Slunce vysoko na nebi. Vzduch se tetelí horkem. Nenápadně se blížím ke dvěma cizincům v exotických oděvech. Nevšímají si mne. Jsou zcela zabráni do svého rozhovoru v jazyce, jemuž nerozumím a nikdy nebudu. V tom se k nim přidává další cizinec. Jeho domovina je očividně jinde než předchozích dvou, a to nejen dle odlišného oděvu, ale předně samotného vzhledu a vystupování. Jeho opodál stojící družina navíc k dorozumívání používá (také) odlišnou mluvu. Nově příchozí se rychle přizpůsobuje vzniklé situaci a, stejně jako původní dvojice, volí jazyk, kterému budou rozumět snad všichni. O pár chvil později divoce gestikuluje rukama ve snaze detailně popsat souboj a dvojice jej bedlivě pozoruje a pečlivě naslouchá. Jsou to ostřílení bojovníci a jsou zde, spolu s řadou dalších, aby poměřili své síly. Jsou zde, aby se zůčastnili řady soubojů. Jsou zde, aby na konci zůstal ten nejlepší. A který to byl? Nevim. Začalo totiž pršet… Ale pěkně popořádku.
CDS, KODS, PDS, DMP, IDS… Sbírku zkratek, označujících driftovací šampionáty a série, na kterých jsem letos byl nebo aspoň viděl dané jezdce, se mi s přibývajícími listy na místních silnicích zachtělo rozšířit o onu pověstnou třešničku na dortu. Když se tak nad tím zamyslím, ve skutečnosti to byla třešnička, šlehačka, další čtyři patra a ještě nějaké zlaté zdobení. KOED. Nebo KOE. Nebo KOE:D. A tak jsem vycestoval v sobotu časně ráno, abych vše stíhal tak akorát, tudíž mi ani pár nechtěných zajížděk po slovenských luzích a hájích nezpůsobilo nijak zásadní újmu. Příjezd k placatému Slovakiaringu byl zvláštní. Člověk se drkotá po jakési okresce, odbočí, dál se drkotá a najednou, kde se vzal, tu se vzal, po obou stranách silnice stojí oplocený areál a cosi naznačuje, že to bude ono. V porovnání s Mostem, který působí jak vojenská základna kdesi v lesi a Brnem, které mně na mapách vždy nudilo, ale naživo doslova nadchlo, je to prostě něco úplně jiného. No nic. Akreditace, zjistit, kudy se leze na trať a hurá a ať je kouřmo! A také, že bylo. Rozmanitost startujících vozů (Supry, Skyliny, Silvie, 350Z, BMW od E21 po E92, Z4, Mustang, RX-7, Chaser, AE86…), národností, jezdců, jejich stylů anevímčehoještě ve mně zanechala pocit nesrovnatelný s ničím, co jsem v driftech zažil (fakt je, že jsem toho v driftech moc nezažil). Jste kousek od domova, ale přijde vám, že jste na druhé straně planety. Nejen díky japonské návštěvě.
Sobotní najíždění tratě probíhalo ideálně, kuželky clipping pointů pozvolna měnily svá místa odhazovány v dál záděmi vozů a moc klidu neměly ani kamínky kačírků. Kouřová clona houstla, sem tam byl k vidění i nějaký ten tandem battle, podobně jako nespálený benzín šlehající v žluto-oranžovo-červené podobě z (velmi často bočních) výfuků. Počasí parádní, sluníčko všechno jen podporovalo a tak to šlo až do podvečerních hodin. Večerní párty byla “důstojným” ukončením prvního dne. Takže jsem byl rád, když jsem kolem druhé hodiny ranní našel auto a uložil se ke spánku. Ráno jsem spočítal všechny bílé myši a za klapotu kapek o kapotu počal přemýšlet, jaký dopad bude mít déšť na mou fototechniku. V doznívajícím deliriu jsem usoudil, že dopad by byl vlhký, ne-li mokrý, a tak jsem se jal sledovat první jízdy z bezpečí (a občasného sucha) svého čtyřkolého povozu. Naštěstí se to nahoře během pár desítek minut umoudřilo a mohlo začít vysoušení tratě tím nejlepším způsobem. Což znamená, že se za prvními jezdci jedoucími kvalifikaci vznášela vodní tříšť, kdežto za těmi posledními už stála poctivá a neprostupná stěna kouře. Spolu s procházením výsledků kvalifikace do TOP32 (z přibližně padesátky závodníků) mě neustále bavila vidina selekce té lepší části z už tak dost dobrých pětačtyřiceti jezdců (zbylých +- pět přitahovaly kačírky oba dny více, než bylo záhodno) a jedinou vrásku na čele mi tak dělalo počasí, které bylo během celé neděle trochu na pěst.
A co se mělo stát, stalo se. Začaly battly, několik jezdců předvedlo koukatelné souboje a po hrstce prvních jízd začalo pršet. Sakra! Jak já tu vodu v kombinaci s drifty a focením nesnáším. Takže přišla ke slovu má bytelná pláštěnka (já blbec si nechal deštník doma), která sice ustála několikaminutové zkrápění a dokonce ochránila i foťák (aspoň to jsem si v tu chvíli myslel), nicméně následná průtrž s hodně silným větrem byla moc nejen na ni, ale i na závodníky, potažmo organizátory závodu, a došlo k nezbytnému přerušení finále. Ještěže tak- ta zdánlivě nepromokavá věc, co jsem měl na sobě ztratila účinnost po, slovy prvním, fouknutí větru. Krátké zamyšlení v suchu, doprovázené zjištěním, že na osušení všeho, co jsem měl, by nepostačil ani balík ultrasavých Always, vyústilo v zamávání bílou vlajkou a cestu směrem domů. Přesto mám na celou akci jen skvělé vzpomínky a doufám, že se s uměním pánů jako Daigo Saito, Mitsuru Haruguchi, Frederic Ferreira, Dmitriy Illyuk, Marcin Carzasty nebo Alex Holovnia ještě někdy v životě potkám. Snad jde z fotek poznat, že to bylo nezapomenutelné… Díky! A abych nekecal, samozřejmě vím, stejně jako řada z vás, kdo to vyhrál- polák Marcin Carzasty před Daigem Saitem.
