Autoideas - Auta, historie automobilů, automobilová scéna, veteráni, motory, auto nostalgie

Také někdy uvažujete nad tím, proč je tolik současných aut vybaveno automatickou převodovkou? U malých hudlů do města typu twinga to dokážu pochopit – existuje třeba spousta žen, které prostě neumí řadit a potom je pro ně automat jasná volba. Ačkoliv si za možnost automatu u malých aut výrazně připlatí, pokud je to jejich jediná možnost, proč ne…

Další věcí je kvalita samotných automatů v této třídě (malých) automobilů. Samozřejmě nejde o žádné technologické highlighty, ale naopak obyčejné, většinou konstrukčně dost staré čtyřstupňové, pětistupňové, případně výjimečně šestistupňové skříně. Vůbec nejhorší variantou jsou takzvané robotizované převodovky. Co to je?

No zjednodušeně řečeno někdo z vývoje v dané automobilce (třeba koncernu PSA) vzal manuální pětikvalt a rozhodl, že z něj udělá automat tím, že mu dál elektrohydraulicky ovládanou spojku. V praxi tak nemusíte sami řadit, auto nemá spojkový pedál, motor se vytočí, elekronika odpojí spojku, přeřadí, lamela zase dosedne. Třeba podobný systém byl i u zmiňovaného twinga – pedál spojky chyběl, jenže tam člověk musel řadit nahoru a dolu jako u sekvenční převodovky. A bez spojky! Vtipné… Každopádně ta věc, kterých se ve skladech PSA válí zřejmě několik milionů, nás teď provází ve všech nových Peugeotech a Citroënech. A musím říct, že jste nezažili nic horšího. Jakmile na to šlápnete, motor se vytočí do otáček a potom je čas na zmiňovanou změnu rychlostního stupně. Probíhá to takto: nejprve ucítíte prudké škubnutí směrem dozadu, potom zhoupnutí, škubnutí celým vozem směrem dopředu a po dvou vteřinách nebo tak je konečně zařazeno. Představte si, že to zažíváte stokrát – snídani udrží jen ten nejschopnější.

Robotizovaná převodovka je vyřešena. Pak tu máme klasické automaty, které najdete většinou ve vyšších třídách nebo v modelech, které byly na trhu tak nějak zapomenuty a zůstávají asi ze setrvačnosti. Většinou mívají klasické automaty s hydrodynamickým měničem, běžné skříně, umožňující manuální řazení buď přímo na kulise, nebo většinou volitelnými pádly pod volantem. Ani jedno nemá smysl. Je lepší nechat obyčejný automat, ať si tím také zůstane. Nic zajímavého, ovšem ani tak hrozného jako úchylná robotika.

Příplatek proti manuálu bývá běžně kolem 40-50 tisíc korun, takže upřímně nechápu, kdo jiný než zmiňovaná skupina žen a mužů, kteří prostě řadit neumí nebo jsou z USA, si podobnou věc koupí. Dneska už je běžné, že automaty páří s dieselovými motory, ovšem před pěti až sedmi lety to byla spíše výjimka (pamatuji, že jsem tenkrát občas jezdil s Mondeem TDCi a automat mě velmi udivoval). Jenže jak se turbodiesely rozšířily, i toto spojení se začalo hojněji využívat.
Ke klasickému automatu asi není co dodat – u sporťáku byste ho nikdo nikdy nechtěl (a oprávněně) a to s nimi dokonce závodili. Na jedné výstavě jsem viděl Mercedes SL ze 70. let, vyrámovaný závoďák, brutalita se 450 koňmi a o přenos síly se staral třístupňový automat. No, cesty jsou různé…
Pak tu máme dvouspojkové převodovky, často chlouba příslušné automobilky. Ačkoliv třeba takový Ford by se s ní rozhodně chlubit neměl, protože je to hrůza. Zejména pokud je taková skříň spojena s nějakým moderním „downsizingovým“ (tzn. degradovaným) motůrkem s výkonem čivavy. Hrůza, prostě hrůza – a přitom si za to celkem drsně připlatíte. Ať si kdo chce co chce říká, nejlepší dvouspojku má koncern. Jeho DSG totiž umí i to, co ostatní ne – plynule se rozjet z křižovatky bez prodlevy či brutálně vytočeného motoru a hořících (většinou předních) koleček. Obě skříně, které znám, fungují skvěle – zejména tedy ta šestistupňová, určená pro silnější modely. Naposledy jsem s ní jel snad v Scirrocu R a to bylo super. Tedy celé auto celkem nudná střela, taková odtažitá, člověk byl jak v akváriu, žádná radost nebo vášeň z toho nečišela, ale ta převodovka funguje báječně.

Sedmistupňové DSG je určené pro nižší točivý moment (do 250 Nm nebo tak?) a s ním jsem jezdil ve Fabii RS. Problém je, že převodovka má tolik kvaltů, že sama občas neví, co má řadit. Pravidelně se mi stávalo, že si pletla i to základní – nahoru nebo dolů. Tak jsem ji v tom většinou nechal… problém byl také, že aušusová pádla pod volantem mají blbou aretaci, takže občas nevíte, jestli jste ho stiskli nebo ne. A příliš síly si zase nedovolíte vložit, neboť by hrozilo, že ten kousek plastu odlomíte. Jestli se ptáte, proč proboha do toho splašeného nákupáku dali DSG, tak pravda je prý taková, že se jim tam manuální převodovka nevešla. No, všichni víme, že fobie je prostě tak nějak úzká… .)

Šestistupňové DSG tedy nejlepší z řady dvouspojkových převodovek. Za tím si stojím. A co automat? Nejlepší je jednoznačně osmistupňové ZF, které montují do svých aut například BMW nebo Jaguary. To je sametová převodovka, která má na rozdíl od 7st. DSG jasno v jednotlivých rychlostech. Fakt skvělá převodovka ale stejně i tady platí, že nemá příliš smysl si řadit sám. Člověk se v tom za chvilku ztratí.

Ještě existuje jeden typ převodovek, který se celkem rozšířil: říkám tomu v podstatě variátor. Jde o bezestupňové převodovky, kterým se říká CVT. To je, pánové a dámy, teprve degradace! Když pouze lechtáte plyn, motor má nízké otáčky, jakmile to zahamtnete, okamžitě vystřelí do těch nejvyšších. Žádné příjemné stoupání otáček doprovázené měnícím se jekotem motoru. Rovnou tak nebo tak. Pedál napůl, čtyři tisíce. Pedál naplno, sedm. Šolichání – 1500 ot/min. Prostě hnus – navíc jsem poprvé řídil CVT na nějaké akci Bosch v Německu (asi to vymysleli) v Muranu 3,5 litru a to bylo tedy velmi smutné…
Co se týče manuálních převodovek, určitě jste už zaznamenali, že nové Porsche 911 má sedmistupňovou skříň. Stejně tak i nová C7 Corvette Stingray, jde o převodovku Tremec. Vypadá to, že supersporty jsou nositeli pokroku, alespoň že tak. Osobně jsem s ní ještě nejel, vždycky, když se mi dostane do ruky Porsche 911, tak je s pédékáčkem (podobně je to s Nissanem 370 Z, věděli jste, že 70 % prodejů dělá verze s automatem? Stejně je Zetko na silnici pěkná svině, vhodná akorát na suchej asfalt). Což je mimochodem také velmi dobrá dvouspojka. A na Corvette je zatím ještě brzo, teprve před pár dny největší konkurenci Viperu odhalili…

Tím se dostáváme k otázce: co automat v supersportech? Na jednu stranu nikdy. Ne, prostě nechci, supersporty mají mít kulisu jako stará Ferrari, řazení musí být jak z traktoru, těžké, výrazné, aby si řidič ty koně na kolech zasloužil! Jenže dneska mají supersporty výkon 700 koní, někdy čtyřkolky, někdy sice méně koní, ale o to složitější techniku (GT-R). A já si moc dobře nedokážu představit, jak ten výkon přenášet na silnici. Jasně, třeba takovém v Mercu SL 350 (který má výkon 306 koní) by to v pohodě šlo, jenže v nabídce je pouze 7G-Tronic Plus.
U Nissanu GT-R to úplně chápu – celé auto je totální počítač, dokážete si vůbec představit, že by do toho přesunování energií zasahoval člověk? Mimochodem, kdo viděl rozříznuté GT-R, tak ví, ale pro ostatní: GT-R je vlastně transaxle – šestiválec s turby je vepředu podélně, z něj vede tlustý kardan dozadu, kde je ta superpřevodovka. A z ní vede malý kardan dopředu, vlevo vedle toho hlavního – a ten zase vede točivý moment k přednímu diferáku a na přední kola. Úlet…
Takže tady řadit rukama? Nemožné… Stejně to bude i Aventadoru, což je taky čtyřkolka. Síla dvanáctiválce je přenášena sedmistupňovou ISR. Vezměte si manuální řazení třeba jenom u Imprezy STI. Vždycky mi chvilku trvá, než si na něj zvyknu. Spojka je jak na pérku, je úplně cítit to pnutí v ozubených kolech převodovky. Stálá čtyřkolka se nezapře a mnoho majitelů STI dávno ví, jaké to je, měnit spojku. Také mi vždycky trochu zasmrádne, než si zvyknu na správnou synchronizaci s pedálem plynu.

Ale zpátky k tomu manuálu – jak je vidět, u některých superaut to jde. Porsche 911 i Corvette mají exkluzivní a možná trochu zbytečný sedmikvalt (v nějakém cyklu to zřejmě trochu sníží emise a to se hodí pro úřady), ale třeba takový Aston Martin V12 můžete mít klidně s manuálem a jde to. Ale takové BMW M5? Manuální dnes už ani ve snu.

Ať tak či tak, platí, že automaty se používají čím dál víc. Je to pohodlnější a ve skutečnosti někdy také výrazně rychlejší než manuál. Ale to důležité tak pro ty, kterým záleží na tom, co je o dvě desetiny rychleji na stovce (což je reálně úplně fuk, záleží na jízdním prožitku). My ostatní, kteří rádi šlapeme ve sporťácích na spojku (dokonce častěji než chceme přeřazovat), si najdeme auta s manuálem.
Takže asi tak

Fr93

Vítejte v novém roce přátelé!

Dlouho jsem vám nic nenapsal – konec roku, hodně práce a pak následoval zasloužený odpočinek a alespoň na týden vypnutí hlavy a odpočinek těla. Koneckonců zvířata jsou v zimě také méně aktivní, odpočívají, nabírají sílu do dalšího roku, tak proč by lidé měli pořád šílet?

Než začnou mé příspěvky z autíčkového světa, cítím nutkání se prvním letošním blogem vyjádřit ke změnám, které se udály v roce 2012. Zlomový rok, zcela zásadní a to jak z hlediska osobního vývoje nás, jednotlivých lidských bytostí, tak z pohledu změny kolektivního vědomí. Možná někdo čekal tři dny tmy nebo si kupoval zásoby jídla a měl strachu z rabování, ale transformace se projevila klidněji.

Důležité přitom bylo hlavně zůstat vědomou bytostí a vnímat, víc než kdy jindy.

Vědomí, tak důležité, mnohokrát opakované slovo. Co to vlastně znamená být vědomý? Být bdělý, žít v přítomnosti, v pravdě a upřímnosti sám k sobě. To je velmi důležité, a ač to může znít jednoduše, snadné to není. Kdo z nás opravdu žije v pravdě, upřímnosti a vědomě řídí své kroky na planetě Zemi, kroky a pohyby, které jsou zároveň v souladu s proudem synchronicity, neboli vesmírného (či božského chcete-li) vědomí?
S koncem roku 2012 skončila urychlená proměna vědomí. Změny v chování lidí vidím všude kolem, v okruhu svých blízkých a díky seminářům a přednáškám různých mistrů i z jiných míst na Zemi, ať už zprostředkovaně či osobně. Díky propojení internetem člověk nachází přesně ten typ zprávy, který vyhledává (to je zákon přitažlivosti), takže pokud se naladíte na zásadní informace, které přinášejí naději na změnu starého, rozpadajícího se materialistického systému, také se vám jich dostane. Pokud budete řešit kraviny, budete jimi také obklopeni.
S tím, jak se vědomí lidstva konečně probouzí, se dějí změny i planetě Zemi, která aktivuje svou energii jako nikdy předtím. Plně věřím, že žijeme v obzvlášť zajímavé době, která nám přinese mnoho nového poznání a konečně posune možnosti té šedé hmoty, co máme v hlavě. Mozek, který tak málo používáme, zahleděni do svých egoistických představ a iluzí. Mozek, tu krásnou bránu, ve které neustále probíhají elektromagnetické impulzy jako divoké bouřky a která nám umožňuje spojení s vyššími úrovněmi vědomí.

S lidstvem ani naší planetou to samozřejmě v současné době vůbec nevypadá dobře. Společnost je těžce nemocná, celá představa „kapitalismu“, „konzumu“ a „tržního způsobu života“ se hroutí. Logicky se musí zhroutit, je proti naší přirozenosti, proti přírodě. Jakmile si uvědomíte, že jsme všichni vesmírné bytosti vzájemně propojené, zmizí nesmyslná touha se oddělovat a stavět zdi. Když se dostanete z moci zákeřného ega do stavu vyššího vědomí a souladu s vesmírem, nejen, že se vám změní celý život, ale okamžitě se přirozeně začnete vzájemně podporovat, pomáhat si a chovat se k sobě ohleduplněji. Lidstvo všechny léky na své společenské nemoci (jsme na prahu dospělosti, civilizace v pubertě) dávno má – a nemusí pro ně do lekárny. Tam vám dají leky a budete se lekat, ale já píši o přirozených cestách uzdravení.

Všechno, úplně všechno co potřebujete ke štěstí, máte v sobě. Všechno, nic dalšího nepotřebujete, vše je ve vás dokonale integrováno. Takže tady to není o hledání něčeho „venku“, tohle je o rozpomenutí se na všechny znalosti, informace, poznatky, které máme hluboko v sobě. Budíček lidstva, už to začalo. Kecy ve smyslu „jednou půjdu ven a změním svět“ atd. už nemají význam. Už to začalo, teď a tady se kompletně mění řád světa. Civilizace i přírody. Už neříkejte, to se nějak vyřeší, řešte to vy sami, vždyť víte jak, jenom chtít! Všechny klíče od zamčených dveří vlastně máte před nosem, jen se podívat!
A planeta Země? Naše matka, neskutečná živoucí bytost, naše ochránkyně. V klidné části sluneční soustavy v galaxii Mléčné dráhy nám dovoluje, abychom se vyvíjeli, a s bezpodmínečnou láskou nám odpouští veškeré naše hloupé přehmaty, ignoruje naše soukromé války a boje o moc – a proč? Protože v nás věří, miluje nás, jsme její děti. Tak se podle toho chovejme. Pomáhejme planetě, pomáhejme přírodě, kde můžeme, něco s tím společně i jednotlivě dělejme. Všechno souvisí se vším…
Mám šanci k vám díky tomuto blogu občas mluvit, předat vám své myšlenky, které považuji za důležité a cítím nutnost k jejich sdílení. Pokud cítíte, vyjádřete se, komunikujte, je to naše základní právo. Máme se jako lidstvo hodně co učit, ale jsme chráněni a milováni. Každý z nás je jedinečnou a úchvatnou bytostí plnou tvůrčích, kreativních myšlenek a nápadů, které podporují univerzální mír na planetě Zemi.

Všech si vás vážím a jsem z hloubi duše vděčný, že tu mohu být. Změny už se staly, vědomí lidstva se vyvíjí. A my s ním – já osobně cítím změny velmi jasně. Během minulého roku jsem vyřešil hodně věcí. V práci postoupil, konečně rozhýbal důležitý projekt, našel si fungující tým, vystěhoval smečku kamarádů z bytu, který jsem vyčistil a poté začal žít s rodinou. To jsou jen příklady. Všechny mé rodinné vazby a vztahy jsou v harmonii, vše řeším upřímně a v pravdě. Zrušil jsem facebook – sledování a komentování a lajkování nesmyslů a různých banalit mi bralo čas, který nyní umím lépe zužitkovat. Omezil jsem pití – bránilo mi být vědomou bytostí, je to útěk z reality, a já už se nehodlám vzdávat zodpovědnosti za svůj život a skutečnost, kterou vytvářím. Další berličkou je kouření – skrývání se za oblaka dýmu, které vám akorát halí duši a omezuje její záření. Přestal jsem s tím a víte co? Vůbec mi to nechybí, svobodně dýchám, jsem šťastnější. Začal jsem posilovat, běhat venku po kopcích a lesích, opět se vrátil se snowboardu. A víte co? To je teprve začátek…

Prosím vás všechny, zklidněte občas své myšlenky, zastavte se a sledujte okolí. Dravce na obloze, nebe, stále se měnící a neskutečné, krajinu, město, lidi, všechno. Sklidněme se a meditujme, napojme se na planetu. Hned zříme, jakou cestou jít dál…

Změny se už dějí a záleží jen na každém konkrétně z nás, kdo zůstane zaseknutý v čase a kdo se bude posunovat dál a objevovat dosud netušené možnosti tohoto krásného světa. Můžeme žít vedle sebe a přesto se nikdy nevidět, necítit a nepromluvit spolu – dostáváte jen to, co si přivoláváte. Ale vzhledem k potenciálu, který je ukrytý v každé živé bytosti by byla škoda se někdy skrývat ve stínu, když můžete zářit. Všichni jsme propojení a jen v jednotě můžeme cestovat vesmírem…
Oslepte svět svojí září, ukažte, co ve vás je. Modlím se za vás všechny, přeji jasné světlo na vaší cestě, pravdu, upřímnost a čestnost vašemu jednání do nového roku. Držte se, nic není ztraceno!

Namasté

Fr93

Život automobilového novináře je vážně skvělý, tedy zejména pokud vám nevadí, že budete pořád na cestách, střídat volanty mnohem častěji než ponožky, nakupovat většinou jen u benzinových pump a občas ani nebudete vědět, zdali jste na daném místě už byli, anebo jste tam poprvé.

Společně s Ondrou Kroutilem, který se stal naším hlavním fotografem pro auto motor a sport Classic, jsme letos procestovali půlku Evropy a viděli nevídané a mě napadlo, že nebude špatné vám náš svět trochu přiblížit.
Pro mě začal letošek už na konci ledna, kdy jsem měl možnost účastnit se jedinečné rallye Monte Carlo Historique. Popsat tento zážitek se mi pořádně nepodařilo ani na osmi stranách jarního Classicu, to se prostě musí zažít. Pro mě osobně je to nejvíc, co jsem kdy zkusil – nejen samotnou atmosférou a faktem, že jsem ujel 2500 km v Mini Innocenti z roku 1973, ale také pro tu školu řízení, kterou mi to dalo. Neskutečná náročnost soutěže mě posunula minimálně o pár let. Líbí se mi, že i dnes existuje opravdové automobilové dobrodružství s veteránem na otevřených cestách. Samozřejmě není jediné, v Mexiku se jezdí třeba Carrera Panamericana a nezmínit okruhové vytrvalostní závody na okruzích by také bylo ignorantstvím, ale v Evropě je Monte Carlo Historique úplně jedinečná liga. Aby ne, při startovném 7000 eur a 309 přihlášených autech…

V únoru nebo kdy jsem zjistil, že automobilové výstavy v Německu typu Techno Classica Essen jsou výstavou naleštěných mercedesů a porsche a toužil jsem mnohem víc po závodech.
Ale stejně jsem ještě ochutnal dvě soutěže elegance – malou lokální na zámku Loučeň, kde mě potěšil mimo jiné skvělý sportovní Wikov z roku 1928 v původním stavu (už je nafocen do Classicu), ale i evropskou špičku v podobě Villa d´Este. To byl také zážitek… na dokonalém trávníku mezi prastarými stromy stály ty nejkrásnější auta, jaká si umíte představit. Cinkalo se šampaňským a jezero jemně šumělo za zády a my měli za úkol dva dny posuzovat kvalitu jednotlivých exponátů, okukovat elegantní Italy a Italky, pojídat dobré jídlo a pít litry toho šáňa. Na exkluzivní akci mě ani tak nepřekvapil počet Rolls-Royceů na parkovišti jako spíš italská automobilová kultura. V neděli byly totiž ultravzácné vozy soutěžící u odborné poroty o ceny vystaveny na zahradě Villa Erba, kam mohla normálně veřejnost. A víte co? Veřejnost nebyla sebrankou vesničanů, kteří hledají, kde by bugattce uloupli znáček, ale naopak elegantně oblečenou skupinou lidí všech věků, jež s radostí a zájmem (a naprostým respektem) procházela mezi nablýskanými skvosty. Nikoho by ani nenapadlo auta nějak poškozovat, právě naopak, projevovali jim zaslouženou úctu. Přál jsem si, abychom se u nás dostali také tak daleko.

Pokračovalo se dál – ačkoliv jsem letos vynechal Mille Miglii, vynahradil jsem si ji soutěží Eifel Classic se skvělým Kadettem C GT/E. Poprvé jsem řídil na Severní smyčce a navíc závodní auto od Waltera Röhla na slickách, takže řeči mého spolujezdce typu: „Franto, v klidu jo?“ končili mou odpovědí: „Martine, mám závodní auto, boty, rukavice, helmu, pásy a jedu v zeleném pekle, vážně čekáš, že pojedu pomalu?“ Samozřejmě jsem letěl, co to dá, protože projet Karusel na plnou trojku je adrenalinová šleha za všechny prachy!
Ondra si odskočil na Le Mans Classic, což mu trochu závidím, ale já v tu doby šplhal na horské štíty ve Škodě 1100 OHC, což mělo také své kouzlo. Silvretta Classic – další skvělá soutěž, kde potkáte parádní auta v akci. A navíc to prostředí vysokých hor, úchvatné přírody, atmosféry spáleného oleje a benzinu… nedalo se odolat!
To už byla pomalu půlka roku pryč a co dál? Nejdřív s Alfou Romeo 2000 Touring na jih Čech, potom nějaké focení do Classicu – to už se mi prolíná, každý týden jedna, spíš dvě akce a stovky kilometrů v různých autech už nikdo nespočítá. Pak přišla nová Hachi, nejlepší současné auto a krásných 800 kilometrů za jejím tříramenným volantem. Jak se mi nechtělo vracet ty klíče na Tsucho…

Léto byl pro mě jeden velký automobilový sen – už ani nevím, kolika veterány jsem jezdil, natož si vzpomenout na ta nová, často podivná a tupá nová auta. Některá se ale připomenou – třeba Mini Coupe, některé mercedesy, nový Lexus GS v Tyrolech, občas mě potěší i „Ikea na kolech“ nebo dokonce se mi líbilo BMW 640d, Audi S5, Lancia Thema nebo Opel Astra GTC. Nečekaně povedené se ukázalo také nové Porsche Boxter, který se v posledních třech generacích vyvinul z malého sráče v plnohodnotný sporťák. A že Renault neumí dělat zábavná auta? Ale ano, při vzpomínce na rváčský projev Meganu RS se mi vždy zlepší nálada.
A na ostatní, na ty tucty ledniček na kolech, člověk raději zapomene – všechny ty hyundaie nebo jak se to píše, kie, většinu francouzských hudlů atd.

Pak jsem vyrazil na několik lokálních akcí – Oldtimer Bohemia Rallye s Opelem Käpitan z roku 1939, který mi ukázal nejen pohodlnou jízdu a sametový šestiválec, ale také můj nedostatečný cit pro jeho řazení, pak Podzimní Sosnění, kde jsem si báječně zařádil s mou Hachi a nakonec South Bohemia Classic s MG TD z roku 1953. To mi naplno ukázalo anglickou eleganci 50. let také fakt, že tehdejší třínáctka uměla být pružná odspodu a také milovala otáčky…

Je to skvělá práce. Pořád se totiž něco děje, a pokud vás to baví, rozjede se to levelu, kdy už není čas to zastavit – přicházejí pozvánky, rodí se zdánlivě náhodná setkání, lidé volají, nápady jen jiskří a inspirace má otevřené své třetí oko. Ondra má doma v současné době asi osm materiálů, které mi má odevzdat a nestíhá ani probrat fotky. Většinou vidím fotky veterána tak po týdnu od focení, někdy 14 dnech, někdy i později. Prostě to nestíháme, ale stal se z toho náš životní styl.
Než Ondra stihne o víkendu místo chození do hospod (což snad udělám já… ) probrat své karty, mazat a třídit fotky, v sobotu ráno si preventivně střihneme srovnávák Datsuna 240Z proti Nissanu 370Z. Zní to prvoplánovitě, ale je to součást našeho nového projektu, o který se brzy podělíme. A uvidíte, že to nebude jen tak obyčejná záležitost.

I díky tomu zetku je tento týden opravdu akční, v pondělí jsem si půjčil GT86, zase, po několika měsících. Tentokrát je v bílé perleti s červeným interiérem a to je kombinace, kterou bych pořád hladil. Celý den s ní byl jako ve snu, zejména když jsem střídal její volant s tím v mé AE86. V úterý jsem dělal brzdy na našem Fiatu 500 z roku 1971, který jsem si půjčil na ježdění po Praze na měsíc. Je roztomilý, červený, bezvadně jezdící a má neskutečně sexy tvary a zvuk. „Auto, které dostává nejvíc polibků od žen…“ – tak by měla znít reklama. Udělat na něm brzdy je 20minutová sranda, tedy pokud máte všechno – tedy včetně 22 klíče na povolení středové matky, který jsme si museli někde na dobré slovo půjčit a samozřejmě pakny a prasátka. Celý den byl hektický, my s Ondrou najezdili v naší dlouhodobé MX5 200 km po Praze, abychom všechny ty díly splašili. Ještě že je všechno tak skvěle levné… .)

Středa a cesta příjemným Volvem V40 do Roudnice, fotili jsme jednoho roztomilého anglického prcka z roku 1931 v odpoledním slunci. Večer zase MX5, samozřejmě bez střechy. Na projížďku s mou Hachi nebyl už ani čas…

Čtvrtek ve znamení focení jednoho rozhovoru v Plzni a náš společník? BMW 530xd v performance paketu, což je dobré tak na dálnice, jinak extrémně tvrdé. A domů pak BMW X5 50d M, což je těžká, nudná, chrochtající obluda rychlá na přímce. Nebavilo mě to, navíc se ve mně podobná auta snaží neustále rozdmýchávat potlačované ego a nutí mě útočit na ostatní účastníky provozu, které jinak respektuju. Ale ovládl jsem se, pustil Social Distortion naplno, zapnul tempomat a nechal se předjet pěknou Celicou f tuningu, co na mě dorážela.
Nastává pátek a já zjistil, že ačkoliv jsem původně chtěl jet domů pětistovkou pěkně po okreskách a užívat si dravosti jejího vzduchového dvouválce, mám si vzít to zmiňované Zetko. Nakonec, proč ne, víkend s pětistovkou může být přeci ten další… , stejně v práci není můj oblíbený Nikon, takže snad ty barevné listy neopadají do příštího týdne všechny.

V neděli snad nebudu dělat nic, co by souviselo s auty a budu rád. Ačkoliv – možná přece jen skočím do dílny a připravím si nějaké díly, TE71 neboli Zlatá se přece jen brzy vrátí z lakovny… A další plány? Už teď máme hotovou půlku druhého ams Classic Youngtimeru, který bude z mé iniciativy speciálem o japonských autech a také pět materiálů do jarního čísla. Máte se na co těšit, víc zatím neprozradím.
Vidíte to sami, je to řehole. Ale je to náš styl a my ho milujeme, proto budeme pokračovat dál. Abychom vám mohli přinášet zprávy a příběhy z našich cest, předvádět souhru světla a hmoty z Ondrova objektivu a snad vás těšit těžce zaujatými texty.

Mějte se fajn a užívejte si automobilovou dobu naší civilizace než skončí!

Keep it true!

Fr93

Zdravím vás, přátelé! Tentokrát zkusím něco jiného – mám pro vás začátek jednoho příběhu a zajímal by mě váš názor, jestli má smysl v něm pokračovat a baví vás… Napsal jsem ho někdy před dvěma lety, v letadle, do bloku, propiskou… A teď je online!

Trochu fantasy, trochu sci-fi, prostě pohádky, příběhy, rozptýlení..

Tady je:

Výbuch barev

Prudce zvednula pohled k obloze. Temné mraky nezdravé barvy pokrývaly celou nebeskou klenbu, jen světlo jedné hvězdy mělo dost síly, aby temnotu prorazilo. Opřela se o betonovou suť a sklonila smutně pohled – pod ní leželo město v troskách, místy probleskovaly laserové paprsky jejích pronásledovatelů. Život se tu zastavil, lidé nevycházeli v noci na ulici. A její spojenci už vůbec ne. Zejména od té doby co naplno propukla invaze.
Už je cítila, šli po ní, lovili cennou oběť, které se zatím dařilo unikat. Rychle se skryla do stínů, její smysly jí dávno prozradily, že o ní vědí. Tupé rány těžkých bot o kovové schody prozrazují spěch. Dva členové místní hlídky už osvěcují chodbu staré výrobní haly kužely nepřátelského, umělého světla. Ovšem ti pro ni nejsou důstojnými soupeři… Prudce se otočí, jako divoká kočka skočí do schodiště a než ti dva stačí zareagovat, bublá jim horká krev z čerstvých ran. Jejich zbraně se jí můžou hodit, kouzla totiž dost vyčerpávají a ona má ještě jeden úkol. Přežít a dostat se mezi přátele, varovat svůj druh před hrozbou, která se chystá. A pak opustit tuto planetu, která je už stejně určená k záhubě.

V temné uličce poletují novinové stránky, připomínající ještě světlé časy tohoto místa. Jinak je klid, mírný vítr vrže napínaným plechem. Temno, klid a mokro, to přece k dramatu místa patří.

Na asfalt dopadla těžká železná dvířka. Štíhlá ženská postava se protáhla skrz vzniklý otvor a ladně přistála v pokleku. Okamžitě se rozhlédla po okolí, duševně pátrající po všem živém, případně nebezpečném. Ihned poznala, že je pozdě. Minimálně jeden hledač už na ní čeká, cítila jeho magii.
S úskokem se rozběhla se proti protější zdi a prudký záblesk tmavě rudého světla roztavil s rachotem kontejner za ní. Tak teď si nevydechne, to už věděla. Rychle vyslala protiútok k místu, kde tušila silnou magii jejího pronásledovatele, který ještě nebyl hmotný – musel se do uličky přesunout přesně v momentě, kdy prorazila dvířka. Zkusila proto led – ostré bodce zmrzlé vody zazářily bledě modře a prorážely cihly nosné zdi asi pět metrů nad zemí. Směřovaly do jednoho místa, kde se s drcením srážely. Zafungovalo to, minimálně na pár okamžiků. Nepřítel se totiž nemohl na tomto místě zhmotnit. Jenže baron Cranion nebyl hloupý a jasně si uvědomoval, jakou cenu má dívka a to, co jeho společnosti ukradla. Věděl, že v tomto roztřeseném těle v temné uličce kdesi na zmučené planetě je něco, co on nutně potřebuje a co se nesmí za žádnou cenu dostat do rukou jeho nepřátel.

A proto jakmile zachytil její stopu, vyslal na lov jednoho ze svých nejlepších. Toho, jehož duše už dávno propadla temnotě a který měl díky obětem, jimiž za ztrátu lidskosti a citu zaplatil, tolik síly a zkušeností, aby mladou čarodějku přivedl do mučíren hradu Desant živou. Jméno lovce je Derkon, to prozatím stačí.
Prudký náraz roztříštil ledovou blokádu, ze stříkající vody ladně vyskočila mohutná postava v černém plášti. Překulila se na syčícím asfaltu a hned švihla řetězem směrem ke své oběti. Mladá žena se sklonila v poslední vteřině, když čepele na konci ocelové zbraně roztrhly roh budovy, kterou zrovna míjela. Konečně na hlavní třídě. Provoz nebyl v tuhle bohem zapomenutou hodinu zvlášť hustý. Věděla, že nemá smysl utíkat, Derkan by jí stejně dohonil. Navíc nechtěla střet směřovat do míst, kde by ještě mohla ohrozit přeživší domorodce.

Proto sáhla po jednoduchém kouzlu a doufala, že to bude na přetechnizovaného kyborga fungovat. Luskla prsty a kolem kotníků běžícího funícího obra se prudce sevřelo divoké ostružiní. Lovec v ten okamžik podruhé švihl řetězem a protiútok prchající oběti nečekal. Nedokázal vzdorovat setrvačnosti a hlavou s třískotem mačkaného plechu narazil do jednoho z vyhořelých vraků automobilu u kraje hlavní silnice. Téměř ho zlomil vejpůl.
Čarodějka nezaváhala, se svistem vytáhla z pochvy elegantní meč, podobný zbraním samurajů s divokou motlitbou na rtech zaútočila. Do zelena zářící čepel se srazila s Derkonovou zbraní. Začal nevyrovnaný boj, ačkoliv měla výhodu překvapení, brzy začala vítězit hrubá síla mohutného protivníka, který navíc, jak po několika výpadech poznala, měl minimálně půlku těla z kovu. Nebo něčeho takového.
Jako kočka přeskočila auto aby získala prostor a v otočce vypálila napůl ze zoufalství jedno ze svých nejmocnějších kouzel, kometu. Bílé světlo zazářilo ulicí a po vteřině letělo proti rozzuřenému Derkonovi. Jeho obrana také pocházela z knihy vesmírné magie, vzduch rozrazila tlaková vlna zvětšujícího se prstence žhavého kamení. Meteority letěly k čarodějce.

Události nabraly rychlý spád. Hmoty, vedené proti sobě mentální silou obou bojovníků se srazily s ohlušujícím tónem drceného kamení. Modrý záblesk zametl ulici, tříštila se okna, tlak odhazoval auta, trosky domů, pokroucené pouliční lampy…

Najednou ucítila, jak se země pod jejím zpoceným tělem začala ztrácet. Kolem bylo stále bílé světlo, ale okamžik nejistoty rychle mizel, horký vzduch se začal pomalu rozptylovat. Padala rychleji a rychleji, okolím prskaly blesky, modré, zelené, nerozpoznatelné, ozývalo se praskaní statické elektřiny.
Vítr zesílil, světelná mlha se začala trhat a čarodějka se zorientovala. Propadala se mezi světy! Realita kolem naštěstí nevypadala zatím příliš nepřátelsky – pod ní byl jasně patrný zelený porost neznámé planety, místy protkaný sytě modrými stužkami řek. Nebe s nádechem růžové barvy bylo jako vymetené, až na tři různě velké hvězdy, které ozařovaly tuto zvláštní krajinu oním podivným světlem.

„Fajn, planeta kde mají tři slunce. To by mě zajímalo, co jim tu všechno roste, když mají tři různé zdroje světla,“ problesklo letící ženě hlavou. „Alespoň indicie o tom, kam nás střet našich kouzel posunul…“ čarodějka ladně roztáhla ruce a nohy, aby se připravila na přistání. Povrch se totiž hodně rychle přibližoval. Rozhlédla se kolem a vyděsila se – několik set metrů od ní totiž plachtil k zemi černý stín. Derkon se tedy propadl do této reality také, to vůbec nevypadalo dobře – sama už totiž byla zraněná a vyčerpaná z lítého boje, takže než další střetnutí by se raději potřebovala někde zašít, nabrat sílu, obnovit magii. Její protivník byl rozhodně v lepší kondici a dobře vyzbrojený. Navíc minimálně půlku svalů a kostí dávno nahradily implantáty z nějaké předražené biolaboratoře. Cítila k tomuto druhu změn silný odpor a věděla proč. Na takové úvahy ale nezbýval čas, země se totiž přiblížila hodně rychle.
Rty navzdory silnému větru pomalu a zřetelně opakovaly několik tajemných slov, ve spojení sloužících jako zaklínadlo. Proud vzduchu kolem postupně zpomaloval a ona se s uspokojením rozhlížela pod sebe a hledala místo pro co možná nejhladší přistání v divoké zeleni. Svěží prales nevykazoval známky civilizace, ač to samozřejmě nešlo tak snadno odhalit. Na stromech poznávala jednotlivé lístky a pak už to bylo zase rychlé – čarodějka, jež zpomalila pád a zjemnila tak účinky místní gravitace, prudce narazila do koruny mohutného stromy a propadávala jednotlivými patry vegetace. Podařilo se jí zachytit pár metrů nad zemí, kde konečně narazila na silnou větev. Vydechla bolestí, sedřená a strhaná se přehoupla kolem kmenu a usadila ve spleti větvoví. Doufala, že bez podpory ostatních čarodějů bude mít Derkon její hledání mnohem složitější, proto okamžitě začala zpomalovat tep svého srdce. Za chvilku nebude bušit rychleji než jemně kapající míza ze sedřené větve. Opatrně se rozhlédla.

Řev divočiny, kterou svým pádem z oblohy v pralese vyvolala, pomalu utichal. Začínala vnímat jednotlivé bytosti kolem – zejména kočkovité šelmy podobné pumám, rysům. Zatím žádná stopa po vyšší formě inteligence, ačkoliv… moment!

Už je cítila – ladné, pružné pohyby, eleganci rychlého přesunu. Šlachovité nožky plynule proskakují mezi mechem porostlými větvemi a kmeny džungle. Blížilo se však ještě něco. Už rozeznávala temnou stopu, kterou on zanechával v prostoru mezi světy. Vůbec ji nepřekvapovalo, že Darkon pád přežil, spíš propadala zoufalství z toho, co má vlastně dělat dál. Jenže nitky k loutkám této hry držel v ruce někdo úplně jiný, mnohem mocnější, než si dokázala představit. Brzy to pozná…
Lesem se ozval bojový pokřik, bezesporu ženským hlasem. Mladá čarodějka cítila, jak domorodé obránkyně útočí na vetřelce. A pak, asi sto metrů od ní, vyšlehl mocně plamen z bujné vegetace a ničil. Darkon zařval a uvolnil kolem sebe ohnivý kruh s jasným ochranným úmyslem. Ovšem pálit les se nevyplácí nikomu, natož temnému mágovi uprostřed nepřátelského území. To si místní nenechají líbit! Teď už je pozorovala, dobře schovaná ve změti listoví rozeznávala hbité pohyby jakýchsi rusalek, ozbrojených zvláštními, evidentně velmi účinnými luky, sekerami a podivnými meči. Co bylo ale hlavní – tyhle holky uměly kouzlit, o tom nebyl nejmenší pochyb. Rusalky zasypaly zuřícího Darkona proudem své magie, které se nemohl postavit. Bylo jich zkrátka moc, po několika vteřinách se bojovník zmohl jen kouzlo, jež roztrhlo kousek od něj štěrbinu do mezisvětů, a hned do ní skočil. Následná tlaková vlna otřásla z okolních stromů lístky i ovocné plody, ale pak se rozhostilo ticho.

Čarodějka se kousla do rtu, tohle by totiž potřebovala umět, ale jinak si silně oddechla. Konečně si dovolila na okamžik polevit v pozornosti a nyní zjišťovala, jak vážné stopy zanechal nerovný boj na jejím těle. Sedřená, poškrábaná, s několika krvácejícími ranami a spáleninami seděla opřená v sedle větví zvláštního stromu a přemýšlela. Už tušila, že o ní obyvatelé této vlhké a teplé planety vědí a že jí čeká minimálně vysvětlování toho, co se stalo. Doufala jen, že se jí podaří odsud dostat a splnit úkol, na němž závisely životy několika jiných světů.
Sledovala blížící se bojovnice s napětím a očekáváním zároveň. Aby dokázala, že nemá žádné postranní úmysly, ladně přistála do měkké půdy mezi exotické lístky místní flory. Následně napřáhla ruce v přátelském gestu, které bylo rozšířeno mezi světy známého vesmíru. Téměř ihned zachytila zkoumavý pohled několika desítek dravých očí od blížících se bytostí. Ony byly velmi krásné, s rozpuštěnými tmavými vlasy, oděné jen spoře do krátkých suknic a halen, pod nimiž se rýsovala zpocená, silná těla a opálená hnědá kůže.

….

to je zatím konec. Další část už jsem napsal v jiném letadle. Co na to říkáte?

Fr93

Znáte to sami, každý si z nedostatku sebereflexe a jen malé touhy učit se něco nového myslí, že je ve všem nejlepší. Vlastní chyby přes ego nevidíme, ostatní jsou „blbí“, když nás chtějí o něčem poučovat nebo nám radit.

Ale pojďte si trochu sáhnout do svědomí… Stačí se podívat jen samotné řízení auta. Být řidičem není zdaleka samozřejmé a více než polovina lidí, kteří se pohybují automobilem, vlastně ani řidiči nejsou.

Situace je ještě horší, než jsem si myslel. Stačilo mi dneska pozorovat dva nejmenované kolegy, motoristické žurnalisty. Nebudu se tu rozepisovat o tom, že si nemyslím, že by měli psát o autech jako je nová GT86, úplně mi totiž stačilo sledovat jejich několikaminutový souboj s výjezdem z řady aut. Bez odhadu, přemýšlení, ale i selského rozumu. Jejich show na několika metrech čtverečných trvala několik minut a mě fakt mrzí, že můj telefon neumí dělat videa. Tohle by na youtube byla bomba…

Zrovna o nové Hachi tento jeden koleg prohlásil, že je hrozně zákeřná a neřiditelná (když ji vrátil nabouranou). No, jsem schopen tolerovat fakt, že každý má svůj názor, ale tohle? A pak si vezměte, že to vyjde v časopise. Takový test by měl psát člověk, co umí normální, živočišnou zadokolku ovládat…

Problém je především v tom, že jaksi dost degenerujeme. Vidím to i sám na sobě – denně v jiném novém autě, které mě místo posunování vlastních hranic a radosti z jízdy přináší tak maximálně informace o tom, kde je co rozkopané. Nebo mi řekne, že bych si měl dát kafe, jsem prý unavený… A vzápětí zhasne na semaforech… Sami si vyrábíme blbuvzdorná auta.

Opravdu hodná, blbuvzdorná. Většina současných předokolek se v zatáčce, pokud to přeženete, zachová následovně – nejdřív je čím dál víc nedotáčivá, hrne se po čumáku. To pokračuje do té doby, než zasáhne ESP. To bývá někdy benevolentní, někdy zase otravné. Hezky ho mají nastavené třeba současné Alfy, hrozně Korejci (kde jde alespoň vypnout). ESP zasáhne tím způsobem, že přibrzdí kola. A to nejen přední, ale spíš účinněji ty zadní. To z toho důvodu, aby blbějším předokolkám zabránilo v touze po přetáčivém smyku. Ano, čtete správně, při přesunu hmoty v zatáčce na brzdách k tomu má mnoho aut zejména s jednoduchou, vlečenou zadní nápravou tendenci. Třeba u nové Škody Rapid, což je všeobecně plečka na základě staré octavie, to jde celkem snadno. Mě to bavilo, ale pro cílovou skupinu nedělních hřbitovních turistů to jistě vhodné není.

Poté, co ESP uklidní situaci a „bezpečně“ vám přibrzdí, auto zase trochu zatočí. Nedotáčivost je hodná, čitelná a blbuvzdorná. Kdežto přetáčivost? Zatímco naši rodiče ještě patří ke generaci žigulíků, mají s ní bohaté zkušenosti. V minulosti bylo vždy přirozené překonát některé úseky přetáčivým smykem. Ten byl pomocníkem, nikoliv strašákem. Předek řídím volantem, zadek plynem ne? Například ve Finsku ještě nyní v rámci autoškoly absolvují 15-17 letá děcka 12 hodin (nebo kolik) jízdy smykem!!! Tomu říkám trénink, ne nějaká zkouška na parkovišti, ale plnohodnotná škola s hlavním předmětem o chování auta za limitem! Přetáčivý smyk, kontra volantem podle úhlu ustřelení zadní nápravy, práce na volantu, s plynem, vyjímečně brzdou. Dřívě běžná praxe, dnes zákeřné chování!

Auta jezdila smykem snad od té doby, co byla vynazelena, možná už v době, kdy v Anglii platil tzv. praporkový zákon. Mimochodem víte, co to je? Byla to skvělá „vychytávka“ – v roce 1865 nařídili, že před každou „silniční lokomotivou“ tedy i prvními automobily, musel ve vzdálenosti nejméně 60 yardů kráčet muž s červeným praporkem. Tím byla motorová silniční doprava ubita až do roku 1896, kdy tu blbost konečně zrušili. No zpět k tématu.

S masivním rozšířením aut se „skvělým“ uspořádáním vše vepředu se umění smyku začalo vytrácet. Mnoho lidí našlo v automobilu smrt kvůli tomu, že jejich vůz s motorem před přední nápravou nedokázal zmást fyzikální zákony a prostě nezatočil. Krize přišla už v 80. letech mezi běžné automobily, v 90. letech pak i mezi sporťáky. Sportovní vozy pro normální lidi s klasickým uspořádáním pohonu nahrazovaly hot-hatche. Nikoliv nezábavné, ale již nepřinášející řidiče ten
požitek z jízdy řízeným smykem.

Když už jsme u toho řízení, co cit ve volantu? Umění cítit, jak se kola pohybují, jak reagují pneumatiky na různé druhy asfaltu, co se zrovna děje? Tolik informací umějí klasická auta dodat! A učí nás, neustále učí zdokonalovat se v řízení. Protože život je vývoj, škola, my se učíme. Ve všech oblastech.

Všichni dnes musíme být maximálně unifikovaní a stádovití, takže jezdíme tím, co nám automobilky vyrábějí a prodávají. Je to smutné, ale každý z nás to zažívá. Takže každý den nevědomě generují naše smysly používáním navigace v blbuvzdorných autech. Nesmířím se s tím, že se z aut stal převozník, nudný, nezajímavý kus železa, který je dokonce škody umýt. Nebudu automobil, ten stroj vzešlý z lidského umu, touhy, zkušeností, nápadů a inspirace nikdy považovat za neživou hromadu materiálu. Vždyť v něm trávím tolik času…doma taky nebudu mít všechno šedivý a na elektriku, svíčku přece ještě zapálit umím, mám pastelky, čtu spousta knížek, trénuju manuální zručnost, nevolám instalatéra když se něco rozbije. Nechci se valit provozem s hamburgrem u huby ve stříbrné octávce a poslouchat k tomu Leoše Mareše, chci barevný a vzdušný interiér, motor bez start-stop systému, zadní náhon bez ESP, chci se neustále zpepšovat, učit sám sebe, učit se odvaze, ale i pokoře v případě, že to ještě nejde. Chce to trénink, nemachrovat u chatu a místo slintání nad videem z druhého konce světa hledat nejbližší kopec!

Mám to štěstí, že jsem díky své práci zažil už několik různých škol smyku v různých podmínkách. Učili mě o chování auta opravdu hodně, zejména gumaři. Jejich akce patří k nejlepším, půjčí skvělá auta, nasadí svoje gumy a předvádějí, co je všechno možné. Když mě maník ve starším vyrámovaném BMW poprvé hodil na klopené dráze ve 150 km/h do driftu ručkou a ukazoval, jak hledá rovnováhu, byl jsem jako v nějakém vidění. Ale po celém dni už jsem to dělal sám a hledal na svém chování chyby. Hned jsme to konzultovali. S 911 GT3 RS člověk nejezdí každý den (tedy některý člověk určitě jo…), ale když jsem mohl s vypnutým ESP na portugalském okruhu zkoušet tenkou hranici těsně za neutrálním chováním tohoto famózního auta a do interkomu se mi hrnuly informace od vedle sedícího testovacího jezdce Michelinu, byla to škola k nezaplacení. To samé losí testy, kluzná plocha, okruh s různou výškou vodního sloupce, krizové brždění… Proto doporučuji, pokud můžete, investujte do sebe, do svého umění řídit. Pomůže vám to nejen v samotném řízení, ale získáte i více životní sebedůvěry, která je také velmi důležitá.

Takže veřejně protestuji – nechci propadnout zrovna z předmětu, který mě baví nejvíc! Proč jezdit skvělými vozy jen vyjímečně, jak za odměnu a celé týdny trávit v nudné předokolce, která mě akorát otupí? To budu raději rozvážet zboží ve starém volvu! Místa je v něm dost a bokem to s dlouhým kombi jde krásně. A vydrží všechno, karburátor si v případě potřeby vyčistím sám a nebudu muset hledat nejbližší bosch-servis s diagnostikou.

Dejte nám víc aut jako je GT86, MX-5 nebo i ten proklatej Genesis, objevujme, kupujme stará jednoduchá auta, jsou dneska skoro zadarmo. Pojďme hledat rovnováhu, zkoušet přetáčivost, řítit se zatáčkou smykem. Nejdřív bude záplava adrenalinu to jediné, co vás bude zajímat. Později zjistíte, že své pohyby můžete vědomě ovládat a svou jízdu vylepšovat. Podle citu, přirozeně. Učte se jezdit, ať nejsme stádo alespoň v oblasti, kterou tak milujeme…

„It´s all about balance,“ řekl jednou jeden usměvavej dědek z druhýho konce planety. Kurva měl pravdu!

Média, tedy ta masová, už pěknou řadu let nejsou zdrojem, který by objektivně přinášel informace o světovém dění. Jsem si téměř jistý, že už desítky let slouží k účelům, kterými s námi vlády, korporace a banky manipulují.

Jde jim to velmi snadno. Nejdřív je potřeba vytvořit si otroky systému, neboli ovce. A ovčané, to jsme v současné době my. Iluze bezpečí a svobody je nám ponechána, abychom příliš nezlobili… můžeme nadávat na kamerový systém, ale jakou máme reálnou šanci se ho zbavit? Půjdem v noci v maskách a začneme jednotlivé přístroje ničit? Nebo si raději zapneme televizi hned poté, co jsme se vrátili z hospy, kde jsme s podobně „extrémistickýma“ kamarádama nadávali na systém sledování velkým bratrem? Televize, to je jeden z nejdůležitějších nástrojů vládnoucích elit, jak si udržet poslušné stádo.

Perou to do nás, už ne pouze na primární úrovni zrakového kontaktu, ale také podprahově. Všimněte si těch reklam, tohle odráží tužby národa? Tak to jsme pěkně v prdeli! Uprostřed hokeje je první, velmi hlasitou reklamou ta na nějakou viagru. Pak přichází na řadu prostata, případně nějaká ta „výhodná“ půjčka, prací prášek, vložky, plínky a to všechno je strategicky prokládáno agresivními nabídkami peněz, luxusních aut, dovolených a možnostmi, jak skvěle vylepšit prsa, kůži, oči a naprat do sebe ještě více chemie. A pak doplňky stravy, miliony čínských šmejdů, které se úplně zbytečně vyrábějí a převážejí ohromnými loděmi přes půl světa, aby se tady jimi narvaly krámy, než se vyhodí.

V mediálním kolotoči stupidních a často velmi nebezpečných reklam na ropné produkty zabalené do voňavého papíru se střídají nekonečné seriály plné smutku, zrad a zla, které mají inspirovat ubohé stádečko – mnohem lepší pro systém přece je, pokud ovčané řeší vlastní problémy, starosti a životní prohry, protože nemají potom čas se zaobírat situací kolem sebe. Ostatně generace našich rodičů se nemohla duchovně rozvíjet proto, že měli plnou hlavu základních svobod. Nesvobodný národ nebude mluvit o duchovnu, volných energiích, kontaktu s jinými civilizacemi, lečivých rostlinách, vědomí lidstva, skvělých účincích vody, přírodních lécích na rakoviny a podobně… Chyceni v systému bude rád za ohlodanou kost a ještě za ní děkovat. S hlavní přitisknutou k hlavě.

Pak jsou tu tzv. reality show, tedy pořady, ve kterých se různě ujetí lidé (je to výběr) nechají dobrovolně zavřít do nějaké luxusní klece, aby se tam mohli k sobě hnusně chovat. A ovčané tam venku to sledují a baví se. Smějou se, až jim praskaj knoflíky na džínách, přežraní chipsama. A o to přece jde – chléb a hry. V touze velkých řetězců po zisku dostáváme pod nos mrtvé maso nakládané do octa, uměle vyhnanou zeleninu ze zahrady Evropy ve Španělsku, uzeniny s obsahem moučky, chemicky obarvené lososy a energy drinky, proti nimž je jed na krysy v podstatě pochoutka. Jen to dobře dávkovat. Chléb bychom tedy měly, a co hry?

Je jich přece spousta a ještě k tomu tak povznášejících a rozvíjejích myšlení – třeba svlékání holky přes telefon, napětí, sex, vzrušení, kluby, které uspokojí i ty nejzvrhlejší touhy, co se v našich prostých myslích rodí, reality show, zpívací show s humorem dávno překračujícím hranice trapnosti… Je toho určitě víc, jenž já TV nemám a proto nevím, co se tam ještě všechno dá nám ovčanům nabídnout.

Důležité je také omezit informovanost národa, který chcete dostat pod kontrolu. Proto se na nás ze zpráv valí tuny naprosto nepodstatných a zbytečných informací – kde koho co zabilo, jak paní vypěstovala velkou kedlubnu, jak naboural autobus atd. Takové věci se rozebírají až nechutně detailně. A důležité informace, ty, které ovlivňují celosvětový vývoj? Jen a pouze propagandistické kecy schválené fašistickou Amerikou nebo představiteli západní Evropy.

Pokud se mluví o válkách, jsou USA za ty správňáky (něco jako Clark Kent s duší skauta, co pomáhá důchudkyni přejít avenue v NY), kdežto druhá strana je vždy špatná a je potřeba ji naučit, předělat jna „vyspělý“ (policejní) stát. Ale – byl opravdu Kadáfí zmrd? Nebo jen nechtěl sklonit hlavu a pomáhat USA financovat jejich neúnosné výdaje na zbrojení svou ropou? Příkladů je mnoho, proč se třeba nikde nemluví o tiché revoluci, která proběhla tuším v březnu na Islandu? Protože to se vládnoucímu systému nehodí! Takových témat jsou mraky, o tom, kolik denně vykácí pralesa se také ze zpráv nedozvíme. Stejně tak se ani nedozvíme, jak to opravdu bylo s 11. zářím. A ovčané možná stále věří, že šlo o teroristický útok.

Informace, které přenášejí masmédia, nestojí za nic. Už šest let nemám televizi a jsem si jistý, že už ji nikdy ani mít nebudu. Internet je posledním svobodným médiem, které nám zbývá a už teď se množí snahy o jeho omezení. Je potřeba naistalovat více kamerových systémů a hlavně omezit googl – ten sráč totiž umožní přístup k informacím, ale cílem systému není vzdělaný a prosperující národ, ale naopak upevnění moci a postupné úplné ovládnutí. Ostatně, Orwell to napsal už dávno. Možná jsme se jeho vizi ještě před pár lety smáli, ale podívejte se teď na svět kolem sebe… Mrazí mě z toho záda!

Strach je součást plánu manipulace – David Icke už dávno brilantně popsal teorii, podle které USA (a další) obsazují cizí území. Snadno si najdete jeho video, kte popisuje plán jménem Problem-Reaction-Solution. Zejména v první fázi je základním nástrojem vlád a vládnoucích elit vyvolání strachu. Nejen v cizím, ale zejména ve vlastním národě ovčanů. „Podívejte se, jak to vypadá v Iráku, to je hrozné, takhle se k sobě chovají – zinscenovaná scéna pouličního násilí, znásilňování atd. (natočená třeba v Egyptě, to je jedno) – to přece musíme zastavit. Jsme světová velmoc a ukážeme těm bezbožcům, že držíme v ruce meč spravedlnosti.“ Reakce na sebe nenechá dlouho čekat a v kongresu se vždycky najdou nějaký stamiliony na vojenskou kampaň, zejména když všichni dávno vědí, že odměnou bude nejen posílení vlivu (moci) v danném regionu, ale také ROPA. Navrhneme řešení těm loutkám v NATO, potřebujeme to posvětit, aby to před další směšnou organizací, tedy OSN, vypadalo strašně humálně, možná i lehce bohulibě.

V tomhle dneska žijeme? V USA vás můžou v současný době kdykoliv na ulici zatknout na základě podezření z terorismu. Nic víc nepotřebují, mohou vás zatknout, zavřít, mučit, zabít, i když jste neudělali vůbec nic. A nejen to, nedělají to policajti, ale armáda!!! Militarizovaní zabíječi, placení vládou. Řetezy za oceánem se utahují, centrální kontrola sílí a celý, už od začátku prohnilý americký sen leží v troskách a vlastních zvratkách.

A televize, nástroj manipulace, dál vesele svítí do vašich obýváků a svou omamnou namodralou září zprostředkovává informace o světové pohodě, demokracii a posilování lidských práv. V tu chvíli se v Senegalu sekají dětem ruce, v Čečensku veřejně znásilňují ženy, v Libii se kamenují a v Sýrii vede brutální, občanská bratrovražedná válka, o níž jejímž smyslu pochybujeme všichni. A Dallajláma, ten se furt nemůže vrátit do Tibetu… A my si otevřeme levný pivo, žereme brambůrky a hltáme kýčovité seriály, komedie a ulhané zprávy, abychom si v pohodlné iluzi dál odžívali den za dnem z našeho prázdného života. Sorry, ale tohle dělat nebudu…

Co tedy kurva dělat? Taky se mi nechce věřit všem těm konspiračním teoriím, ale mám věřit druhé straně? Těm politickejm kreaturám, které akorát šíří závist mezi lidmi? Čemu mám věřit? Tomu, co VIDÍM, ale také tomu, co CÍTÍM. Všichni máme intuici, rozum, cit a vnitřní vedení. Mnoho talentů, inspirace, jedinečnosti, každý je vyjímečný, neexistuje nikdo, komu by se měla přát smrt, neexistuje žádná nespravedlnost, jen stav, který jsme otupěním kolektivnho vědomí a propadem do 3D způsobili my jako duše v lidském těle už před desetitisíci lety.

Co budeme dělat? Šířit informace, narušovat systém. My jsme většina – i ti, kteří oblečení v uniformách mlátí protestující v ulicích jsou jen lidé. Slouží hloupému, zákeřnému a velmi zkaženému systému, ale jen proto, že si to neuvědomují (a chtějí prachy a opět tu iluzi bezpečí). Ale velké změny na úrovni vědomí lidska i planety už dávno začaly. Pevně věřím, že jsme v kontaktu s planetou Zemí, její energetická mřížka je probuzená a v pohybu (ač se jí podle všeho snažily vlády už zničit – viz francouzské jaderné pokusy v tichomoří) a vyspělejší civilizace, sledující tohle naše malé divadlo, nám už teď pomáhají. Věřím, mám víru, naději a sílu, abych svou části přispěl k tomu, aby se váhy překlopily směrem k dobru. Nenechte se ovládat, buďte sami sebou, pomáhejte šířit důležité informace, zkoumejte, kde je pravda, neuvízněte ve špinavé stoce televizní manipulace.

Keep it simple and stay true!

Fr93

Zdravím vás! Ač trochu pozdě, mám tu pro vás jízdní dojmy z Toyoty GT86, snad vás zaujmou, potěší či inspirují… Enjoy!

Nejdřív první info. Pak koncept. Čekání. Zdržování, trochu strach. Ladění. Napětí. Pak konečně premiéra. První jízda. A realita – test na oblíbených okreskách! Autařské nebe…

Jak lehce se to dá udělat, stačí pěkná zatáčka. S vytočenou trojkou na plné brzdy, krájet pečlivě centimetry asfaltu, zabořit příď při přípravě útoku. Pak rychle dvojku, cítíte ránu kardanem do diffu, která proniká skrz kůži až k nervové soustavě, pustit spojku, gumy hvízdnou, ťuknout o brzdu a pak pomalu, jemně, ale důrazně přidávat plyn. Boxer se zvedá a k točivému momentu se přidávají i koně, volant už je v lehkém kontra, plný plyn, úhel se zvětšuje a GT86 ladně krouží oblouk… Nádhera! Dílem okamžiku je korekce směru, stačí ubrat plyn a auto se čitelně srovnává a vyráží kupředu s novým nadšením, za doprovodu skvělého, sytého tónu, který vychází zpod kapoty, nikoliv masivních koncovek výfuku. A pak znovu!

A takhle by to šlo pořád. Zkouším dlouhou, táhlou zatáčku, na plnou trojku, v rychlosti kolem 140 km/h. Hachi se zaklekne a přesné řízení neustále švitoří o předních tlumičích, pneumatikách, asfaltu… Na výjezdu přichází lehká přetáčivost, pak decentní power slide a je pouze na vás, jak moc necháte zadní část vybočit ze směru předních kol… Tak neuvěřitelně citlivé a vyvážené chování jiné současné auto z běžné produkce nemá, tolik mi připomíná skvělou AE86! Sedí se uprostřed, takže pohupování příjemně nastaveného podvozku není otravné, přes výmoly přejíždí s jistotou, stále na asfaltu, bez rázů do karoserie, s klidem a jistotou, bez hloupého uskakování.

GT86, neboli nová Hachi, je zkrátka skvělým autem pro řidiče. A není to přemotorovaná, těžká mrcha, ale naopak lehká baletka, která vás nezruinuje. Má obyčejné pneumatiky v normálním rozměru, běžné brzdy, tlumiče a atmosférický dvoulitr, který si dle stylu jízdy řekne o 8 až 11 l/100 km. Nic hrozného, vzhledem k nabízené protihodnotě. Motor má navíc skvělý zvuk, kombinace Subaru a Toyoy je z něj cítit a ochotně se nechá vytáčet až do 7200/min, kde má česká předváděčka nastavený omezovač. V nízkých otáčkách mu něco malinko chybí, ale střed otáčkoměru už nastupuje s razancí, kterou tolik chcete. A pak opakovat, znovu a znovu volit jeden z šesti krátkých drah převodovky (mimochodem, Hachi můžete mít i s automatem, tedy pokud jste úplný debil a ještě za to zaplatíte 40 000 Kč…). Líbí se mi, že hachi jede tak akorát, není to raketa, o to přece nejde. Není přemotorovaná a podle všeho to vypadá, že 200 koní je pro hmotnost 1250 kg tak akorát. Navíc věřím, že motor prostě vydrží a bude fungovat léta. A o to také jde. Ačkoliv, když vidím ty upravené Hachiny se šestiválci ze Supry, které se začínají objevovat… No, je težké udržet fantazii na uzdě.

Ač s elektrickým posilovačem, řízení je přesné, tuhé a citlivé, s dostatečným odporem, který přináší nejen jistotu, ale posunuje hranice zábavnosti směrem k autařskému nebi plného klikatých okresek. Nevím, co mě baví víc, jestli jezdit stopu nebo klouzat skrz zatáčky, jakoby byly vysněným kluzištěm bez omezení, ale jedno vím jistě – ESP je vždycky off. Kouzelné tlačítko stačí tři vteřiny podržet a cesta radosti se otevírá. A to je možná jediná výtka, mělo by si vždycky po mém vklouznutí do sportovní, nízko usazené sedačky a stisknutí startovacího tlačítka pamatovat, že se mi nebude plést do řízení!!! Je totiž celkem citlivě nastaveno a mód VSC sport je celkem nudný. Ačkoliv u vlastního auta tento problém člověk snadno vyřeší…

Zpátky k autu a jeho auře výjimečnosti. Ta bezprostřednost a čitelnost, která se s přibývajícími kilometry za volantem dostavuje, je tak návyková, že nebudete vůbec sledovat malichernosti jako je například čas či spotřeba paliva. Kufr je tak akorát, po složení sedadel se sem vejdou čtyři 17tky obuté do semislicků. Skvělé je, že každý další kilometr s Hachi vás učí. Učíte se cítit a vnímat, degenerace ze spotřebních aut pomalu mizí a vaše mysl se pročišťuje. Mlha otupělosti se zvedá a smysly opět ostří. Každý další průjezd je přesnější, tvoje práce na volantu a s pedály sebevědomější, výuka, která posouvá řidičské schopnosti do netušených levelů. A pak, až budou zadní pneumatiky dostatečně zahřáté a klouzavé, přichází čas na ruční brzdu. Ta je podobně jako spojka pro opravdové chlapi!

První velký drift se udál, když jsem projížděl vracák směrem z kopce, tehdy poprvé jsem totiž pohladil spojku a Hachi se odvěčila okamžitým ustřelením zádi. To okamžitě vyvolalo plné kontra a lehké ubrání a jakmile jsme byli opět na tenké lince rovnováhy, opět plný plyn. Nádhera, a já si myslel, že už nikdy nebude auto, které by tohle dokázalo!

Má vůbec konkurenci? Pro nás, nadšence a pacienty, kteří věří, že správný sporťák má motor vepředu podélně a pohon zadních kol, asi ne. Jelikož stále věřím, že jsme správní nadšenci, kteří nekoukají na televizní reklamy a hromady oteklých MPV a SUV považují za pojízdnou, degradující a otravnou bílou elektroniku, je Hachi bezkonkurenční. Ne, že by neexistovala auta, která vás budou bavit. Ale prostě není žádné další takhle “normální”, které by to umělo. MX-5 je čím dál víc holčičí, ačkoliv je milá a řídit jí je příjemný relax, ale chybí jí několik věcí – doladěnost podvozku, charakterní motor, samosvor v základu a střecha. A Genesis? Ne, je totiž úplně tupej na řízení, proti hachi působí jako redneck ve flanelový košili z McDonaldu s pokřiveným výrazem v kontrastu s krásnou geišou. A navíc – buď má turbo a nebo hrozně žere. Zetko také postupem času příliš přibralo a z 370Z navíc není vidět. A je dražší. Další dobrá zadokolka za 800 tisíc? Nějak nevím, BMW už radost z řízení někde zapomnělo před pár lety a Mercedesu o ní nikdy nešlo. A Japonci prostě přestali vyrábět normální sporťáky pro normální kluky, kteří by mohli po nocích vesele čmárat po asfaltu a teď se tomu vrací. Jsem velmi rád, že jsem se této resurekce dožil! Hachi je tématem číslo jedna na všech novinářských prezentacích, mnou dříve oblíbené hot-hatche úplně ztrácejí na přitažlivosti a já se jen těším, až si budu moct zase půjčit tu oranžovou krásku.

Teď jsem zrovna zaslechl zprávu, že Nissan chystá nové Hachi konkurenci. No to se dalo čekat!!! Místo aby soustředili prachy na vývoj godzilly, mohlo tu normální SX s dvoulitrovým turbem být už dávno! Alespoň, že se stojaté vody pohnuly. O tom, co vznikne z kombinace Mazda/Alfa Romeo zatím těžko mluvit, řečí měli Italové vždycky plnou pusu, ale například úchvatná Alfa 4C s motorem uprostřed se stále jen promenáduje na přehlídkách ve formě konceptu. Každopádně toyota má teď náskok. Nová Hachi je opravdu skvělá a navíc je to normální auto, žádná zbytečnost, žádná zbytečná hmota (před uložením tlumičů vepředu dokonce chybí karoserie, je tam jen plastový podběh…), turba, elekroniky poskrovnu. Vyhodil bych tu obrazovku uprostřed jinak nádherné palubní desky a možná si dal hezčí kola. A budu úplně happy!

Cena je příjemná, příplatky ignorujte a za 800 000 Kč máte společnici každodenní zábavy, která neumí nudit, ani kdyby chtěla. Sportovní Toyota se konečně vrátila a Japonci to dokázali – přivedli na svět normální auto, které vás bude učit, jak se vlastně jezdí se sporťákem. Naše dlouhé čekání je a konce a my jdeme vymyslet způsob, jak jí mít. A nebo se s ní alespoň projet – zkoušejte všechny cesty, pár desítek jich letos v ČR bude. Děkuji!

Kdo chce vidět fotky, nechť se plynule přesune na fotoalbum Ondry Kroutila, se kterým jsme novou Hachi nafotili pro AUTO7…

A poznámka pod čarou – po týdnu s GT86 a 700 najetými kilometry jsem se minulý pátek vrátil ke staré dobré AE86. A víte co? Normálně mě nová Hachi učila řídit, protože se starou teď děláme úplně jiné věci než dřív… Mnohem lépe si mi řídí a víc si dovolím hrát s hranici rovnováhy. Zajímavé, to jsem fakt nečekal. A také už vím, že by se mi pro AE86 hodilo tak 40 koní navíc… ale netrvám na tom, však uvidíme.

Když mi bylo asi 20, měl jsem svoje první auto – Lancii Deltu HF Turbo. Miloval jsem jí, protože měla mnoho výborných vlastností a vychytávek. Třeba skvělá sedadla Recaro nebo osm kulatých ukazatelů všech podstatných informací včetně tlaku turba uprostřed. A také měla turbo Garrett, což v kombinaci s otevřeným blow off ventilem a celkem hlučným výfukem strašilo po večerech malé děti. A pak – byla červená a měla čtyři kulatá světla, což je samo o sobě super skoro na každém autě. A konečně, pro mladýho kluka byla celkem rychlá. Tedy až později jsem zjistil, že v podstatě jen na přímce, ty zatáčky jí prostě moc nešly. Ale to nevadí, co jsem to chtěl… jo!

Tohle se odehrávalo asi kolem roku 2000, kdy frčel „tuning“, dneska bysme řekli prasení hezkých aut nevkusnými a často nefunkčními doplňky. Já chtěl samozřejmě vylepšovat a upravovat. A tak jsem naistaloval „sportovní“ filtr sání a rozřezal výfuk. A jelikož jsem si brutální „détémáckou“ koncovku přivařoval sám, brzo mi upadla. Bylo to samozřejmě dobře. Vůbec mi nedocházelo, že je to nějak špatně. Auto líp nejelo, jen řvalo. Což, takové pouštění alarmů okolních aut v ulici má jistě své kouzlo, ovšem to vyprchá v okamžiku, kdy přestanete být sobečtí a lhostejní hajzlíci.

Můj další tuning spočíval kromě vyložených píčovin v podobě červeně sprejovaných rámečků budíků a výdechů topení a diodek pod autem také v zásahu do základního, nádherného tvaru první delty. Já totiž zavařil zadní víko kufru! Znáte to, aby bylo „hladké“. Jenže autu to prostě neslušelo a já se teď směju, jak jsem byl naivní, že jsem investoval čas, energii a peníze do toho, abych zkurvil dokonalý italský design…
A pak audio. Mě to nikdy v autě moc nehrálo (v Hachi není rádio, proč?), takže jsem se tenkrát spokojil s nějakou shitkou Sony, kterou jsem koupil samozřejmě zbytečně draho. Prostě mladá lamička, navíc důvěřivá a naivní. A v neustálém obdivu ke starším „kolegům“ tuningářům, kteří už měly dávno ztůněná céra a preludy… Trochu jsem jim sice se „špagetou“ nezapadal do „rejžovýho“ krámu, ale to mi nějak nevadilo. Milujeme auta a úpravy, ne?

Jaký hrál soundtrack? Nevím, vždycky jsem byl hodně na kytary, ale k tomuto se hodí snad i Scooter… no ty vole, sám se divím, co mě to napadá!
Nic, pokračujeme dál. Koupil jsem ještě kola, pěkná s límcem, ta jediná se na ní opravdu hodila. A byla bílá… No vypadala prostě báječně, jezdil jsem na srazy, kde jsem pravidelně nechával prohořet přední kolečka (no dneska se fakt sám sebou bavím!!!) s pocitem, že je to hrozně cool. Ještě jsem možná nevěděl, co je to KARDAN.
S Lančkou to byla velká láska, která skončila trapně. Když začala holka dost reznout, dal jsem ji vyvařit, protože to neumím a jsem línej než abych to zvládnul. Vyvaření pohoda, ale furt jsem se nějak nemohl dostat k laku, takže jsem celou polorozdělanou lásku prodal za směšnejch 15 000 Kč. No ubohý, dneska to vidím jako velké osobní selhání, že jsem svou práci nedokončil. Ale ty hektolitry chlastu, miliony piv, tvrdá muzika, mejdany, holky a to všechno další mě taky bavilo… Takže se nelze divit, že jsem vzhledem k punkové povaze dal přednost momentálním zážitkům a prožitkům před poctivou prací, na jejímž dlouhém konci by byl výsledek, který by za něco stál. Tak to prostě bylo, napadá mě soundtrack: kapela Degradace, song 3653… už to hraje! Škoda, že to neslyšíte.

Nedodělání Lančky mělo i další důvod – už jsem totiž koupil Zlatou, což je Toyota TE71 ve verzi GT. Asi jste ji někdy viděli, s jednou fotkou co zatím mám, se chlubím, kde to jde. Každopádně tuto kapitolu soukromého výlevu uzavřu tím, že vám sdělím, že zítra jede od klempíře do lakovny. Tentokrát to dám! A bude originální a krásná, jak ji mistři na dálném východě v roce 1982 stvořili (tedy skoro, tak hezky to asi nedám…).
A teď ten tuning. Na srazy už nejezdím dlouho, jen se spíš občas zasměju či podivím, když potkám na silnici něco fakt ujetýho. GTI kult v Německu mi příjde OK, decentní úpravy kastle, ale výrazné snížení a kola s límcem. Možno dle chuti doplnit o skořepinky či rámek, trochu ledu a citrónu…

I „krysí“ styl je dobrej, takový evropský boro auta. Sáňkám a starejm kufrům na střeše golfu (nebo i punta!) s orezlou kapotou, bílými boky pneumatik a mechem ve spárách se zasměju a řeknu si: „Jo, to je fakt styl.“ Ale okřídlené laguny? Nebo si představte CR-X s napáchanými světly z alfy 159!!! Nekecám, jedna tu jezdila… Čubička, to jsem jí měl tak rád, když měla ty svoje hranatý voči… Je toho určitě víc, každému se vybaví něco trochu jiného. A pak se to převrátí a vy vidíte na videu Bosozoku auta a jste v prdeli… Ani nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Je to něco tak mimo naše konzervativní evropský chápání, že se mi ta exotika prostě líbí. Třeba udělat v tomhle stylu škodovku stovku.. S výfuky by si člověk pořádně vyhrál – mohly by vést naopak dopředu a končit ještě před maskou!

V posledních letech podle mého názoru tuning upadá. A je to možná tím, že ho tolik nesleduji, možná že naopak scéna roste. Co víme? Rozvíjí se třeba sběratelství ještěrčích ocásků? Když do toho nejste zapálení, stejně nevíte, jestli jo nebo ne. Ať tak či tak, tuning se mění. Stále více v módě jsou kromě brutálních audiosystémů, které si v pohodě dají k večeři místní diskoklub, takzvaní „folios“. Ano, u nás jezdí kluk s toledem (či nějakým „licenčním“ autem tam odtud) a má přes celou kastli fólii jako německý tank v zimě. A bez maskování a velkých kol, možná z audiny, by na to autě nebylo nic zajímavého, v podstatě byste si ho ani nevšimli (jako doslova).

Líbí se vám to? Já nevím, vždycky si vzpomenu na zlaté X6 a stříbrné (jako leštěný hliník) A8 co jezdí po Prahe. A přemýšlím, jaké pohnutky chtěl zmíněný „pacient“ svým tuningem vyjádřit. Tomu asi nejde o zachování laku při následném prodeji jako třeba taxikářům.
Co se dneska tůní? Já jsem samozřejmě spíš pro funkční úpravy podvozku, brzd a motoru, což se jistě dělá dost. Ale co vizuál? Nemyslím teď strejdy z Kauflandu, co na přední nárazník přivrtají ty odporné diodové pásky pro denní svícení… To je kapitola sama pro sebe, neviděl jsem snad ani tři auta, na kterých by to vypadalo dobře. Když výrobce vybavil auto světlomety, proč to měnit? Myslíte, že si „ušetříte“ žárovky nebo baterku… Bože, taková kravina.

Kromě fólií na všem možném se využívá hodně hra barev – třeba někomu připadají IN zářivě zelená ohromná kola na modrém autě, já tohle respektuju jen u driftovacích bestií. Decentní nárazník s lepším přívodem vzduchu, jo, proč ne. Křídla??? Nene, už zmizela, naštěstí. Ona třeba i zmiňovaná Honda Prelude čtvrté generace prostě vypadá líp bez něj. Křídlo se hodí na závoďáky, kde dává smysl a je potřebné. Jaj, hned se vybaví Skupina B v rallye, dnes už snad jen mýtycká vozidla, která milujeme a potřebujeme alespoň občas slyšet a vidět.

Nějaký závěr? Vývoj tuningu je patrný ve všech ohledech. Souvisí i s tím, jaká auta se upravují (čím dál modernější a novější). Předpisy a kontroly omezily některé úchylárny, ale někdy nás ochránci zase prudí za věci, které by mohly nechat být. Fólie jsou pro mě zvláštním prvkem, o kterém bych na svém autě nikdy neuvažoval, ale zase tolik mi to nevadí. A podle toho, co se pohybuje na silnici, mám pocit, že už lidi přestávají zavařovat kliky, vyhlazovat prohlubně a měnit to, co automobilka vytvořila po dlouhém, složitém a nákladném vývoji. Tím se dostáváme k otázce peněz – tuningář má téměř jistotu, že své „zkrásnělé“ auto nikdy nedostane ani polovinu toho, co do něj nasypal. Možná už není tolik těch, kteří by tuto velmi funkční iluzi v podobě oběživa jen tak vyhazovali oknem.
Lehký, funkční tuning je ovšem někdy téměř nutností – vezměte si propadlá kolečka, třeba taková čtyřková Supra má snad nejobyčejnější sériová kola na světě. Ty bych tam taky nenechal. Ovšem kola, to je na dlouhou debatu, to řešíme všichni. Staré známé rčení praví, že právě kola dělaj auto (ale ne ty od Alcaru) a to je pravda pravdoucí. Takže to pusťte lehce k zemi, ale zase ať si neprorazíte vanu (upozornění pro majitele E30…) a podběhy vyplňte límcáky. Co si víc přát? Pak se můžete pustit do toho kusu složitého železa, které máte podélně (snad) pod kapotou!

Zdravím vás všechny! Jelikož jsem tak trochu ve smyku a mám hodně práce na všech frontách, přenechám celkem pravidelný příděl otevřeného názoru tentokrát kamarádovi Petrovi. Nějak nemůže přijít na chuť současným bavorákům… no posuďte sami:

Zrovna dnes jsem otevřel nové číslo mého oblíbeného časopisu a po rozbalení obalu na mě vypadl prospekt přehledu aktuálních modelových řad BMW s momentálními prodejními akcemi.

Jsem zrovna na letišti a čekám na navazující let, není co dělat a tak mě zbývá dostatek času na to počítat kolik ne-Mkových motorů nám dnes vlastně modrobílá vrtule nabízí. Šest. Čtyři z nich jsou benzínové a dva naftové a rovnou prozradím, že ani jeden z nich není atmosferický benzínový šestiválec a i dvanáctiválec tu chybí. A všechny je můžete dostat rovnou ve dvanácti různých karosářských provedeních.
Následujícím textem nelze nic pokazit, BMW mi stejně na otestování žádné z výše uvedených motorů nenabídne, tím pádem si tedy vás „pár“ čtenářů můžete přečíst co si o tom celém myslím bez cenzury. Asi si tedy budete logicky myslet že celý blog bude jen litanije nad tím jaké BMW bylo tenkrát a jaké je nyní a jak se to celé zhoršilo. Upřímně o tohle mi snad ani nejde a také nehodlám jako kolovrátek opakovat co si v poslední době o BMW mnozí myslí, spíš mi vážně jde o to kde mám teď v prospektu hledat onu „radost která nabízí něco navíc“.
Každá automobilka by totiž měla mít ve svém portfoliu auta, která mají vždycky připraveno pro zákazníka něco malého speciálního navíc oproti konkurenci. U rychlých Fordů je to napříkad odkaz starých, závody odkojených Cosworthů RS, pětiválcový turbomotor , který dělá hluboké brrm když přidáte a blblbllblpuffff… jak zas uberete. Ať si je to třeba jinak relativně nekvalitní obyčejný hatchback (víte jistě který mám na mysli), ale ten zvuk to je to malé extra navíc proč ho můžete milovat a hodiny o něm debatovat s kamarády.
Když jsem před časem okusil jaké to je jet v bavoráku, byl jsem značkou okouzlen, ba až doslova pohlcen. Myslím že moje první seznámení s BMW bylo jak jinak než přes trojku coupe z půlky devadesátých let. Měl ho kamarád a ta radost navíc byla samozřejmě schovaná v těch dvou válcích v řadě navíc. Bmw je původně továrna na letecké motory, proč by také jinak měla tu vrtuli ve znaku, a protože ve vzduchu potřebujete nejen výkon, ale i perfektní vyvážení vibrací motoru a hlavně spolehlivost, dokázalo BMW využít znalosti a technologie leteckého průmyslu k tomu, aby zvládlo vyrábět ty nejlepší, krásně vyvážené řadové šestiválcové motory. V nich je do velké míry schovaná ta radost kterou majiteli jeho BMW zprostředkovává.
Sám jsem si nějakou dobu užíval radost z perfektního řadového šestiválce v starém pětkovém sedanu, který nadále zůstal v rodině. Pokaždé když se s ním projedu, vnímám tu podstatu značky – dokonalý benzínový šestiválec a famózní zpracování kabiny, lakování karosérie a preciznost dílenského zpracování. Pak si sednu do vypůjčeného velmi efektně vypadajícího 120d M-Sport a najednou nedokážu tu podstatu a radost najít. Reklamní slogan tvrdí „radost je jednička v limitované edici“, jenomže já prostě nevím kde jí mám hledat. A taky nevím proč za ní mam platit o mnoho desitek tisíc navíc oproti rovněž velmi radostnému Golfu GTD, nehledě na to že pokud místo 120d koupím základní verzi 116d, která je levnější o čtvrt milion dostanu ten samý motor, snad jen s jiným softwarem řídící jednotky? Vidíte, najednou je BMW daleko blíž konkurenci a ta podstata značky, ta radost z řízení spojená s nejlepším šestiválcovým motorem v danné třídě se poněkud vytrácí.

A z čeho tedy radost nemám vůbec je lákání nových zákazníků starými zavedenými označeními na „ošizený“ motor. Pojďme se podívat na třistadvacítku, nejoblíbenější model vůbec. Začali jí vyrábět v druhé půlce sedmdesátých let a způsobila revoluci ve třídě středně velkých sedanů. Tehdy „středně“ velký sedan vážil i s řidičem sotva tunu a BMW nabídlo zákazníkům řadový šestiválec o stodvaceti koních, které se přenášely na silnici přes velmi málo zatíženou zadní nápravu. Já myslím, že tohle nebyl špatný recept! V osmdesátých letech snili všichni středně postavení manažeři o „é tříce“ 320i, asi nejcharakterističtějším BMW vůbec, a snili o tom, že jim jí šéf schválí jako služební auto nahrazující jejich dosavadní dýchavičnou Asconu. V devadesátých letech třistadvacítka přibírala nejen výkon a hmotnost, ale taky najednou víc a víc ztělesňovala image úspěchu a prestiže. Najednou daleko víc než před tím záleželo na „prémiovosti“ BMW 320i než na tom proč vlastně původně vznikla – aby zprostředkovala radost z jízdy řidičům, kteří to ocení a kteří jsou ochotní za to „malé speciální navíc“ – ten šestiválec – zaplatit o něco více než za jiné sedany střední třídy.

BMW na tento fakt mistrně zareagovalo a nabízí dnes řidičům radost především z té společenské image za použití tradičních znáčků firmy. Třistadvacítka je dnes čtyřválec turbo a od třistadvacetosmičky se odlišuje v podstatě jen jiným softwarem řídící jednotky. Takový čtyřválec turbo se systémem start/stop se pak najednou technicky v ničem zásadně neodlišuje od motoru Ecoboost v Mondeu, no vlastně odlišuje – Mondeo není na rozdíl od třistadvacítky „prémiové“.
Pánové z českého zastoupení BMW, půjčte nám pro účely podrobného silničního testu tu radost v podobě silného „šestiválce dva osm“ v současném modelu 328i nebo případně půjčte „šestiválcový“ roadster Z4 28i? Ať nemusím jen kritizovat a přijdu konečně té dnešní čtyřválcové bavorácké koncepci na chuť!

Petr RWDriver

Mám k tomu dodatek – BMW by pravděpodobně v současnosti nepřežilo, pokud by se nepřizpůsobilo. Ač je to smutné, je to tak. Nejvíc aut si kupují lidi, kterým je radost z řízení podobně blízká jako mě fotbal. Bohužel a pokud chce BMW tržně obstát proti agresivním audinám či umírněným mercům, musí nabízet předražené podivnosti. I z těchto důvodů je dneska většina BMW v automatu a se čtyřkolkou. Nebo jinak – myslíte, že by v oněch zmiňovaných 80. letech mohla mnichovská automobilka vypustit do světa něco jako 5 GT? I dont think so…

Fr 93

Určitě to znáte. Čas od času na každého z nás, kdož si myslí, že sice žijeme v policejním světě kde je účelem každého neustále kontrolovat, buzerovat a pokud možno trestat s vidinou vlastního prospěchu, ale stejně jsme relativně svobodní a v pohodě, vyvede z iluzí srážka s autoritou.
Smůla je, že i v „civilizované“ Evropě, nebo možná právě tady, se stávají věci, které jsou nepochopitelné. Byl jsem na jedné akci ve Španělsku, na kterou jsem se fakt těšil. Ráno nasednu do nejmenovaného auta a vyrážím ven. Jezdím si nejdřív v klidu, pak relativně rychle a nakonec se moje nadšení projevuje řáděním na horských okreskách kdesi nad Barcelonou.

Zastavuji, předávám káru kolegovi a jdu fotit z příkopu. Auto projede nahoru, dolů a pak zase nahoru. A já čekám, vylezu do svahu a čekám na super fotku, krásné zatáčky, vyprahlá, leč exotická příroda kolem. Nic se neděje a tak zkoumám mobil, ovšem bez signálu se nedovoláš. No tak vyrážím dle logiky směrem, kterým auto odjelo.

Po asi třech kilometrech jsem zpocenej, žiznivej a vystrašenej, že snad nebohej kolega auto někde rozflákal. V příkopech ani roklích nic, jen suchá flora. Najednou vidím stát dotyčného kolegu s autem u kraje, jak rozmlouvá s policajtem na motorce. Říkám si: „Pohoda, zaplatí za rychlost nebo tak.“
Domluva je velmi složitá, policajt umí akorát „very fast“ a nic víc. Ptám se tedy, zatím plný optimizmu, jak tuto situaci vyřešíme. Pořád totiž nevím, o co jde. Kolega tvrdí, že předjel policejní motorku (nevšiml si, že má majáček) a pak, když začala blikat, tak zastavil. Nic extra, navíc kroska bez radaru.
No nic, říká, že musíme počkat na jeho kolegy. Nechápeme, zatím mému kolegovi fízl bere doklady a taky papíry od auta. Můj kolega je dušička naivní, ještě víc než já, navíc drobnější a neuvěřitelně slušnej kluk, kterej snad podvědomě lituje i mouchy, který mu na cestách dělají hřbitov na nárazníku.

Začíná to bejt nějaký divný – když totiž fízl parkuje před naše auto motorku, abychom snad neujeli… ještě totiž máme klíče! No za chvilku přijíždí policejní patrol, ale stále jde o policii locale, tedy jakési měšťáky. Jsou tři, jejich šéf vysokej kšeftař v Ray Ban černých brýlých s novým iPhonem, evidentně žije s korupčení s místními. Hajzl od pohledu, ani nemá uniformu, a anglicky mluví hůř než já čínsky. Nebo se mu možná z arogance nechce. Raději poslouchá kecy toho prvního, budeme mu říkat třeba pan Kretén. No ten mu barvitě popisuje, jak můj kolega dělal „rallye“ a podobně. Něco španělsky rozumím… Pak se hovor stáčí k místním kšeftům a nočním podnikům, pánové jsou veselí, my žízniví. A začínám bejt nervózní, už jsme tu hodinu a furt nevíme, co se jako děje. Ptám se kolegy – předjel prý policejní motorku na okresce v horách, žádný omezení, nic. Po chvilce (mohlo to být pět zatáček?) si všiml, že za ním blikají modré majáky tak zastavil. Žádný GTA, ani střílení, nikoho nezranil, neohrozil.

Tak se tedy ptám, co s námi jako bude. To už mají i mojí občanku – co uděláte proti čtyřem ozbrojeným „výběřčím“ v horách, když nemůžete ani zavolat? Prý máme počkat na „policia nacionale“. Super, nemáme co pít a dost nás tu pruděj. Mohli to vyřešit domluvou… Ale to by nevykázali za celej den žádnou činnost, protože tady evidentně nikdo moc nemaká.

Za půl hoďky to nabírá obrátky – přijíždí policejní leon, kolegu nakládají dozadu, mě do patrolu, jedeme prý na stanici… a proč kurva? Furt nevím. Každopádně auto nechávám na parkovišti, klíče k kapse. O čtyři km níž chytám signál a informuji auotmobilku, co se děje. „To je dost slušný,“ slyším téměř nevěřícný hlas PR manažera. Za dalších 20 minut jsme na stanici, střídají se fízlové a furt nás nenechají vychcat, natož aby nám dali alespoň napít. To je chování! Tu příjde tlustej plešatej neřád, šéf místní fízlárny. A říká nám, že jsme zatčeni. „And why?“ ptám se. Odpovědět neumí. Už mě začíná srát. „OK, give us a fine, let us go, we dont have time and he didnt do anything really bad.“ „And why you keeping me here, I wasnt even in fucking car!“ Už jsem celkem naštvanej, kolega se třese. Utěšuju ho. Stále nechápeme. Konečně přijíždí někdo z automobilky a nese nám vodu a nanuk. Už to trvá čtyři hodiny. Hajzlové nás nechali jít ven do čekárny, ale zmizet nemůžem, maj naše papíry. Pan Kretén s nadšením popisuje, jak zadržel delikventy. Šmejd jeden, uklidňuju vztek a načítám ho. Hned mi přichází ten smutnej příběh jeho života, dětství raději vynechám. A kariéra? Vždycky chtěl sedět tady, ve městě, na služebně, bejt důležitej, mít koho ovládat a nechávat si vyplácet výpalný ze svý „vyhrazený“ čtvrti. Sráč to nedal, tak se teď vtírá. Místo teplýho místečka je jenom blbej měšták s komplexem méněcennosti. Takovou osobnost je potřeba léčit, zejména ego potřebuje masírovat a dva češi v novém sporťáku na belgických SPZ se k tomu hodí skvěle. Tak si je pojezdíme.

To už je ve hře konzulát, neustále voláme s automobilkou a řešíme, co se děje. Dostaneme překladatele, čekáme na něj hodinu a půl. Je půl pátý, den v hajzlu, my zoufalí, bezmocní. Sedím, na kolegu nemluvím. Jakmile to zkusí on, dozví se jen, ať drží hubu. Mám vztek, bezmoc, proč jsem kurva zavřenej, proč mě omezujou, když jsem u toho ani nebyl??? Po chvilce mi dochází, že tím mu moc nepomůžu, tak raději komunikuji. Zvládnul jsem se utišit, zklidnit emoce, krev se vrací do žil. Kolega, říkejme mu Tomáš, je v prdeli. Furt se lituje, jak ot zkazil atd, tak ho uklidňuju. Stále ještě věřím ve spravedlnost a civilizovaný svět.

Ale fašizmus kolem mi bere iluze a zbytek víry. Konečně se pan Kretén a ostatní, včetně sympatického, šlachovitého překladatele english to spanish dohodnou. Máme zaplatit 270 eur, pokud to bude na místě, tak půlku. Týpek z automobilky, co je s náma, běží na benzínku pro přesný obnos a platí. Čekám, že mi každou chvilku dají občanku. Ale nic se neděje a stanice je čím dál depresivnější. Pak si berou Tomáše dovnitř, na výpověď. Konečně, po šesti hodinách! Ti idioti do současné doby znali jen příběh kreténa a tomu, jak nám bylo oznámeno šéfem fízlů, bezmezně věří! Skvělý, od PR automobilky se dozvídám, že je obžalovaný z ujíždění policii a to je tresný čin. Že jel rychle, agresivně možná, tomu věřím, že si pár zatáček nevšiml blikaček za sebou když vnímal zatáčky vpředu, tomu taky. Ale aby ujížděl? Proboha proč, tohle je naše práce, podobný prezentace absolvujeme každý týden v jiný zemi, vždy v pohodě. A já navíc čekal v příkopu na fotku… To snad není pravda!! Ještě tomu věříte? Píšu čistou pravdu, nebudu ani opravovat případný chyby, chci to ze sebe dostat. Jdu si udělat GT (gin tonic), dejte mi minutku…

Jsem tu. Z poklidného, leč upoceného dusna naší krásné země se vrátíme do fašistického Španělska, místo je policejní stanice kdesi nad Barcelonou. Nějak mi ten název nejde přes klávesy…

V půl sedmý přichází na řadu moje výpověď, tedy po sedmi a půl hodinách si chtějí vyslechnout mojí verzi! Super, to je efektivita práce. Nejvíc mě sere, že tohle v tu chvíli platila automobilka, co nás pozvala. Překladatel je evidentně unavenej a místo aby se mě ptal co se dělo, tak se baví s fízlem o jeho jizvě na předloktí. A pak ještě o místním bordelu. To se mi snad zdá! Začínám bejt hnusnej, ale jen lehce, chci už jen vypadnout a dát si panáka, co tohle svinstvo spláchne. V 19:45 to pro mě končí, vrací mi občanku, mám výpoveď, že jsem čistej. Po devíti hodinách bez SVOBODY a přitom nevinej!!! To je skvělý, ale co Tomáš?

Od šesti jsem ho neviděl. Dozvídám se, že ho zavřeli, vzali mu osobní věci, do rána na stanici!!! ZA CO KURVA? Co je tohle za hnusný svinstvo. Už mám slzy v očích, toho kluka to může zlomit… nikdy nebyl na fízlárně ani podat svědectví, natož aby ho zavřeli. Tohle je vyvrhel, kterej patří do cely? Nemůžu tomu uvěřit, nechápu… A pan Kretén? Jeho duši vůbec nezávidím cestu, kterou má ještě před sebou. Bude to totiž bolet…
V osm mě konečně objal luxus čtyřhvězdičkovýho hotelu a dávám si s paní za automobilky dvojitej rum na baru. Lituje mě, nevěřícně kroutí hlavou. Volá mi konzulát, vyprávím mu celou story, zvědav na reakci. „Tohle je běžné, nejste jediní. Tady v Katalánsku prostě nemají co dělat a tak si pojížděj cizince.“ „Takže tohle je v podstatě jejich byznys?“ „Jo, dá se to tak říct.“ „Co bude s Tomášem?“ „Ráno jde k soudu, letadlo domů nestihne. Pošlu tam tři lidi, aby věděli, že nám to není lhostejné.“ „Děkuji mnohokrát, vážím si vaší pomoci. Ani nevíte jak.“ Končím hovor.

Jak to dopadlo? Tomáš šel ráno k soudu, v poutech, s místníma grázlama. Víte, co navrhla obžaloba? Tak se fakt něčeho chytněte…. DVA ROKY NATVRDO A ČTYŘI ROKY ZÁKAZ ŘÍZENÍ!!! Je tohle normální? Je tohle systém, kterej jsme chtěli? Kde to sakra jsme, ještě teď mi vytryskly slzy při představě tý bezmocnosti, jakou při srážce s autoritou zažijete… Tohle bych nepřál ani nepřátelům. Konzulát nakonec zamakal, Tomáše kolem poledne pustili, PR s ním zůstal a druhý den letěli domů. Za dva roky má soud, kam už nemusí, to vyřeší konzulát. Pánbůh za něj zaplať! A to bez legrace, nebýt jich a automobilky, jsme v prdeli. Co budete dělat v horách proti pěti ozbrojenejm chlapům s obušky, o jejichž úmyslech nechcete nic vědět? Ten pocit, když nás nakládali každého zvlášť do auta…na to nezapomenu.

Na závěř přísahám na svou čest, že tohle všechno je pravda. Detaily jsem vynechal, už to nikdy nechci opakovat, řešit znovu, připomínat si to.

Zažil jsem to, byla to zkušenost. Asi to tak mělo být, nebo nám někdo nepřál svezení a hodil kletbu, nevím. Nikomu dalšímu z početné výpravy se nic nestalo. A já? Ztratil jsem část iluzí o evropské civilizaci a velkou část své důstojnosti, která mi připadala nedotknutelná. Co Tomáš? Říkal, ať už s ním nikam nejezdím. Naopak, vzal jsem ho za rameno a pošeptal mu upřímně a naprosto vážně, že je můj kamarád a že ho budu chránit, pokud budu moct. Tohle si nezaslouží nikdo. Příště sedám do auta rozhodně s ním a dám na něj pozor. A do Španělska, tam jen tak nepojedu! Jsou i další místa…