). Příští závod bude 22. – 23. června v pražských Letňanech.

Den tři. Po ryze komorním AmaterCupu nastupuje něco, co si nárokuje být výrazně více zaměřené na diváka. Už snad všichni ví, v jakých podmínkách se začínalo, takže je zbytečné to zase omílat, ale samotného mne překvapilo, kolik diváků dorazilo na letošní první závod Czech Drift Series. Po porovnání s poloprázdnými tribunami na fotkách z roku 2010 a velmi hustě obsazenými z roku letošního, se musí nechat, že tým pořadatelů odvedl hodně slušný kus práce. Na startovní listině figurovalo téměř 30 závodníků, lákadlem byla určitě skupina PRO, tvořená převážně jezdci ze sousedních států a Nizozemska. Roztočená vrtule se skví na větší části startující techniky, menšinově je zastoupena japonská produkce, kde na sebe, v armádě Nissanů, strhává pozornost náčiní náchodského jezdce – Skyline R34. Pohonné ústrojí z Nissanu (resp. Infiniti) skrývá jediná přítomná Toyota – parádní Corolla TE71, podobnou rošádu, i když s trochu jiným výsledným efektem, hraje původně VAZ 2103 s implantovaným agregátem BMW (a zřejmě i řadou dalších dílů). Trať je postavena stejně jako už několikrát – startuje se kousek před mostem, po projetí pod mostem je první clipping point na svodidlech u nekryté tribuny, druhý na přehozu (na můj pohled možná zbytečně moc vytažený, ale to je jen otázka vkusu), třetí na konci svodidel, hned vzápětí čtvrtý uvnitř táhlé levé; za přehazovací rovinkou pátý na vnějšku mezi dvěma pravými zatáčkami a šestý v levé, poslední bodované zatáčce, opět vevnitř. A dál už všechno driftem. Při trénincích je jasné, že zahraniční návštěva není jen do počtu a umí se svými stroji vytvářet řádné kouřové signály, ale i mezi jezdci s českou národností lze vypozorovat řadu těch, na kterých dlouhá pauza mezi sezónami nezanechala následky. Co se také začíná projevovat, a mně na klidu rozhodně nepřidává, je moje stávkující technika, resp. objektiv, který čím dál častěji přestává komunikovat s tělem aparátu a já se po rozjížďkách začínám obávat, co bude dál.

Ani ne tak se závody, které se zatím vyvíjí přímo skvěle – následující kvalifikací nejlépe prodriftuje ve skupině Street trojice velkých BMW v pořadí Martin Mašek (E34), Michal Miškovský (E28), Milan Jirčík (E32); mohutnější kouřovou clonu a větší úhly pak předchází pořadí Rooie Kees (E36), Marián Nikš (E36) a Marco Zakouřil (E34) ve skupině PRO. Během drift taxi a oběda zapomínám na komplikace s objektivem (bodejť by ne, když jsem si tehdy myslel, že blbne tělo) a vyhlížím vstříc slibně vypadajícím tandem battlům. Představení posádek skrz pálení gum a burnouty už patří k tradici, podobně jako krátká show, která dostává diváky ještě více do varu. Do varu se dostávám i já, když zjišťuji, že mezi záběry je jich velké množství hodně podexponovaných a snažím se přijít na dočasné řešení, díky kterému bych zvládl vše dofotit. Takže u street battlů na střídačku sleduji drifty a laboruji s pozicí objektivu v bajonetu těla, načež se mi daří rozluštit záhadu Bermudského trojúhelníku (ok, jen částečně) a po vítězství Martina Maška nad Míšou Sacherovou (E30) ve finálovém battlu, na stupních vítězů ještě doplnil Milan Jirčík, jsem snad zcela připraven na finále kategorie PRO. Battly jsou o poznání těsnější a akčnější, i když mě osobně úplně nebaví předjížděcí styl polského závodníka, a vše směřuje k zapeklitému rozuzlení. V jednom z krásných a těsných čtvrtfinálových battlů dochází k přetočení, kolizi a poškození vozu Tomáše Kodery (E30), pro jehož tým nastává hra s časem, která je posléze dovedena do zdárného konce. Okřídlená E30 tak může nastoupit napřed do semifinálového boje s Mariánem Nikšem a vzápětí i do finálového battlu s Jasperem Spaanem na již zmiňované Toyotě. Finále probíhá za mých občasných vnitřních výkřiků nad sem tam funkčním objektivem, nicméně na dráze vychází lépe právě český závodník a stupně vítězů jsou ryze mezinárodního charakteru – český Tomáš Kodera, nizozemský Jasper Spaan a slovenský Marián Nikš. Další dávka kouře z driftující gumy? 8.5. v Mostě…

Při procházení fotek vidím trochu zmar v podobě místy zbytečného boje s objektivem a v týdnu jej odnáším do servisu. Tam paradoxně funguje bez problémů a já si přijdu jak blbec, když po pětiminutovém šolíchání objevuji místo, kde se vyskytuje nějaký problém a tělo nenalézá společnou řeč s objektivem. Teď jen čekám, jak dlouho budu bez objektivu, se kterým fotím 98% automobilových akcí…

Den dva. Neznámé prostředí měním za důvěrně známý kus asfaltu nedaleko od České Lípy. Počasí se umoudřilo aspoň do té míry, že neprší a startovní listina je naplněna vyváženou směsicí všech tří koncepcí pohonu – kousek od silně odlehčené Miaty stojí Caterham a dvojice KTM X-Bow, mezi přítomnými BMW mírně vyčnívá Fikuxova M3 E30, Imprez je o trochu více než hot-hatchů (převážně s modrým oválem ve znaku), vlastní závod pojede skupina “emikspětek”. A jsou tu i další. Hlavní náplň dne? Jezdit, jezdit, jezdit, nahodit časomíru a jezdit na čas. Asfaltová část sosnovského autodromu tak žije celý den skřípěním odvalujících se plášťů, hoblováním gumy a spoluvytvářením kouře u těch, kteří to s jízdou bokem myslí vážně. Střídám focení a natáčení (původně jsem chtěl jenom natáčet, ale nesehnal jsem všechnu techniku, takže jsem opět zvolil kombinaci… a doufám, že to někdy sestříhám) a ke konci dne se dostávám ke klasickému sosnovskému rozřešení – kde není časomíra, tam je větší zábava pro foťák.

Posléze to tak nebude vypadat, takže jen pro pořádek: původně jsem chtěl udělat jeden post, ale byl by moc dlouhý (tedy hlavně bych ho dával dlouho dohromady), a tak budu dubnový víkend 19. – 21. servírovat postupně. Geniální je, že tento úvod bude ve finále až u posledního postu aka prvního dne… co už…

Den jedna. Hodně brzké vstávání po hodně krátkém spánku. První raní metro kombinuje nespavce, pracanty a blbce cestující na rally. Přestup do vlaku umožňuje částečně dotáhnout budíkem přerušenou činnost. Po pár hodinách a dvou třech přestupech stojím u shakedownu a doufám, že jsem neudělal úplnou blbost. Shakedown není povinný – kdo a kolikrát se na něm objeví, je trochu záhadou. Úsek vypadá moc pěkně. Sice je celý na rovině, ale kombinuje rychlé i pomalejší zatáčky; první půlka od startu se jede na otevřené a přehledné silnici mezi poli a loukami, druhá, kratší, polovina, je obklopena stromy a keři, silnice je navíc o něco užší. Široké smyky ani průjezdy na hraně nečekám v žádné z pasáží a tak volím raději malebnější část testovací erzety blíže k cíli. Po krátkém čekání prořízne vzduch zvuk motoru. Historického. Závodního. Italského. Béčkového (asociace s béčkovými filmy není na místě). Je patrné, že si jezdec zatím osahává trať a místo ostrého ryku se z výfuků line symfonie značící spíše spodní spektrum otáček. Ouvertura dostává jasnější pokračování, když začne mezi stromy probleskovat červená barva jedinečné karoserie Lancie 037 Rally. Jestli bych měl vyjmenovat tři důvody, proč jsem se sem vydal, všechny odpovědi by zněly “037″ (paralela s “42″ čistě náhodná… nebo ne?). Zanedlouho po prvním voze se, v někdy více, někdy méně pravidelných intervalech, pouští do testování povrchu a techniky i další jezdci. Není jich mnoho (odhadem tak 20-30% startovního pole), fajn je, že shakedown absolvují hned několikrát. O zábavu je tudíž postaráno. Každý průjezd znamená zrychlení, každé zrychlení rovná se jadrnější zvuk motoru a intenzivnější snahu zadní nápravy chovat se autoritativně. Historici postupně opouští scénu a nastupují soudobé vozy v rámci MMČR. Rychlost ani nasazení nechybí, nicméně nějak to není ono. V duchu se tak nořím do myšlenek na další zastávku mé klatovské cesty – náměstí, kde má proběhnout slavnostní start. Ceremoniál je mi ukradený, zásadní bude přítomnost všech závodních speciálů a jejich posádek.

A tak o pár hodin, cestu vlakem a krátké bloudění městem později postávám na náměstí poblíž skvostu v podobě nulatřicetsedmičky zaparkované vedle devětsetjedenáctky a užívám si možnost jen tak zbůhdarma čučet na vůz a vše si v klidu prohlédnout. Pár minut před oficiálním začátkem se jedna z příjezdových ulic každou chvíli rozeznívá trochu jiným malebným zvukem motoru a náměstí nabírá vzhled jako při startu rally před pětadvaceti či třiceti lety. Procházím náměstím tam a zpátky a pořád kontroluji přibývající vozy. Řidiči i spolujezdci z různých koutů Evropy vypadají jako staří známí a centrem města se line angličtina, němčina, norština, italština a … ok, i čeština. Snažím se počkat na všechny startující, ale čas kvapí, takže dělám poslední fotky právě dorazivší Legacy, balím aparát a vydávám se na hodinu a něco trvající procházku směrem RZ. Na příjezdu do centra mně ještě míjí posádky jedoucí na náměstí – dvojice Sierr, Favority, stotřicítky a hlavně krásná Giulia a Escort Mk2 českých posádek. Hluk města nechávám za sebou a, podle plánu, nabírám směr na druhý závodní úsek dneška (a první plnohodnotnou erzetu).

Trochu jsem váhal, jestli raději nevyrazit na tradiční Činovský okruh, ale ona tradičnost a ještě více vstupné, mně odradily. Raději jsem zvolil pasáž na úzkém asfaltu kousek za startem, mimo obce, trošku kopečky, bohužel žádný les. Buď jdu moc rychle nebo jsem špatně odhadl vzdálenost, nicméně hodinu po opuštění náměstí, přicházím k vymlíkovanému místu s několika diváky. Celý úsek mezi vesničkami vypadá lépe, než jsem čekal – zatáčky jsou podobného charakteru jako na shaku, akorát nahozené na kopci, takže volím stejnou strategii pozorovacích stanovišť alá “chvíli tady, chvíli tam”. Předjezdci s sebou přináší déšť, který se měl podle původních prognóz snášet celý den. Jak všichni víme, výkonné zadokolky si s deštěm rozumí přímo skvěle, úzká silnice je k této kombinaci také jak stvořená. A teď vážně. První přijíždí 037 v tradičních Martini barvách (pozdější vítěz celého závodu) a je znát, že v těchto podmínkách bude hrát hlavní úlohu opatrná práce s plynem a volantem. Zatáčku projíždí v klidu, na výjezdu dává mírné kontra a až pak motor na krátkou dobu vykřikne, aby byl hned vzápětí utišen před pomalým a nepřehledným esíčkem. Špička absolvuje levou zatáčku, kterou mám v hledáčku, prakticky totožným způsobem a já se přesunuji právě k onomu esíčku. Zjišťuji, že je, vedle závodníků, nepřehledná i pro fotografy, takže přecházím a měním úhly záběru. Déšť sílí a já se vracím ke svému původnímu stanovišti, odkud se přesunuji na českou část Historic Vltava Rally ještě o něco níž. Fordy, Porsche a Lancie střídají Fordy, Škodovky a Alfa Romeo, kombinovaně fotím a kryji aparát před deštěm. Po posledním voze přichází krátká pauza a následuje startovní pole Rally Šumava. Neprozřetelně jsem se rozhodl navštívit divácké místo, ke kterému se šlo dostat i přes výběrčí poplatku přímo po silnici. Jeden by skoro myslel, že takové místo bude divácky atraktivní a přizpůsobené pro větší pohyb osob. Namísto toho jde o nezajímavou odbočku, do které jde hodně špatně vidět. Řešení? Obcházím deset metrů mezi dvěma pozorovacími místy čtvrtkilometrovou procházkou vesnicí, nacházím skulinu mezi diváky a akreditovanými fotografy, objektiv vytáhnu na max a snažím se ulovit aspoň nějaké záběry. Jde to, ale dře to. Auta jezdí, pocit z shaku se nezměnil, všude kolem je mokro a přestává mě bavit jedinec, který neustále leze do záběru. Během předokolek jdu hledat lepší místo, ale nenacházím, takže jen experimentuji s časem závěrky a po posledním, sloupcem vodní tříště doprovázeném, autě balím proch_anou techniku do proch_aného batohu a jdu stihnout poslední vlak. Cestou se mi ještě honí hlavou, že jsem rád, že jsem se jakémukoliv placení vstupu vyhnul. Ne snad, že bych byl škrt a nemám nic proti vybírání vstupu, jen si myslím, že by pak měl být divákovi nabídnut i jakýsi komfort pro sledování nebo pohyb podél RZ. A ještě jedna věc. Každým rokem se dostávám na čím dál tím méně rally. Nějak ztrácí kouzlo, pořádně nevím proč, ale ten úpadek tam prostě je. Jen doufám, že se v dohledné době dostanu na něco, co bude mít v názvu slova jako “historic” a “rally”. Tam to kouzlo zůstává pořád a díky své auře nabírá na intenzitě.

Opakování matka moudrosti, takže proč nezajet na mostecký Autodrom dva týdny po dni otevřených dveří a nepřipomenout si, jak se stojí za fotoaparátem na půdě (a asfaltu) jednoho z těch větších tuzemských závodních okruhů? Skoro všechno probíhalo stejně jako před 14ti dny, i když byly patrné určité rozdíly. Nejvíce u vrátnice, kde mi urputně milý a sympatický pan vrátný vmetl do ksichtu na mé lakonické “…jdu fotit!” prozaické “Tam se nesmí, protože je zavřená pokladna…”. Krátká výměna názorů byla přínosná asi stejně jako přejetý klokan – aspoň že vedla ke zdárnému zakončení. A tak jsem vyrazil zjistit, co všechno si přijelo zazávodit na první letošní závod MČR ZAV EDDA C., který se během let vyšvihl z ryze amatérského závodění na plnohodnotný seriál závodů do vrchu. V Mostě se na “Eddovi” každoročně objevuje snad nejrozmanitější startovní pole z celého roku (že by kvůli hladkému povrchu?) a vedle roky pilovaných “domácích” speciálů se objevují i vozy s čistokrevným okruhovým rodokmenem. Když se k tomu přičte různé stáří vozů a fakt, že závody do vrchu přitahují stále více atraktivních automobilů, je jasné, že o potěchu oka, ucha i duše petrolheada bude kompletně a komplexně postaráno. Tentokrát jsem se vykašlal na fotovestu a jen bloumal po parkovišti a depu a nejvíce času strávil u dvojice 3.0CSL a AE86, ze které na mně zářila snad největší aura. Ne že by tam nebyla řada dalších zajímavých aut, ale tyto jsem zatím nikde nepotkal. Teď jen doufám, že si setkání s ještě zopakuji na nějakém kopci, kde by byla i ta správná vrchařská atmosféra.

Asi nejsem jediný, kdo by toho chtěl stíhat více. Pokud v tom figurují auta, stává se z chtíče nutnost. Takže když jsem zjistil, že se během víkendu budu přesouvat přes Hradec Králové na Moravu a cestou pojedu kolem Žiželic, kde mělo probíhat tou dobou oficiální testování rally techniky po zimním spánku, poposunul jsem odjezd a zaskočil aspoň na chvilku. Vcelku komorní akci totiž mělo navštívit pár zajímavých aut, hlavně pak čerstvě postavené Subaru Legacy RS sk.A z pražské Sportgarage.

Servisní zóna na jedné straně obce a něco málo přes 2,5km dlouhý testovací úsek na straně druhé znamenaly příležitost vše obhlédnout jak v klidové, tak v “rychle jako vítr” poloze a mou ideou bylo strávit hodně skromné 3hodiny chvíli tu a chvíli tam a fotoaparátem raději zachytit atmosféru, než urputné nasazení závodní techniky. Daný úsek ani neskýtal přehršel fotograficky akčních míst a i kdyby ano, k ničemu by to nebylo – všichni si schovávali možnost dát autu pořádně do “těla” až na skutečné erzety, na okamžiky ukrajování drahocenných sekund. Nebo jsem prostě zapomněl, že je potřeba vše v klídku projet a zrychlovat s každým dalším průjezdem – vždyť šlo hlavně o testování. Prostě a jednoduše, díky rychle ubíhajícímu času jsem nakonec nezažil ani pořádné “rychle jako vítr” v případě silnějších vozů a řadu z nich (Legacy nevyjímaje) jsem si užil hlavně v servisní zóně. Tuším, že kdybych zůstal ještě hodinku, dvě nebo do večera, dostalo by se mi všeho dosytosti. Inu jak jde vidět, i když bych toho chtěl stíhat více, ne vždy to vyjde…

Sv_nská kosa. Cesta vlakem. Procházka městem. Příchod k okruhu. Otázka: “Proč sakra musím vyplňovat papír o vjezdu na trať, když jsem přišel po svých a všechno budu muset sledovat z uctivé vzdálenosti?!” (tedy ne, že by bylo na ježdění sériových aut po okruhu něco extrémního) Zakroucení hlavou. Vyplnění papíru. Odevzdání papíru. Popojití několik dalších kroků. Chytání zvuků. Vytažení fotoaparátu. Cvakání závěrky. Zbytek vidíte…

Sám ani nevím, co k tomu psát. Prostě je fajn vidět různé lidi, s různými auty, když přijedou na jedno místo, aby si zajezdili. Rodinné vozy vedle, nejen marketingově, sportovněji zaměřených kousků; auta soudobá, sem tam nějaký youngtimer; jedinci nahánějící každou sekundu prostřednictvím všech možností svého vozu na okruhu i ti, kteří si prostě jedou to svoje a užívají si hladký okruhový asfalt a možnost sem tam zašlápnout akcelerátor až na podlahu. Na tuning srazy jsem si odvykl jezdit snad proto, že se tam “nic” neděje a i ve vzduchu mi přijde dost věcí stejně divných jako valná část tamních difuzorů. Ale na tomto mě baví, že člověk může narazit na zajímavé kousky, některé více, některé méně stylové, pořádně si je prohlédnout, třeba pokecat s majitelem a ve většině případů se potom i zaposlouchat do zvukového projevu toho kterého vozu na trati. Civicy různých generací, několik RX-8, armáda různých BMW, Integry, E190 2,5 T16, XJS V12, C63AMG, S2000, 130RS, GT86, RX-7, MX-5, IS F… A co Vy? Byli jste se projet?

Zpátky na místě činu, aneb než abych vás zahlcoval záběry z každého závodu Mogul Driving Cupu ze Sosnové, řekl jsem si, že zkusím udělat review obsahující výběrovou fotogalerii s “těmi lepšími” snímky ze závodů, které jsem tu nezmiňoval (o prvním jsem psal, na druhém jsem nebyl, takže se to bude týkat zbylých třech kol).

Když to hned zkraje shrnu: série mě nakonec vcelku mile překvapila. Na každý závod byla připravena odlišná podoba závodní tratě a i když mi některé pasáže přišly už trochu zbytečně namotané a téměř slalomového charakteru, na výsledném efektu to nic nezměnilo. Na druhou stranu se tak docílilo akurátní kombinace rychlejších a pomalejších úseků. Podobně na tom byla i skladba startovního pole – základ zůstával, obměňovaly se pouze “drobnosti”. Na něco se mé fotografické oko dívalo s větším nadšením, na něco s menším. K základu, který zůstával by se navíc dala připojit slova jako “rychlý”, ” akční”, “smykující”. A, aby nenastala mýlka, i mezi obměňujícími se závodníky se našli tací, kteří za to uměli pořádně vzít a třeba si dát, v jednom z největších aut mezi účastníky akce, sjezd z mostu v driftu. Oblíbenou zábavou jiných byly zase 4WD slidy na sněhem pokrytém/ namrzlém/ blátivém/ mokrém/ suchém asfaltu. Když už jsem zmínil podklad – ten byl pro každý závod asi tou nejpajčivější otázkou především proto, že se jeho charakter během dne a jednotlivých jízd, někdy více, někdy méně měnil. Někteří přicházeli na to, jak velké změny se udály, až při neplánovaném sledování směru jízdy bočním okénkem.

Celá série se jela ve čtyřech třídách, sériová a “hobby” auta do a nad 1,6l objemu. Silnější “hobby” celkově vyhrál Vladimír Filip na Mitsubishi Lancer Evo VIII alá WRC (jak vzhledem, tak zvukovým projevem, průjezdy a vším ostatním), slabší pak Jiří Šulc kombinující VW Polo a Citröen C2R2; silnější sériovky se staly kořistí Mitsubishi Lancer Evo X pilotovaného Jiřím Kratochvílem, v nižší třídě stál na stupni nejvyšším Václav Folprecht s Fordem Fiesta. Něco “veselého” na konec? MDC 2013 to má sice za sebou, ale závodní sezona 2013 právě začíná… takže s chutí do toho!

Ptáčci cvrlikají (pokud nezmrzli) a ohlašují příchod jara. A tak jsem si řekl, že bych mohl také nahodit nějakou jarní pseudooptimistickou tématiku. Ale protože mám s auty spojeny jen samé optimistické myšlenky a už teď vím, že v dalším postu budu opět zmiňovat “to místo”, jehož počáteční písmena mají na rtech piloti letadel řítících se k zemi, sáhnu trochu jinam. Aneb pamatujete si porodnici, ve které jste se narodili? Já ne. Ani nevím, jak vypadali ti lidé kolem. Odhaduji, že jsem řval, protože mi něco lezlo z pupku a něco jiného mi svítilo do očí. Co do umístění vím (nebo tuším), že to bylo v Gottwaldově v areálu nemocnice. Nemám zdání, jestli ten dům ještě stojí. Momentálně jsem ale v rámci ČR trochu severněji a když se mi před rokem a něco naskytla možnost podívat se s přáteli, oficiální cestou, do stojící budovy porodnice a chirurgie, neváhal jsem. Občas jsme sice skoro narazili na někoho, kdo spal na matraci zcela neoficiální cestou, avšak návštěvníky jsme ani neměli odvahu vykázat (na mysl se dere, mírně poupravené, pořekadlo “vyhodíš zazděnýma dveřma, přijde zazděným oknem”). Prohlídka i celé fotografování jinak probíhalo bez větších obtíží. Sice sami nevíme, zda se nám podařila najít místnost s vynálezem kolegy Röntgena, ale i kdyby ne, tak se nic nestalo. Prohlédli jsme několik zajímavě vybavených a vybarvených pokojů, mrkli na terasu, přeskočili vylomené dveře, otřeli si pot zpod helmy, snažili se moc nelézt na místa, kde by se to mohlo propadnout a před detailním studováním plesnivých zdí a stropů dali přednost pivku. Takový krásný den v místech, kde se rodí nový život. Jen doufám, že dnes už ne. Je to asi osm roků opuštěné a doufám, že to během letošního roku konečně pošlou k zemi.

Uf… tak jo. Avizovaná věc je dodělána. Nevím, jestli to brát jako finální verzi, ale dejme tomu, že jo. Oproti fotografování a focení mám s videem pramalé zkušenosti a tak doufám, že nebudu hned kamenován. Líbí? Nelíbí?