Autoideas - Auta, historie automobilů, automobilová scéna, veteráni, motory, auto nostalgie

John Lennon jednou řekl: „Když mi bylo pět, maminka mi řekla, že klíčem k životu je štěstí. Když jsem přišel do školy, zeptali se mě, co chci být, až vyrostu. Napsal jsem “šťastný”. Řekli mi, že nerozumím zadání. Já jim řekl, že oni nerozumí životu.“

Připadá mi to úplně geniálně jednoduché a pravdivé. Po čem pořád všichni toužíme? Vidím, jak se lidstvo, nebo alespoň bytosti v mém okolí probouzejí, začínají být nespokojení se systémem vládnoucích elit, které kolem nás utahují okovy. Sám nad tím hodně přemýšlím, v jaké době vlastně dneska žijeme? Jíme chemicky či ještě hůře geneticky upravené jídlo a potom musíme polykat prášky (chemii), aby nám bylo zase líp z toho všeho hnusu, který dobrovolně konzumujeme. Jelikož ČR patří do zóny „sociálních“ států, které mohou být podle některých rádi, že vůbec mají svojí svrchovanost (jaký blud…), je u nás k dostání nejen shitovější jídlo, ale i elektronika, oblečení atd. Jakýsi druhý level Evropy… a jestli se tomu divím? Ani ne… vždyť se podívejte, co si navzájem děláme – jestli někdo nedrží pohromadě a nebojuje o záchranu „duše národa“, tak jsme to právě my. Jsme totiž schopni si klidně postavit dálnici na odpadcích, jen aby si někdo postavil moderní vilku s bazénem a obehnal ji zdí. Jako kdyby chtěl někdo vidět, co tam bude dělat… Fakt, že po té dálnici budou jezdit i jeho přátelé či rodina a že slouží všem, jaksi ztratil důležitost. Poláci si zase dávaj do jídla posypovou sůl, ani nechci vědět, co se dostává do těla z párků a paštik. A stejně pak jdeme k McDonaldovi a podpoříme tuhle prasárnu, která na druhém konci světa zotročuje lidi. A ještě je nám z toho blbě. A žádný svědomí? Z toho je trochu smutno…

Lidská touha se díky propracované masírce ze zkorumpovaných a naprosto nedůvěryhodných médií soustředí hlavně na hromadění majetku a nepotřebných věcí. Konzumujeme, co to dá, ale lépe nám není. Ani nemůže, když popíráme sami sebe. Nová věc přináší radost z toho, že si jí můžete dovolit a druhou radostí pak pro některé může být možnost se s ní chlubit ostatním. Možná, že se cítí „důležitější“, nebo dokonce „lepší“ než ty ostatní… I já na to koukal možná podobně, naštěstí už mě to přešlo. Vidím lidi, kteří mají krásné věci, třeba i auta, a přitom jejich lidská hodnota odpovídá toxickému bahnu. O tom to přece není.

Ale i tak toužím, v garáži snů by stálo mnoho aut… opravdu? Ani vám nevím, nějak mě to přešlo. Jasně, také bych si přál – třeba hezkou Alfu Romeo Sprint GT Veloce, červenou, s tripmasterem, přídavnými světly a úchvatnou elegancí… třeba si ji jednou koupím, když budu OPRAVDU chtít, určitě se to podaří. Ale netrvám na tom, budu šťastný i bez ní. Protože věci (a to i auta) prostě zavazují, energeticky háčkují, vyžadují pozornost a ne vždy je radost jimi způsobená vyšší než porce energie a času, které vám bere.

Zbavuji se věcí, mám jich zbytečně moc. Vždycky jsem tvrdil, že to chci všechno zredukovat natolik, aby se to vešlo do solidního amerického station wagonu, ale vidím, že to nejde. Stačí ty auta a díly… Čím dál víc chápu ty milovníky klasických aut, kteří mají jedno nebo dvě auta. Pro různé příležitosti, nepříliš náročné. Proč mít také víc? Stejně, pokud musíte být jako já denně součástí systému ve snaze vydělat na nájem, večeři a občas nějaké to pivo, nemáte tolik času. A když se nějaký najde, stejně neumíme jezdit dvěma auty najednou… A aby pak moje „naleštěná chlouba“ stála v garáži a čekala, až se co nejvíc zhodnotí. Ne, sorry, ale teď žijeme jenom jednou a tak si to raději užiju.

Už na dálku rozeznáte, kdo má své auto opravdu rád a váží si ho, neboť si na něm špiní ruce, zná jeho vrtochy a řeší jeho bolesti. A odměnou je mu pak pochvala na srazu, příjemná projížďka za hezkého počasí nebo třeba i jen pohled s úsměvem někoho z davu na ulici. A pak vidíte, kdo dohání pomocí auta ego. Je mi jich tak líto…těžce pracovali, podváděli, okrádali a hrály hry, aby se potom mohli předvést v novém prémiovém SUV z Ingolstadtu. A přitom je to k ničemu – na ostatní se tváří kysele a povýšeně, ostatní je také zrovna nemilují a celá scéna má pouze negativní nádech, na kterém není nic přitažlivého pro žádnou stranu. Já vím, je to těžké něco tak vybičovaného jako ego překousnout a zkrotit, ale stojí to za to. Tomu už začínám při vší pokoře trochu rozumnět.
Haha, teď si to po sobě čtu – mít dvě auta… to je vtipné! Když touhy bývají silnější – jakmile někde vidíme stát něco zaručeně zajímého, většinou víceméně hromadu šrotu a nikoliv stav „sem tam smítko“, máme přirozenou klukovskou touhu to zachraňovat. Vidíme opuštěnou hračku (co jiného jsou auta?) a máme tendenci ji okamžitě získat, postarat se o ní a v lepším případě s ní těšit okolí a pokud nejsme lakomí, půjčovat jí holce a kámošům a tak dále.

A pak, v jednom momentě zjistíte, že se to nedá všechno stíhat. Ani časově, ani finančně. Pokud zrovna nemáte povolání „syn“ a plnou podporu pro vaši úchylku od rodičů (což časté nebývá), musíte opět řešit PENÍZE. Tedy velmi účinný a zotročující systém oddělující lidi sod sebe samých a také od své přirozenosti. Na otázku peněz narazíte vždycky, když začnete toužit po materiálních věcech. Kdybych tak… ale znáte to, žádné kdyby neexistuje a nikdy nebude.

Pokud milujete nějaké auto, pro mě to jsou rozhodně staré toyotky z krásných 80. let (hned se vybaví „made in eighties…“). Třeba Hachi – jak už kluci na 86ers dávno napsali, potřebuje hodně péče a pokud z ní chcete udělat vybroušený a vybalancovaný stroj na zážitky, připravte si slušnou sumičku peněz. Při dnešních směšných cenách aut za ní můžete mít hrozící a efektní ameriku s osmiválcem. Jeho bublání vás bude sice masírovat při jízdě po městě, ale na okreskách se neprojedete. A to Hachi umí, přirozeně a dravě se proplétat okreskami a nutit vás, abyste jí vnímali. A pak jsou ty detaily – plasty, co se před pěti lety zdály obyčejné jsou najednou čím dál krásnější, přístrojový štít září do noci tou zaručeně nejkrásnější zelenožlutou a výhled přes vyklopené „oči“ mrkaček je něco podobného, co zažívají majitelé mercedesů se svou hvězdou. Ano, pro ty okamžiky společného soužití na asfaltu občas překousnu i třeba výrobu tabulky v excelu…

Zase se mi do myšlenek vkrádají nová auta. A zase si stesknu, když vidím, že si byl někdo schopen koupit třeba Peugeot 3008. Když náhodou tohle auto někde potkám, přemýšlím, jestli je jeho majitel příčetný… vůbec už nemyslím na to, že bych ho měl někdy potkat a „hodit“ řeč. Nebo korejská auta, nemůžu si pomoct, ale prostě jim nevěřím, že někam dojedou. Je to taková ta atmosféra, když nasednete do auta a poprvé nastartujete. Hned podvědomě víte, jestli se dá věřit tomu, že dojede, či nikoliv. Hned máte představu, působí na vás. No a korejská auta jsou jako ledničky nebo pračky. Bílá elektronika druhé třídy, která má pár let sloužit, aby pak mohla díky nízké kvalitě a nešetrnosti chcípnout. Aby se mohla rozpadnout, zahodit a vyrobit další, abychom mohli dál plýtvat. Proto vás nabádám, podprahově i veřejně, opravte své staré auto a ignorujte tento způsob života. Nekupujte si nová auta a věci, které nepotřebujete, protože dokud to budeme všichni dělat, bude to pokračovat dál. A nikdo neví, jak to dopadne. Abych nebyl úplně zaujatý, což stejně sem, můžu vás uklidnit – nejsou to jen Korejci. Shitová auta vyrobili Francouzi, Italové, Němci, Amíci a už i naše „svatá“ Toyota a jiní.

Hrozně mě baví číst motoristické časopisy, které píší kolegové a odborníci. Všichni chválíme, chceme další auta s plnými nádržemi a samozřejmě hlavně inzerci. Jestli jsem upřímný? Já naštěstí většinou můžu. A pak uteču ke klasickým autům a je mi dobře – tam se totiž může napsat úplná pravda, i když je někdy nepříjemná. Majitelé klasických aut respektují a znají problémy, které konkrétní model vykazuje a nestydí se za to. Je to takové zpětné zkoumání skutečnosti.

Původně jsem myslel, že to bude jedno téma, ale nějak se to zase rozeběhlo. Snad příště zkusím něco poučného, uvidíme. Keep it simple and stay true!

Ahoj všichni…

už jsem delší dobu nic nenapsal a za to se omlouvám. Někdy je prostě hodně práce a potom se podaří vytvořit něco smysluplnýho, krásnýho, takže člověk potřebuje víkend vypnout. A jezdit… také to k tomu patří! Samozřejmě hodně se svojí holkou a také dost se svou károu…

Bez žen a jejich energie bychom nebyli ani úplní, ani šťastní. A tak se zamilováváme, doplňujeme a prosvětlujeme navzájem. Tedy alespoň do té doby, než on či ona začne hrát nějaký hry… ale to je jedno, myšlenka na něžné pohlaví mi připoměnala, že si vlastně asi pojmenováme různé věci, a pak i auta, podle holek. A je to prostě jasný, taky jak zní třeba Alfa Romeo nebo v porovnání s Horch? Já myslím, že ten rozdíl dobře slyšíte. Vezměte si městská vozítka – třeba s objemem 1,4 litru. Jak to řekne Italka? Uno punto quatro, amore mio! A Němec? Einem punkt vier! Nebo tak, to přece mluví samo za sebe. A ještě si k tomu přidejte libozvučnost a výslovnost obou jazyků a je vám jasné, že tenhle souboj vyhrála Alfa Romeo.

A to je na krásné na tom, když řídíte nějakou alfu. Klidně i moderní (klasické se mi zatím nějak vyhýbají…). V alfě se prostě cítíte dobře, máte hlubší emoce a užíváte si maličkosti: jako že se špatně vyndavá klíček ze zapalování nebo že se zamkne jen deset metrů a ne už na dvanáct – jako by to byly ctnosti. Protože je tak krásná…třeba Giulietta (a opět – to jméno!), když má rudý lak a 18tky s kruhovými výřezy mezi loukotěmi.

Když se nabažíte vší sochařiny zvenku, interiér je typicky italský jak to má být, čudlíky nepůsobí přehnaně kvalitně cit pro tvar a funkci je patrný kolem dokola. Snad škoda jen, že tlak turba je vidět jen na displeji….budík má třeba model 159 (1750 TBi, o tom je řeč) a je hodně „italské“ když se turbo nafoukne a ukazuje 1,7 baru…

Příběhy rozžhavených dmychadel, vždyť jich známe tolik… nedávno jsem viděl na asociální síti video kde upravená zelená supra (IV) nakládala Murcielagu. A bylo dechberoucí, jak bylo doslova cítit nafouknutí toho šestiválce! Jenže svift turba a řev ventilů spolehlivě přehlušil orchestr, který se ozýval z toho lamba… to bylo něco úžasného, skladatelé hudby pro milovníky té nejfajnovější techniky, jaké jsme ve spalovacích motorech dosáhli. No, je rozhodně zajímavé vám popisovat zvuky… když je neslyšíte.

Ale vzpomeňte na maserati. Krásná auta, silná, charakterní, sladěná a rychlá. Když se dva majitelé maserati potkají, pozdraví se, reagují na sebe. To samé lidé v alfách, subarech, saabech a samozřejmě různých exotech a také veteránech. Golfisti se samozřejmě také zdravěj, ale jen když se jich tisíce sjedou k tomu rakouskýmu jezeru na velkou houseparty. A nebo možná ještě pokývají kšilty když se ve Stuttgartu rozjíždějí na světlech při nočních pouličních závodech do 55 km/h. Co vy, zdravíte nějaké další lidi kolem v autech, nebo jste anonymní jako když protážíte temnotu tunelu metrem a jen pozorujete, do chvíle očního kontaktu, pak se rychle zaměřit na někoho jiného… A dokola si číst oškubaný letáčky na dveřích.

Majitelé jakých aut jsou podle vás nejvíc v pohodě? Napadá mě třeba krásné jméno Lotus, sraz Atomů, Radicalů, X-Bow a dalších. Ale záleží, jestli se budou chtít bavit s náma, co jezdí toyotami z 80. let a jsou věčně zasnění. Když ta fantazie je tak rozmanitá!

Musím říct, že velkých srdcařů najdeme zřejmě několik i mezi příznivci francouzských vozů. Pohodlné kočáry, láhev vína, bagety a chřest na zadních „křeslech“ a poklidné pohupování krajinou. Pokus ta autíčka žijící v Zemi galského kohouta naučit závodit byl v podstatě téměř neúspěšný do té doby, než se předvedla alpina A110. Ale to jsem trochu ulít – jeden člověk mi nedávno zcela vážně vysvětlil, proč se zamiloval do citroenu béiksa po dvou dnech ježdění: „Ostatní auta přijedou, zastaví a furt stojí. Kdežto citroušek (opravdu to řekl!) přijede, zaparkuje, lehne si a odpočívá…“ bylo to super, ležel jsem smíchy, ale bohužel trochu bezcitnej a napadlo mě hned dodat: „no a potom už se nemůže zvednout zatímco ostatní odjedou.“ Ale neudělal jsem to. Protože pán fakt ty káry miloval a já to respektoval. A takovou leštěnku BX, co měl, jsem nikdy předtím neviděl… a fungovaly všechny čtyři polohy podvozku…

Za poslední měsíce jsem viděl spoustu krásných starých aut, hodně sporťáků a pár pěkných supersportů. A je povznášející na ně myslet. Prostě přitahují… nezávidím majitelů fakt, že ta auta mají, naopak, já jim je přeju… jsem rád, že je vídám jezdit! A mám jen jedno přání, chvilku se svézt… Nechat prohřát, zpřátelit se, vyjádřit respekt a vyrazit na nespoutanou jízdu… Jet tak rychle, jak budu věřit ve vlastní přežití, s jasnou a čistou hlavou. Jestli vám teď začala prolétávat JMÉNA (nikoliv názvy) aut snů a představy vašich společných zážitků, jste tu správně… A jestli ne, tak čtěte dál i tak, třeba se ještě zasmějete přicházejícím myšlenkám.

Konečně začalo jaro a země se probouzí…nechte se nabíjet energií přírody a slunce, pořádně se protáhněte a proberte, začíná rok 2012! Doufám, že se máme všichni na co těšit… koukám do kalendáře, ve kterém jsou u čísel obrázky různých starých aut… a nápisů, třeba Mille Miglia nebo Le Mans, to zní také velmi dobře! Zažít atmosféru… člověk by chtěl vidět všechno! A přitom si nestačí vychutnávat to, co vidí kolem sebe.
Když se ale všechno zkloubí, podaří se. Když se jde za svým snem, což nikdy nepřestávejme dělat. Myslím na zážitky, představuji si je…a věci se roztočí a najednou to funguje. I díky tomu vám brzy přihraju jízdní dojmy z nové Toyoty GT86… Nová hachi je tu a my se dočkáme návratu naší legendy pro pár poblázněnejch kluků z celýho světa, který viděli stejný filmy a četli japonský komixy.

Pokud z tohoto textu neplyne žádné ponaučení, příště to možná napravím. Jsem rád, že jsem si u vás mohl vyjádřit pár myšlenek a ulevit hlavě! Příště pokračujeme, takže stay honest and get a life!

V posledních letech se nám z Bruselské sklo-betonové bažiny rozmohl nový nešvar, se kterým se autařská civilizace nemusela nikdy předtím potýkat. Někdo „inteligentní“, jež zřejmě vůbec nikdy nejel žádným normálním autem a do práce dojíždí na elektrokole, vymyslel, že budeme hodně snižovat emise a začneme to aplikovat na auta. Je to známá písnička, to vím, ale potřebuju chytit nit. Aut je na světě hodně – od 600 do 900 milionů, kdo ví. To už je pěkný byznys, když totiž automobilky budou muset snížit emise u takto velkého počtu dopravních prostředků, bude znamenat masivní investice do vývoje, vzniknou nová pracovní místa, rozjede se ekonomika a HDP půjde opět nahoru. A přitom budeme v podstatě šetřit. Jaká iluze, pokud ještě někdo věří, že hrubý domácí produkt odráží životní úroveň obyvatelstva a dané země. Naivní!

Automobilky zjistili, že u většiny motorů budou muset snížit objem a přifouknout je turbem, aby splnili nesmyslné předpisy od robotů z EU. U dieselů je to samozřejmé, tam dnes nenajdete atmosférický motor, to je logické, ale turba se rozmohly i v benzinových autech. A to neskutečně, některé automobilky u svých modelů už ani nenabízejí atmosférický motor.

Došlo to ale až moc daleko – minule jsem přijel s novým Superbem, znáte ho všichni, takový ten dlouhý, úzký a vysoký, co zezadu vypadá jako posmrtný facelift Magentisu. A kámoš se mě ptá, co tam je za motor. Říkám, no je to smutný, ale 1,4 litru s turbíčkem. Opravdu malým turbíčkem. „Cože? To nemůže jezdit!“ divil se kamarád. Jo, ono to jezdit může, samozřejmě to není žádný brko, ale motor auto rozhýbe. Tak nějak. Motoru přečmárali mapu řídicí jednotky, takže dává 125 koní. Jenže pro hmotnost 1477 kg.

Sorry za tu pauzu, balil jsem si cigáro a čekal, až komp schroupe a otevře katalog superbu, kde se na konci, pod několika desítkami stran o barevných kombinacích kastle a introše dozvíte zhruba hmotnost auta v tabulce tech. údajů. No už jsem tady, takže, kde jsme přestali? Hmotnost vs výkon.
O tom je to celé, 300 koní je vám k ničemu, když pohybují autem o hmotnosti školního autobusu na cestě do školy (tedy plného). A naopak, sto koní může být skvělých, pokud pracují s hmotou třeba 800 kg… To je známá písnička od Colina Chapmana ze skupiny Lotus, hrajou jí stále dokola, když víte, jaké rádio poslouchat.

Máme tu tedy superb s hmotností přes 1,5 tuny (a dle výbavy to může +- 100 kg, kůže, navi a podobný nesmysly prostě něco váží…) s malinkym čtyřválcem o výkonu 125 koní. Příjde mi to divný – vlajková loď automobilky si má „vystačit“ s tímto prckem? Jak dlouho se s tou hmotou bude malý, velkosériově a levně vyráběný motůrek trápit? Jak dlouho to vydrží? Moc tomu prostě nevěřím, navíc mi to přijde nepatřičné.
To je jako Mercedes s eskem. Nedávno představili model nazvaný S 250 CDI s nelichotivým přívlastkem Blue Efficiency. Co to znamená? Čtyřválec 2,2 litru v esku!!! Ve věčném symbolu luxusu a aristokracie bydlí čtyřválcový motůrek, co na tom, že má 150 kW! To mi tedy příjde také minimálně nepatřičné, spíše pak nevhodné. Zvláště, když mě pak v tomto autě s uspokojením pozávodila A6 s třílitrovým TDI… Promiňte, ale z hlediska tradic a přesvědčení – když nastartuju mercedes S, má se ozvat hluboké zabublání, nejlépe osmi- či víceválcové… a ne chrochtání uslintaného čtyřválce.
Malá turba ve velkých autech, kam jsme to dospěli. V tomto ohledu mi dělají radost amíci. Nejen, že resuscitovali (a velmi povedeně) své pony cars, ale mají i corvettu. A ta má solidní osmiválec 6,2 litru dopovaný masivním kompresorem TVS, díky čemuž usmaží zadní pneu točivý moment 819 Nm, se kterým by se souboje na čtvrt míle nebála ani střední lokomotiva.

A pak, je to pár dní, přišla zpráva nejkrásnější – vrátil se Viper! Už není dodge ani chrysler, ale prostě Viper! A s velkým V, vždyť je to pořád to pravé, tradičně manuál, tradičně desetiválec o objemu 8,4 litru, plněný atmosféricky, jak to má být. Pořádná kára pro pořádné chlapi. Už od malička vlhkej sen z plakátů, král zmijí. Už dávno jsem pro ně vymyslel skvělou reklamu – výchozí ramka a kolem smykem jezdící sportovní Viper a jednoduchý nápis: „Vzali jsme motor z náklaďáku a dali ho do sporťáků. Jen pro ty, kdo mají odvahu.“ Škoda, že se to nechytlo, asi jsem neměl moc kontaktů v Detroitu.

Zpátky do současnosti, nová zmije je prostě jednoduchou reakcí na evropský komunismus z Bruselu – vy si tu klidně do nejsilnějších BMW a Merců dávejte turbené osmiválce, ale my umíme udělat pořádný motor, protože objem ničím nenahradíš a my se toho nebojíme. A navíc, u nás si můžeme ESC vypnout úplně, pak už je to jen vás, jestli máte „gule“! „Treat every tire like it deserve to die.“ Řekl nedávno Chris Harris.

Abych nebyl zaujatý, což stejně sem, musím pro čest dnes propíraného mercedesu dodat, že se zřejmě také poučil a v novém SL opět zabublá plnohodnotný dvanáctiválec. Konečně si také uvědomili, že opouštět tento motor by byla věčná škoda a stálo by je to pověst. A BMW? Poslední svobodný motor byl v předchozí M5, kdo kdy slyšel nebo měl možnost poškádlit pětilitrový desetiválec S85B50 s výkonem 507 koní pocházející původem snad až z formule, ví, o čem mluvím. Poslední M5, kde se nekladly meze nákladům ani kreativitě. A proto vzniklo něco jedinečného. A dnes, báwo má největší motor 4,4 litrový osmiválec s turby. Jasně, výkon to má, spotřebu úžasnou, ale něco tomu chybí… A vy víte co, stejně jako já.

Nevíme, kolik nám zbývá ropy, se kterou tak nesmyslně plýtváme na výrobu konzumních nesmyslů, které vůbec nepotřebujeme. Nashromážděnou energii slunce drancujeme ze Země a ničíme miliardy let práce, na které jsme se vůbec nepřičinili. Nevíme, jak dlouho nám základní kámen současné civilizace vydrží, ale když už jsme tu, automobilovou éru si užijeme. Ty nejlepší motory už vyrobené byly a jsou k dispozici. Tak se jdeme projet, než to tu celé spláchne voda nebo sežehne slunce. Užijeme si výdobytky civilizace, zředěné černé zlato i asfaltové stužky. A vybereme si k tomu raději normální, pořádný motor, než chcípáčka, u kterého si nejsem jistý, jestli zdolá kopec za dědinou bez zadýchání.

Tak tentokrát zase něco o autech… Kdo z vás trochu sleduje veteránské dění, jistě si všiml, že během posledního víkendu (23.-25. Března) se konaly dva zásadní německé výstavy. Retro Classic ve Stuttgartu a Techno-Classica v Essenu. Nevím, proč je udělali obě ve stejný termín, ale je to zřejmě nějaká móda – u nás byly také dvě výstavy motorek ve stejný čas (v Praze a Brně) a tak se klidně stalo, že třeba Honda na výstavišti v Praze vůbec nebyla zastoupena. Čemu se divit, když máme dvě ankety o auto roku nebo dvě volby miss (nevím, jestli to je ještě pravda – televizi nemám už pět let). Trochu to připomíná Berlín, kde mají také všechno dvakrát, včetně opery, národního divadla a kdečeho ještě.

Jelikož jsem viděl výstavu ve Stuttgartu již třikrát a pak už se mi to včetně kocovin ze sobotní Retro Night dost opakovalo, jel jsem letos do Essenu. Čekal jsem, v čem to bude jiné, zajímavější, odlišnější…

Essen je větší, to je pravda – letos tam bylo 1200 vystavovatelů, což je sakra dost, odhadem zaplnili areál více než 3000 veterány. Jenže po několika hodinách procházení mezi auty mě začalo něco trochu hlodat. Za prvé, Němci jsou závislí na svých mercedesech a porsche, takže na výstavě byly stovky těchto aut. Rád se na ně podívám, ale tohle už bylo příliš – přijdete do haly, kde napočítáte třeba dvěstě devětsetjedenáctek… už jsem je ani nefotil. Už takhle je pro ně tohle auto zbytečně předražený (vzhledem k velkým počtům vyrobených kusů, nikoliv schopnostem!) a navíc okoukané. Potkávám je zkrátka všude. U mercedesů je to podobné, je jich všude moc. Chápu, že obojí je německá pýcha a my bychom osobně byli také nadšeni a hrdí, kdybychom mohli na výstavách prezentovat spousty naleštěných tater a pragovek, ale situace je jiná. Pro kluka z Sudet až moc noblesy…
A tím se dostávám k hlavnímu bodu tohoto příspěvku. Ačkoliv současným hitem ve veteránské scéně jsou tzv. barn finds, tedy auta nalezená kdesi ve stodole, kde odpočívala pár desetiletí, v Německu to stále ještě neplatí. Stánky firem byly zaplněny jejich typicky „dokonalými“ renovacemi. Ono je to na první pohled okouzlující, když vidíte úplně naleštěného starého mercedesa, který nemá nikde šmouhu po oleji a jehož chromy září bez jediného škrábance, protože jsou nové. A auto zřejmě ani nikam nejezdí, jen stojí a nechá se fotit. Ale na druhý pohled vám začne něco vadit. Mě osobně se tyto přerenovovaná auta nelíbí – vždyť takhle dobře je nevyrobili ani v továrně! Ztrácí to pro mě zajímavost, původnost, vyprchává příběh. Vždycky čuchám do interiéru starého auta a co cítíte tady? Vůni nové kůže. Ta směsice potu, starých lepidel, ošoupaného čalounění, oleje, benzinu a lidských tužeb zmizela a byla nahrazena modernou. Kouzlo mizí, ale Němci jsou nadšení. Mezi tisícovkami aut jsem našel jen jednoho zajímavého malého austina, který byl v původním stavu. Lehce orezlý, ošoupaný, sem tam smítko, jak by řekl jeden kolega. Líbil se mi skoro nejvíc ze všeho, protože byl autentický a věřil jsem mu úplně všechno. Kdybych si mohl vybrat, čím se projedu, chtěl bych řídit jeho (no to možná trochu kecám, ještě tam byla lehce zašlá Lancia Flaminia… ).

Přerenovovaná auta se v Essenu prodávají za velmi přehnané ceny a ty zbastlená taky. Čekal bych, že na výstavě budou ceny právě zajímavější, je velký výběr a lidé jsou ochotni utrácet – ostatně vždyť je to celé ohromný byznys. Ale opak je pravdou – poslední série E-Type coupe v americké verzi s V12, tedy to, co nejmíň chcete, stálo dvakrát tolik než všude jinde. A ještě byla auta zprasena. Ani vám nemusím říkat, jak se mi ježily chlupy, když jsem viděl nabídku firmy prodávající elektrické posilovače řízení do veteránů… dokážete si tohle dát do svého Ferrari 250? Helmut či Gerhart asi jo – těm bych se tak akorát vysmál, ať raději přestanou řídit, když neumějí utočit volant v normálním autě.

Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné. Pokud jste ale podobnou výstavu nikdy neviděli, nemohu než doporučit – uvidíte totiž auta, která jste pravděpodobně nikdy neviděli. Týká se to jak starých závoďáků, sportovních aut, ale i běžných modelů starých 100 let nebo i nových supersportů. Letos bylo k Esssenu opravdu téměř všechno, ikonická ferrárka, lamba, alfy, jaguary, bmw, buggatky (krásná Atalante nebo i nový Veyron), astony, bentley, rollse, prostě co vás napadne. Velká výstava, kde se uchodíte, ale stále je na co koukat. Jen škoda, že stále jen koukat. Během dne se totiž nějak nic neděje, což třeba neplatí na anglických soutěžích, kde je pořád nějaká show. No jo, Němci jsou holt studení čumáci. Stojí a koukají.

Měli bychom si udělat více času, uklidnit se, vnímat prostor, planetu, vodu, vzduch a vesmír kolem. Jen se na chvilku odpojte od systému a povrchních tužeb vycházejících jen z ega živeného strachem. Strachem, který vzniká kvůli tomu, že nejsme dostatečně spojeni sami sebou, a vším kolem nás.
Proč pořád toužíme po nějaké „dokonalosti“ a pompéznosti, když ty nejúžasnější věci jsou všude kolem, zadarmo a neustále se měnící? Přestaňme se honit za rozumem, nechme mluvit srdce a potom všechno půjde samo. Věci se rozeběhnou, až když budeme chtít z naší svobodné vůle, nikdy se nedostaneme dál, když se budeme trávit jedy vlastního „pokroku“…

Opravdu vás nikdy nenapadají myšlenky, které se vás snaží osvobodit? Opravdu jste stále napojeni? Sledujete seriály v televizi, konzumujete, co vám nabízí systém, protože to vypadá barevně a hrozně efektně? Věříte reklamám a potom jezdíte do obchodních center, kde trávíte svůj čas výběrem mnoha věcí, které chcete vlastnit jenom proto, abyste je vlastnili, ačkoliv vám nepřinášejí žádný užitek či pomoc…? Děláte to?

Také si jako já myslíte, že něco víte o situaci ve světě, o mocnostech, politických špičkách, které tahají za nitky? Klidně nechte tyto iluze, ať se rozplynou, akorát vás budou brzdit v hledání vaší PRAVDY. Zvykli jsme si, my ovečky pracovité, že máme velké množství komfortu na dosah a platíme za to relativně málo. Jsme tak líní a uzavření… vím, že náš národ má velkou ránu z minulosti, neseme si těžké dědictví, ale to jen tak snadno rezignujeme a budeme si dál dělat jenom naschvály? Proč si raději nepomůžeme, mosty se mají stavět a ne bourat. Podívejte se na starou Závist! Ta se musí radovat, ničíme si kvůli ní malé radosti, okrádáme se a žárlíme na úspěch ostatních. Ale my sami, děláme vůbec něco, abychom se také zlepšili, vyvíjíme se, naplňujeme náš osud či životní cestu?

Vzpomeňte si, kdy jste naposledy někomu upřímně pomohli nebo se o to alespoň snažili. Jen tak, nezaujatě, lidsky. A pak mi vysvětlete, jak je možné, že si například sami postavíme dálnici a do základů dáme nějakou suť, aby se potom propadla a stala nebezpečnou. Vždyť tímto se probodáváme navzájem, schválně se okrádáme, abychom si mohli sednout do velké vily a nadávat na svět. A potom umíráme samotní, smutní, zlomení a osamocení. Celý život se honíme, stále doufáme, že jednoho dne vyhrajeme miliony nebo uděláme nejlepší kšeft a pak si budeme už jen užívat. Jenže to je velká iluze, že jo? Kupovat si „věci“, něco „vlastnit“ a hlavně OVLÁDAT!

Vlastníme jen a pouze sami sebe, a pokud neumíme na této planetě pomáhat a tvořit, pak náš život zůstane prázdný. Ve skrytu duše každý z nás ví, kde je tenká hranice mezi dobrem a zlem a klouzat sem tam je snadné. A také pohodlné, občas někoho okradu, tak si to pak přes svědomí vynahradím několika dobrým skutky… a rodinu mám přece rád, pomáhám babičce… Jaký sebeklam! A jaká pohodlnost – mozek přebral iniciativu a výsledkem je tato společnost, doba, průmysl. Doktríny, omezování, dezinformace. Nebo si vážně myslíte, že víte, co se děje v Čečensku? Nebo Iránu? Jsme součástí velké hry. Co s tím budeme dělat?

Každý je strůjcem svého života a vývoje… tak jedeme!

Fr 93

V poslední době jsem se svezl jen v málo autech, která by mě opravdu bavila. Do toho samozřejmě nepočítám svou toyotu, ale myslím hudly, kterými jezdím během pracovního týdne. Vynechám také veterány, svezení se starým autem je vždycky zážitek na delší vyprávění.

Když vezmu nová zajímavá auta, tak kromě zmiňovaného Genesise jich je jen pár. Mezi nimi je Astra GTC. Novinka od Opelu má skvěle naladěný podvozek, přední nápravu HiPerStrut z Insingie OPC (funguje podobně jako ta na Focusu RS) a zadní sice vlečenou, ale geniální díky použití jednoduché tyčky zvané wattův přímovod. Ta ustavuje zadní nápravu při působení bočních sil a opravdu pomáhá. Celé auto, ačkoliv má v duchu dnešní doby „všechno vepředu napříč“, se chová na silnici fakt dobře. Má podvozek, který chcete – zadní kola nikam neposkakují, v zatáčkách se nenaklání, je tuhá ale ne přehnaně tvrdá, má trakci, péruje, zatáčí, reaguje… Zkrátka pohoda. Ovšem zklamáním byl motor – a to je důvod tohoto výlevu.
Šlo o jednotku 1,6 litru s miniaturním turbem, která slibovala slušný výkon 180 koní. To zní dobře, ovšem kdyby krásné GTC nevážilo asi osm tun. Smůla, prostě to nejede. Motor navíc nemá žádný charakter, jen ustrašeně a vyčerpaně řve a navíc mu chybí špička. Důvod? Opět to samé dokola, emise! Degradace vašeho motoru, smutnej příběh. Psaný výkon zní dobře, ale hmotu neukecáš. A když se vytáčením nebavíš a spíš trápíš, tak tě to rozhodně nebude bavit. Dnešní auta mají také brutálně dlouhé rychlosti – díky tomu nebylo v Astře téměř možné vytočit čtyřku do omezovače, protože než se ke štěkání na konci dostanete, budete už brzdit do zatáčky, a to zřejmě i na dálnici.

Opravdu jen málo motorů má dneska koule – o to větší je potom překvapení při jízdě s Microu 1.2 DIG-S. Co byste čekali od ocucaného bombonu s podvozkem nákupního vozíku? Pokud nic, budete mile překvapeni! Motor je totiž tříválec o objemu 1,2 litru, kterému pomáhá k výkonu kolem 100 koní malý kompresor! Opravdu je to mazec!!! Neznám v téhle třídě lepší motor, kompresor píská a hučí, Micra lítá jako splašená a přitom nežere! Tak jak to, že to jednomu jde a druhý tápe? Jak to, že jeden z nejcharakternějších motorů je dneska v mini autě a má jenom tři válce, tedy něco, co se hodí tak pro lepší sekačku a ne auto. Teď se samozřejmě stydím za svou rychlý a nepodložený soud, neboť hned vzpomenu na Daihatsu Charade GTTi… kdo ví, co se pod čtyřmi písmeny skrývá, ten se usměje. Ano, to byl downsizing jak se nám to líbí! Malý tříválec s turbem, divočina pro auto, které váží asi jako značková italská pohovka do obýváku. Mělo to však háček – na motoru bylo napsáno, že při 90 000 km je nutné vyměnit rozvodový řemen – což je běžná věc. Jenže tam nějak zapomněli napsat, že se musí vyměnit celý motor! Tedy minimálně přetěsnit a udělat spodek. No, stalo se nám to dvakrát, že malé Daihatsu zaklepalo. Ale i tak na něj vzpomínám s láskou…

A dneska Micra jakoby navazovala na tuto v jistém ohledu úchylnou ideu miniauta, který jezdí 180 km/h a řve u toho jako hysterka. A přitom byste to do ní neřekli – žádné spojlery, lízátka, nasávače, rozšířené blatníky, prostě obyčejná „kulatá krabička“. A potom tu stojí zářivá, ostrá Astra GTC, která má vzadu rozšířené lemy tak o půl metru, má 19tky kola, vypadá zkrátka jako spaceship. A pod kapotou má čtyřválec s turbem, za jehož charakter by se styděl i lepší traktor… Co se stalo?

Downsizing je ten problém – všichni dneska masivně turbí, všechno co se dá. Občas nevím, jestli ten který baworák má na motoru jedno, dvě nebo tři turba, když má všude stejně napsáno Twin Turbo Power (a někdy tam dvě prostě nejsou, věřte mi…). Turbí se všechno, některé modely aut už ani s atmosférou mít nebudete (příklad BMW – základní jednička, tedy 116i má 136 koní, což byste jasně tipli na běžnou šestnáctku. Je to sice šestnáctka, ale také s turbem!). Kdo se v tom má pak vyznat…

Zkuste mi někdo najít charakterní atmosférický motor, řekněme dvoulitr… že není? Také o žádném nevím, dnešní dvoulitry akorát žerou, často je napojují na automaty nebo nesmysly typu CVT a potom od nich už nikdo ani nečeká žádný styl a zážitek. Kdo to zachraňuje? Opět Japonci – s většími jednotkami 2,4 litru, které učarují ve dvou vozech. Prvním je Honda Accord 2.4 a druhým Suzuki Kizashi. V obou autech najdete ještě pořádný atmosférický čtyřválec, který vás bude bavit vytáčet, má vrchol i průběh výkonu, zkrátka charakter. Napadá vás něco dalšího? Nechávám prostor otevřený, sám mám ještě pár tipů… ale to je na delší povídání a já jsem ve smyku, takže končím! 

Fr 93

Jmenuji se Tico. Daewoo Tico. Vyráběli mě korejští inženýři v letech 1990 – 1995 v závodě, kde se předtím vyráběly pračky a myčky na nádobí. Ale za svůj původ se nestydím, ačkoliv mi občas ostatní (zejména ty větší) auta kolem říkaly, že v době, kdy byl založen jejich slavný rodokmen, v mé zemi si pod slovem automobil představovali kočár s kouřícím kotlem.

Ale to mně nevadí, ani urážky, že jsem stejně autem jako plechový nákupní košík od Tesca, kterému jsem stejně prý z oka vypadl. Nemrzí mě ani to, že jsem nikdy nejel víc než 120 km/h, už taková rychlost mi naháněla velkou hrůzu. Nemohl jsem se vůbec udržet na silnici. Život vůbec nebyl sladký a naplňující, naopak, jak to dopadlo? Toho podzimního dne, kdy se ještě mnohem starší vozy vesele chystaly k radostné projížďce plné obdivu, jsem byl odsouzen k likvidaci sešrotováním. Tenkrát se moje jednoduchá a porouchaná řídicí jednotka rozdělila na dva protipóly. Zatímco pravá část, za kterou teď sepisuji tuto posmrtnou zpověď, si stále myslela, že si zasloužím jezdit po krásných silnicích tohoto světa a užívat si radosti, které skýtá jen a pouze vyjížďka do neznáma, levá měla úplně opačný názor. Podle ní jsem odporná parodie na automobil, jež si nezaslouží jezdit a veřejně ukazovat svoje nevkusné linie, protože to pobuřuje týpky jako je Bentley, Alfa Romeo, Tatra, Aston Martin, Ferrari nebo Bugatti. A to nemluvím o těch dalších, prý dokonce auta pocházející ze země galského kohouta jsou znechuceni tím, že existuji. Nic nepomůže ani to, že moje srdce okopírovali od japonských mistrů.
Takto rozpolcený a plný vnitřních soubojů, najíždím do prudké zatáčky, a tuším, že to nejhorší mě teprve čeká. Za volantem totiž sedí ztělesněný ďábel, vyznavač starých pořádků a tradice. Jemu byl svěřen můj osud, osud nechtěné existence psané olejem kapajícím na asfalt, potvrzené hnědým morem, který svědí plechy mé karoserie a zapomenuté díky mohutnému sevření ocelových čelistí na konci mé pouti. Mé poslední dny, léta páně 2010, v říjnu.
Málem jsme se převrátili, pět čísel od prudké škarpy, uzoučká levá kola kosí vzrostlou faunu kolem asfaltu, démon nadává na mou neschopnost a neochotu zatáčet v tak velké rychlosti a moje řídicí jednotka zažívá téměř smrtelný zkrat.
„Tak to byl skoro konec! Vidíš sám, že si nezasloužíme existovat, vždyť jsme naprosto nebezpeční svému okolí! Chceš někoho zabít, to už jsme přeci zažili, ne? Už pochop, že nás nevytvořili s láskou, citem a umem! Nemáme mezi automobily co dělat!“ Křičí levá část.
„Ale ne, to jen byla moc velká rychlost!“ kontruje pravá.
„Co to pořád meleš? To si říkal i minule, vzpomeň si na domovskou zemi. Aha, je to už 14 let, zřejmě si zapomněl…“ dál bylo ticho. Nepříjemná vzpomínka donutila pravou část spolknout další výboj a soustředit se raději na míchání směsi a otevírání škrticí klapky. Dny plynuly a osud malého Tica se začal nezadržitelně naplňovat…
Život malého Tica neběžel podobně jako jeho přichcíplý motor zrovna šťastně až do chvíle, kdy šel přímo do hajzlu. Karoserie, již tak pochroumaná léty necitlivého zacházení, zažila jedné podzimní noci velmi nepříjemný zážitek.
Tico se v tichosti tisklo v utěšeném rohu mírumilovného dvora, stejně jako každou smutnou noc, když mezi stěny pokryté zvolna žloutnoucím břečtanem dorazila ona démonická skvadra zla. Bytosti, milující nespoutanou zábavu, pohroužené ve svých zběsilých představách a snech se hnaly z ulice jako pomstychtivá armáda, kterou ani pevná brána nemohla zadržet, neboť od ní měly klíč.
Se smíchem se vrhly na tu malou zrezlou plechovku a svými okovanými botami jali se ničit její nepovedené tvary. Boty dupaly po kapotě, kopaly do světel a skákaly po střeše. Nakonec noční démoni s krutou touhou po zmaru té nepovedené bytosti malé Tico rozhoupali, až se málem převrhlo. Odlesky světla už nikdy nebudou na nevkusně fialovou karoserii dopadat tak, jak si kdysi pomatený designér praček přál. Už nikdy nebude mít svůj původní tvar, světla prostor před vozem souměrně neozáří. Teror naštěstí brzy skončil, jen opadaná rez z podlahy, dveří, prahů, lemů a úlomky laciné umělé hmoty zanechaly stopy po ničivé, kruté bitce, kterou si páni tvorstva krátili čas bujaré noční zábavy. Ne, že by to bylo zrovna spravedlivé, ale co dneska je? Doba je už taková…
Pro malé Tico to možná bylo drsné, zůstalo opět osamocené v koutě, měsíc ukazoval posměvavě okolí jeho rány a nikdo se nevrátil, aby zprohýbané plechy alespoň soucitně pohladil, natož pak se někdy pokusil o jejich záchranu.
Druhý den ráno přišel démon a s úšklebkem si prohlížel zmrzačené tělo malého Tica. Nepotřeboval nic říkat, všechno mu bylo možné číst v obličeji… Neměl a nikdy mít nebude respekt před něčím, co si hraje na líbezné autíčko a přitom je pouhým spotřebním zbožím bez duše, energie, srdce! On uznává jen sličné, elegantní stroje, vytvořené s láskou a touhou překonávat překážky, nikoliv bezcharakterní a nebezpečné pseudopřepravníky.
Řídicí jednotka Tica se chtěla bouřit, už neměla dál sílu dohadovat se o smyslu či nesmyslu své existence, ale zároveň stále (díky pomalému procesoru) nedokázala pochopit, proč se jí nedostává péče, kterou si podle ní automobil zaslouží. Svou vzpouru dala jasně najevo – nechtěla už nikdy pustit démona dovnitř, nechtěla mu dovolit usednout na plesnivou sedačku, nechtěla, aby točil jejím nepřesným řízením. Karoserie se proto zkřížila, bránila se, ale síla člověka zlomila odpor papírových dveří a s nadávkami se soukala dovnitř.
„Teď zkus nenastartovat a zaručuji ti, že si podzimní sluneční paprsky užíváš dnes naposledy,“ pronesl velmi vážně a povýšeně démon svou výhružku. Řídicí jednotku jako by polil horkou vodou – „poté, co mě pod rouškou tmy napadl a bez studu či výčitek zmlátil téměř do bezvědomí, mám mu zase sloužit?“ Ptala se změť kabelů a transistorů zmateně. „Máš snad na výběr?“ zeptala se chápající polovina – „tak jako tak skončíme jako nepohyblivá koule plechu, plastu, gumy a skla, teď je jen na nás, za jak dlouho to bude.“
Tříválec, který měl větší chuť na olej než na benzin, po několika zmatených a nepravidelných výbuších konečně chytil. Z výfuku vyrazil oblak černého kouře, který umazal mastnotou bílou zeď i dlažbu dvora. Světla se nejistě zakousla do ranního šera a Tico zkroušeně vyrazilo na další cestu. Nemohlo už dále protestovat, prostě se poddalo, ale jiskřením odněkud z prostoru pod palubní deskou, tam, kde nekvalitní plasty nahrazoval smrdutý koberec, prozrazovalo stále ještě patrnou mozkovou (ECU – řídicí jednotka) aktivitu.
Slzy kanuly z pochroumané hadice chladicího systému a Tico smutně přemýšlelo o krutosti svých stvořitelů. Co se to děje? Proč jsou některé automobily kolem naleštěné a vyzývavě se zakusují do zatáček, s radostí akcelerují a jejich lesklá barva září do okolí, zatímco já se smutně ploužím polabskou nížinou? Není to kruté, nezasloužím si snad i já lásku a péči, které se mi dostávalo, když jsem byl ještě nemluvně, čerstvě narozené. Tenkrát se ke mně první majitel choval jinak, to bylo něco!
Jezdili jsme na čerpací stanici pro plnou nádrž benzinu, a teď do mě nalívají sotva za stovku. Tenkrát jsem poznal šampón a lechtivé oplachování proudem teplé vody, dneska jen občas stírám vrstvy prachu z čelního skla vlastními stěrači, sám sotva vidím na cestu. Potůčky dešťové vody mi pak děravými částmi v karoserii protékají až do prahů, kde vyživují nemoc, pokrývající mou pokožku. Pamatuji i na to, když mě první majitelka, ta milá mladá slečna, přivezla ukázat přátelům! Všichni byli nadšení a dotýkali se mé blyštivé karosérie… Tenkrát, ještě v Korei, to byla jiná, tady v Evropě se ke mně všichni chovají jako k nepříjemnému hmyzu. Ach, má první majitelka, malá Lei-lu, to byla milá holka…
„Nechci ti kazit chvilku nostalgie, ale nezapomněl jsi, že kvůli nám málem zemřela? Cožpak nevzpomínáš, jak špatně to mohlo skončit, kdyby řidič toho náklaďáků nestrhl auto do příkopu, protože včas zareagoval, když jsme se po průjezdu zatáčkou ocitli na jeho polovině silnice kufrem napřed? No, co mi k tomu řekneš, nemyslíš, že jsme byli málem zodpovědní za její smrt? A vůbec, přestaň vzpomínat, už se to nikdy nevrátí! Kvůli tomu jsme přece byli prodáni do otroctví a zažili mnoho zarostlých autobazarů, nepříjemných a nespokojených majitelů, minimum servisu a žádnou další úctu,“ monolog levé části řídicí jednotky nebral konce, což mělo za následek velmi špatné a nepravidelné spalovaní. Unavené písty jen s vypětím všech sil odrážely výbuchy směsi laciného benzinu a špinavého vzduchu.
Čas malého Tica se pomalu blížil k nevyhnutelnému osudu. Už jen několikrát odvezlo démona tam, kam on potřeboval, a když se zjistilo, že stejně není i přes potupně malý objem svého motoru schopné jezdit úsporně, bylo odstaveno. Taková poslední zastávka, chtělo by se říci. Stálo před řadou starých garáží, bičované podzimními lijáky, dávno smířené s tím, že už se nikdy nedostane do suchých, přívětivých prostor za plechovými vraty, kde se k sobě choulily staré sporťáky, které trpělivě čekaly, až přejde období prosolených silnic a ony budou zase řádit na silnicích a dokazovat všedním a nudným převozníkům kolem, že jen auta s charakterem vytvářejí s vášnivými lidmi symbiózu a ženou je stále za svobodou překonávání asfaltových zatáček a dalekých horizontů. Naleštěné vozy, poklidně čekající, věděly, že s nimi si jejich majitelé jízdu v zatáčce užijí, a ne že se při ní budou trápit.
Tico rezignovalo, přijalo svůj osud. Vzpurná polovina už pochopila, že jenom první majitelka měla z ošklivého daewoo radost a že to zřejmě bylo tím, že žádné jiné auto nikdy neřídila. Další člověk, který si ho od ní po nebezpečné příhodě koupil už tak nadšený nebyl – přibývalo totiž technických problémů a poruch, kterých mělo auto se zadní nápravou v podobě garnýže od záclon a elektronikou na úrovni mikrovlnné trouby až neuvěřitelné množství. Pak začala kvést karoserie, a to velmi rychle. Ani fakt, že autu byly vystříkány dutiny antikorozní ochranou, tomu příliš nepomohl. Spíše naopak, následně z ní opadávaly ještě větší kusy, jiný efekt to nemělo.
Šikmo nakloněné Tico již mělo dvě ze čtyř žalostně úzkých pneumatik, za které by se styděla i kárka potulných sběratelů kovu, vyfouknuté. Nikdo se nenamáhal je dohustit. Déšť a plískanice už vystřídala nepříjemně svědící sněhová pokrývka, která alespoň částečně zakryla pomlácenou krabicoidní karoserii. Tico se snažilo vrstvu bílých vloček setřít alespoň z čelního okna, ovšem při tomto pokusu si zlomilo stěrač. Dál už to vzdalo. Čekání na smrt nebralo konce.
Až jednou zaslechl opuštěný korejský stroj podivný zvuk. Prázdný prostor před garážemi ozářilo silné, pronikavé světlo a hned roztančilo svými záblesky závěje kolem. Ozval se sytý, jasný, téměř až soucitný hlas: „Jsi tu už dlouho, viď?“
„Aaaano, už ani netuším, kolik je to dní či měsíců…“ odpovědělo po chvilce zmateného mlčení a chrastivého chroupání řídicí jednotky Tico. Objevila se nazelenalá kapalina, která způsobila tání sněhu pod předním nárazníkem – Tico se strachem pomočilo ze zpuchřelé hadice.
„Tvé trápení brzy skončí, popohnal jsem démona, aby si s tvým odchodem z tohoto světa pospíšil.“ Hlas stále zněl ze zářícího prostoru před garáží a pokračoval tónem, který připomínal spokojené bublání výkonného dvanáctiválce: „Ačkoliv k tobě necítím žádný respekt, už je mi tě trochu líto. Smutek z tvé vlastní existence a definitivní rezignace z tebe jen čiší a to opravdu není hezký pohled. A navíc – stejně mě už nebaví koukat na tvou zmučenou karoserii,“ pronesl hlas, jenž kolísal od jemného vrnění na volnoběh po běsný, občas trochu krutý chrapot. Ticu poklesly světlomety a upadla část nárazníku. Nemělo slov, mít nějakou kapalinu v ostřikovačích, začalo by jistě plakat.
„Jen si myslím, že před svou (definitivní) smrtí si zasloužíš znát pravdu, lituješ se totiž zbytečně…“ pokračoval hlas pomalu se blížící ze světla. Bylo to auto, o tom nebylo pochyb, uvědomilo se čím dál zvědavější Tico. Nejdříve se objevil masivní chromový nárazník, potom vykoukl zářící světlomet, odhalující ladné křivky předního blatníku. Kolem žebrování po stranách dlouhé kapoty se tetelil vzduch, sníh rychle odtával pod majestátním vozem z doby dávno minulé.
„Jak to zbytečně, nemohu snad za všechno, co jsem svým majitelům způsobil? Ačkoliv jsem se tak snažil, stejně mě nenáviděli…,“ tříválec Tica polykal starý benzin s příměsí rzí a mlel z posledního.
„Už nemluv. Stejně mluvíš hlouposti,“ s jistotou pronesl hlas podobný božskému hřmění. „To lidé tě stvořili, stejně jako před dávnými časy mě! To oni nesou vinu za celé tvoje trápení a to z několika příčin. Za prvé ses narodil ve špatné zemi – v Korei prostě nikdy neuměli vyrábět auta. Za druhé ve špatné době – dneska se bere všechno jako spotřební zboží, tedy i drtivá většina automobilů. Jsou tací, kteří mají i v první dekádě 21. století štěstí, že je vyrobil někdo s láskou a vložil do nich své umění a city, ale takových je opravdu jako šafránu. Mnohem častěji se vyrobí podobná parodie na automobil, jakou jsi i ty. A za třetí – šetřilo se. Takže ti nemohli dopřát pořádné nápravy, silné plechy karoserie, výkonný a spolehlivý motor nebo tvary od proslulého designéra. Tebe navrhl člověk, kterého vyhodili z oddělení designu pet lahví, smontoval alkoholik odsouzený za vážné ublížení na zdraví a prodal psychopat z maringotky zaslepený neutuchající touhou mstít se lidstvu za své pokřivené morální hodnoty. A to celé zkrátka není tvoje chyba, veškerou vinu nesou tvoji stvořitelé…,“ monolog byl ostrý, jednoduchý a jasný. Zbývala poslední věta: „…proto už dojdi míru a přijmi vlastní konec!“
Ladná karoserie drsného mluvčího, který se nepochopitelně zjevil toho temného večera, byla již celá odhalená. Dva výfuky chrlily do studeného vzduchu oblaka dýmu, který opojně voněl benzinem a olejem, klenuté podběhy kol odkrývaly dráty pletených kol a vysoké, široké pneumatiky s bílým lemem. Světlo tančilo na krémové barvě, pokrývající ladné tvary dlouhé, dvoudveřové karoserie s děleným čelním sklem, prudce klesajícím od elegantní vypouklé střechy k dlouhé kapotě, kterou objímaly přední blatníky.
To byl poslední pohled, který malé Tico pamatuje. Potom totiž okamžitě upadlo do hlubokých mdlob, zasažené naplno tíhou osudu.
Druhý den ráno bylo probuzení kruté. Ke garáži přijel nákladní vůz s vlekem. Za divokého dunění dlouhého dieselového motoru a funění roztočeného turba nacouval až k Ticu, které nesměle pootevřelo jedno světlo. Všechno už bylo jasné, obě poloviny ECU zažívaly nečekanou a nepoznanou shodu. Démon si přivedl pomocníka, už skládali nájezdové rampy. „Teď budu muset ještě jednou nastartovat, naposledy!“ uvědomilo si Tico. „Nenecháme se přece na poslední cestu vytáhnout lanem, když to celé není naše chyba. Přesto, že se nacházíme v kruté fázi vraku, ukážeme těm ďáblům, že naše srdce umí ještě zabušit.
Démonický majitel už se blížil k autu a kupodivu měl nezvykle lesklý pohled v temných očích. Nesl láhev s tekutinou, kterou zmatené Tico okamžitě poznalo. Benzin! Čerstvý… snad! Prosilo domlácené vozítko, v takovou štědrost ani nedoufalo. „Ještě, že byl zadarmo, nechci se s tebou táhnout – ber to jako dárek na rozloučenou za to, že si mě chvilku vozil. Přece jen to bylo o něco lepší než chodit pěšky – i když teda jenom o fous.“ dodal démon. Tico se rozplývalo, z palubní desky se při vylévání obsahu do nádrže zakouřilo, jak se řídicí jednotka zoufale snažila připravit na startování. Pak to přišlo, zarezlá spínací skříňka se pohnula, klíček skočil do polohy a rozsvítily se zhruba dvě nebo tři diody na přístrojovém štítu. Baterka byla totiž naštěstí německá… Čerpadlo se zběsile roztočilo a benzin proudil směrem k motoru. Tico se modlilo ke krémové naleštěné nádheře ze včerejší noci a připravilo se na start. Zuby startéru se daly do práce a zatuhlé písty se pohnuly, nejdříve pomalu, ale potom zabušily s relativním odhodláním. Chcíplý motůrek konečně ožil, z trubičky výfuku vyvalil černý dým a ustálil se někde kolem 500–950 otáček za minutu. Démon se vědoucně usmál a drsně zařadil jedničku. Tico houpavě najelo na rampu, bylo zajištěno a jeho motor utichl. Na zadní sedadla přistály kusy, které stihly během stání z hudlíka odpadnout, dveře práskly, uvolnily další hrudky rzi z podlahy, čelní okno rozervala prasklina a poslední cesta začala.
Fialový šrot si jízdu doslova užíval. Sledoval řady aut kolem, ale i lesy, sněhem pokrytá pole a fasády domů. Cesta netrvala dlouho – Tico stejně vědělo, že by majitel neplýtval naftou kvůli tomu, aby mu udělal tematickou projížďku po okolních pamětihodnostech, a tak se ani nedivilo, když brzy zastavili u ráje všeho šrotu. Bylo už dávno klidné, smířené.
S chutí znovu naskočilo, nechalo démona relativně rovně sjet s rampy a vyloženě si užilo zhruba padesát metrů jízdy přes zablácenou plochu do brány šrotoviště. Rychlá domluva s majitelem vrakoviště, posledních pár metrů na určené místo a klíček v zapalování se naposledy otočil směrem doleva. Motor ještě chvilku strnule běžel, Tico si svůj konec opravdu umělo užít. Až prudké poskočení přes zařazenou rychlost tříválec spolehlivě umlčelo. Olej odkapával a barvil sníh do hněda, trubičky výfukového systému tichounce praskaly. Umaštěné plexisklo přístrojového štítu odkrývalo pohled na číslice tachometru – 181 678 km. Nic extra, ale ani ne tak hrozné, pomyslelo si opuštěné, nyní již zapomenuté Tico.
Později toho dne se ozval někde poblíž drsný rachot. Ocelové čelisti vedené na dlouhých pevných profilech a ovládané hydraulickými písty se daly do práce. Ostré kovové zuby se zakously do bočních partií malého Tica a bez větší námahy ho sevřely a drtily. Úlomky skla se okamžitě rozlétly do okolí, chatrný plech se bortil do sebe, podlaha se zlomila. Vozítko odhalilo své nezáviděníhodné intimní partie, když opisovalo oblouk a houpalo se dva metry nad zemí. Prudký náraz na zem připomněl fungování gravitace, když se rozmlácené Tico ocitlo mezi ostatním šrotem při cestě do drtičky. Za moment už to přijde, funící železná tlama nezná slitování… Ještě než gilotina polkla trosky fialového Daewoo Tica, stihlo vozítko odříkat svá poslední slova. V podstatě modlitbu:
„Doufám a naivně věřím, že až se z mého těla stane opět tekuté železo a potom zase část automobilu, bude to jiné. Jiné než teď. Přeji si, aby ti blázniví lidé nevyráběli všechno jen pro krátkodobý užitek, ale aby zase naopak tvořili věci trvanlivé, krásné, funkční. Tak, jak mi to popsal krémový přízrak. Ať se prosím příště probudím a stále zůstanu jako ve snách, ať jsem součástí nějaké krásné, aerodynamické karoserie uhlazené jako působením větru, ať v mých útrobách buší nespoutaný, dravý motor a konečně ať místo posměchu vzbuzuji respekt a obdiv. Ať jsem zkrátka alespoň trochu takový jako ti, kteří se mi posmívali, a já je přitom obdivoval. Ať už je to kdekoliv, o to prosím a za to se modlím. Ale pokud se probudím opět jako něco podobného, čím jsem byl v tomto životě, ihned po prvním nastartování se samovznítím. To přísahám!“

Fr 93

Ještě si musím postěžovat. Ačkoliv jsem se naučil řídit v hot–hatchích, tíhnu ke klasickým sporťákům. A to myšleno zejména uspořádáním pohonu. Správné auto, které jezdí rychle, má prostě podle mého omezeného názoru motor vepředu podélně a poháněná zadní kola.

Z tohoto názorového výlevu teď vynecháme partičku STIhaček a EVOlucí, a samozřejmě také supersporty. Jde mi o normální sporťáky pro mladé lidi, dostupné káry. Jde mi o to, co představovala v Německu v 70. letech Manta první a druhé generace, případně Monza nebo Kadett. VW bylo jaksi mimo už docela dlouho, brouk má totiž trochu jiné postavení (a stejně ho vymysleli u nás!) a káry jako Scirocco či Golf (neboli folf.. ) jsou předokolky od začátku.

V Anglii také existovaly celkem lidové sporťáky, MG, Triumphy a další. A samozřejmě legendární Escort a Capri. Právě Capri nebo Mantu jste mohli potkávat u tehdy moderních německých paneláků, byl to věčný souboj o to, co je lepší. Capri mělo rozhodně výhodu v tom, že ač nedosahovalo jisté elegance manty (zejména áčkové), alespoň mělo pořádné motory. Co zmínit z Francie? Napadá mě jen a pouze Alpina A110, ale ta je také trochu jinde. I dneska umí vyhrávat závody historiků, zejména na sněhu a ledu. V Itálii měly pěkné sporťáky, Spidery vyráběly snad 200 let v kuse, měly také Guiliu a Giuliettu, které nabídly zajímavé sportovní varianty se zeleným čtyřlístkem na blatníku. U srdcové Lancie to taková hitparáda nebyla, Gamma i Beta byly předokolky. Ještě to trochu zachránily pokusem o kinder sporťák s motorem uprostřed jménem Beta Montecarlo. Stratos a 037 se pochopitelně dávno prohánějí po nebeských okreskách a jejich hvězda září dál, snad ještě silněji pro nás, kteří jsme je nezažili v akci. A jednoduchá zadokolka? V 70. letech už nějak nic moc. Fiat byl na tom o něco lépe, ale mě už nebaví rozjímat, víme, jak to bylo.

80. léta jsou poslední a jedinečná, protože ačkoliv už byla auta technicky vyspělá, stále zbylo dost sporťáků s klasickým uspořádáním. Vynechám teď Evropu, počmáráme glóbus směrem na dálný východ. Tam totiž vznikala auta, která jsou pro nás dneska exotickými raritami, ačkoliv veteránské konzervy minulých generací jim ještě nepřicházejí na chuť. Výjimkou, která už si pomalu hledá místo v srdcích zarytých evropských fousatých veteránistů, je Zetko. Ano, Fairlady, Datsun 240Z už se prostě počítá. Tak proč sakra všichni ignorují Celicu, rotační Mazdy, Silvie nebo stará subárka či isuzu?

No, to je na jiné téma. Pak přišla 90. léta a zadokolek, hlavně těch cenově přijatelnějších, ubývá. Baworák a Merc si naštěstí drží styl, Audi vyrábí podivné obludy, z nichž se postupem času vyvinuly metalízou nastříkané nacistické tanky s motorem mezi předními světly.

Francouze vynecháme z pochopitelných důvodů, Anglická velkosériová produkce zažívá úpadek s tím, že nezapomínám na MG FT. Ač úplně nezapadá klasického pohonného uspořádání, je to pohodová zadokolka. A Lotus, ano, Lotus milujeme a uctíváme, protože Colin Chapmann věděl to důležité a dokázal svou myšlenku prosadit navzdory tupému systému. Geniální!

Itálie v 90. letech? Lancia a potažmo celý Fiat usnuly na vavřínech slavných vítězství 80. let, jenže doba skupiny B a nespoutaného závodění byla dávno v řiti. Takže se na stejné místo pomalu odebral i celý Fiat – Italové proměnili peníze ze zářné minulosti za víno a vesele se bavili na účet budoucích generací.

A co Japonci? Těm to šlo, každá velká automobilka měla klasický sporťák. Toyota vyráběla Supru, měla také divokou druhou generaci MR2. Celica se stala sice předokolkou, ale měla i čtyřkolku s turbem která fungovala báječně, což dokázala třeba i v Africe při rallye. Corollu zabili už na konci 80. let, když ji zřejmě z eko a safe důvodů dali všechno napříč dopředu. Končí to aurisem, to nemá cenu rozebírat, škoda písmen.

Honda měla v 90. letech skvělý káry. Na vrcholu potravního řetězce stála NSX, která i se šestiválcem požírala Ferrárka a Lamba. A pak tu máte S2000, která na přelomu tisíciletí každému otevřela hubu kvůli točivému dvoulitru s výkonem až 250 koní! Vrchol evoluce všech Crxek a ostrejch Civiců, mokrej sen z hlubin touhy. Vydržela deset let, než ji v roce 2009 z nepochopitelných důvodů ukončili.

Co mají teď? Zbyl jim podivnosti jako CR–Z. Ale promiňte, má elekromotor, takže je to spíš dynamicky vypadající lednička nebo pračka. Honda skončila, v Evropě přestala ze strachu z eko fanatiků prodávat dokonce i vyměklý Type–R, aby náhodou nezahubil nějakou bylinu u pangejtu. Honda pro mě mezi auty skončila… nedávno nám představovali nový Civic s vyhořelostí 80letého účetního z předměstí.

Integra zaslouží zmínku, na ní nám honďáci ukázali, že kurwa dobrý auto jde udělat i z předokolky (což ale díky Mini JCW umíme i v Evropě…). Jenže už také není.

Co toyota? Také velmi smutné – ze zástupu Aurisů, nudných Avensisů, Yarisů a úchylností typu Urban Cruiser se člověku chce zoufale brečet. Větší nudu a unifikaci najdete snad jen u VW. A ještě tu máte Piuse, tedy Priuse. Co je na tom tak ekologickýho, když ho vyroběj v Japonsku a přivezou lodí (která spaluje mazut v motoru jako mrakodrap) do Evropy či US? Jakápak ekologie? Uhlíková stopa jen za tu cestu vyhubí několik druhů ryb a pár kolonií mořských želv a korálových útesů.

S konceptem FT–86 nás Toyota vyloženě provokovala, takový auto už mělo bejt dávno na silnicích! Co zbývá? Koupil bych si akorát Hiluxe, to je prostě dobrý auto, který funguje v terénu skvěle a má nezničitelnou image. Jenže my se bavíme o sporťácích.

Co Nissan? Jooo, docela dobrý, ten se drží! Má totiž Zetko. A Zetko je boží, správnej sporťák s drzým motorem, hrubián, který se jako drsoň nejen tváří, ale i se tak chová. Na požádání spálí zadní gumy a 350 se prostě líp řídí a vypadá víc nadčasově než poněkud překombinovaná 370. A z 350 je ještě k tomu líp vidět, což se občas hodí.

Mazdu mám rád. I moderní auta této značky mají v řízení lehkost a agilitu, vypadají skvěle (třeba šestka) a příjemně se s nimi jezdí. Mazda má MX-5, Mazda vymyslela Miatu a díky tomu ji milujeme. Miata je super, ačkoliv i ona v poslední generaci vyměkla, její jízdní vlastnosti díky správnému uložení motoru jsou stále překvapivé a uchvacující. Škoda jen, že aby se s ní dalo jezdit rychle, musíte jí dát alespoň kompresor. Rotační Mazdy, to je to pravé – oceňuji, když má někdo odvahu rozvíjet nekonvenční nápady a sypat do toho těžký prachy. Výsledek pak stojí za to – kdo by zapomněl na RX-7, v každé ze tří generací něčím jiná, každá úchvatná. Následovník v podobě RX-8 mě také baví, dokonce se mi líbí řešení zadních minidveří. Proč tedy minulý rok skončila? Vývoj rotačního motoru Renesis pozastaven, uvidíme, co bude dál… Jenže já si nemůžu pomoct, když slyšíte závodní 787B se čtyřrotorem, nemůžete dýchat, propadáte panice z pocitů šílené touhy a strachu z toho, jaké monstrum jsme (tedy jako lidé, ne my…) dokázali vytvořit. N.Á.D.H.E.R.A.!

Opel díky velké matce GM přebadgeoval Pontiac Solstice a hodil v roce 2004 do Evropy pohodové a zábavné GT, jakousi ideovou reinkarnaci původního vozítka s nejnáročněji vyklápěnými světly na světě (dělá se to mechanicky a chce to sílu a grif). Opel GT mě opravdu bavil, měl výbušný motor s výkonem 240 koní a skvělou, neokoukanou image. Pak přišla krize a nástupce se bohužel nedočkal.

Krize může vlastně za všechno, že? Dá se na ní svést i neplodnost polních hlodavců, hlavně že máme cíl, na který můžeme hodit vlastní selhání a zbavit se tak zodpovědnosti. Jako v kostele – pane bože, zhřešil jsem, pomodlím se a ty ze mě sejmeš hříchy (odpovědnost za vlastní chyby) a pak bude zase pohoda. Jo, příští rok přihodím něco na stavbu nové kaple, to je hotová věc. Zase utíkám od tématu, přijměte prosím omluvu.

A jsme u současnosti, jestli jsem na něco zapomněl, je to pryč. Jsme sice v hluboké krizi, ale přesto se plýtvá jako nikdy v historii. Chrlíme miliony tun zboží, které vlastně nepotřebujeme a vyvíjíme elektromobily, které řídí sami. Člověk je víc než kdy dřív pouze ovce, která s vděčností konzumuje reklamy a nakupuje nesmysly. Sportovní auta už nejsou tak v módě jako v 70. letech, kdy musely závoďáky rozhánět davy nadšených fanoušků s cigárem u huby, aby mohly vůbec projet rychlostní zkouškou.

Dneska je módní být co nejvíc umělý člověk – umělý prsa, řasy, dokonalý chemický účesy a kluci s kabelkou plnou kosmetiky. V Hollywoodu si prý podle nového hitu dokonce bělí řitní otvor – jako když někde na místním večírku tohle nemáš nebo alespoň nevíš, jsi úplně out! Chyběj nám hrdinové starých filmů, vlasatí sympaťáci, kteří balili holky na sporťáky. V takovém prostředí nám asi automobilky sledující víc marketingové výzkumy a křivku prodejů než zájmy ŘIDIČŮ nebudou servírovat normální sportovní auta, která bychom si se svými nuznými žoldy mohli dovolit.
Ale něco se stalo, snad opět svítá. Ač to říkám nerad, mezi běžnými (rozuměj: nikoliv prémiovými) značkami se objevil normální sporťák. Dlouho jsem nemohl překousnout fakt, že je korejský, ale po stovkách kilometrů jsem si asi zvykl – Genesis Coupe. Pár dní na okreskách, nechte gumu na asfaltu a nebude vám vadit ani tupé řízení vytvořené pro rednex z júesej ani nekvalitní plasty na palubce. Budete vnímat jen ten motor! Tedy samozřejmě šestiválec 3,8 litru, dvoulitr s turbem je tragickej.

Letos to vypadá, že se nám splní i další sen – konečně se nám vrátí Hachi! Jedna automobilka by to asi těžko zvládla, ale spojily se dvě (a ještě k tomu naše oblíbené) a nová GT 86 je legendou a objektem touhy ještě dřív, než s ní kdo pořádně jezdil. Stačilo se podívat na video s Chrisem Harissem a všichni jsme z ní hotoví. Kdo z vás by jí nechtěl? Má všechny předpoklady pro to být skvělou, dostupnou károu. A já upřímně věřím, že se to povedlo a že nás čeká menší revoluce mezi sporťáky. Něco jako udělal Nissan GT-R o několik tříd výš. Letos bude skvělý rok!

Takže co to je? Shrnul bych to asi takhle – v 90. letech vytlačily hot-hatche klasické sporťáky ze scény. Ale teď už lidem normální auta chybí a tak se začínají pomalu vracet. Hyundai udělal odvážný a úspěšný krok, ale Toyota se Subaru šli ještě dál. Vývoj důležitých světových automobilek se propojil s tužbami obyčejných milovníků aut.

Fr 93

Jelikož se považuji za normálního automobilového šílence, v současné době mě rozčiluje hrozně moc věcí. Například systém stop-start. Evropská Unie, respektive asociální, otupělí a pouze touhou po vlastní moci a penězích zblbnutí panáci a panenky v Bruselu, zase jednou nafoukli z prdu obrovskou bublinu jménem emise CO2. A to se dotýká i nás, pokud jsme nuceni jezdit v nových ledničkách, tedy autech (nechci křivdit všem).

Emise jakéhosi oxidu uhličitého nikdy nikoho moc netrápily, až teď se najednou zjistilo, že se na tomto fenoménu naší vlastní omezenosti dá dost dobře vydělat. Ekologie a ochrana životního prostředí jsou samozřejmě vážná témata, která je potřeba řešit, pokud nejsme úplní kreténi a nechceme si zničit to nejcennější, co máme – tedy planetu Zemi. Ovšem přístup politiky a špiček businessu zdá se být opravdu nechutným divadlem, zamlžené a zaobalené kecy, které jsou zcela mimo základní zájem chránit přírodu nám poté cenzurovaná média s chutí servírují. Zapadají totiž do systému všeobecného oblbování nás, oveček konzumu.

Auta zdaleka nejsou tím, kdo by se na emisích nějak výrazně podílely – jen si vzpomeňte na výbuch sopky jejíž-jméno-neumí-nikdo-vyslovit na Islandu. To bylo emisí! Nejvtipněji zareagoval Lotus když prohlásil, že jeho nový Elise s motorem 1,6 litru by musel objet Zemi 30 000 krát, aby udělal tolik CO2 jako vulkán za jeden den… Potěšilo mě, že si někdo dokázal vystřelit z té nesmyslné války s emisemi.

Zpátky k systému start-stop. Kdo zažil, ví, o čem to je – naštěstí je možné ho vypínat, takže pokaždé, když nastoupíte do auta, musíte zmáčknout kromě vypnutí stabilizace, nastavení sportovního módu, vypnutí klimatizace a buhvíčehoještě další čudlík. Deaktivovat systém, který degraduje vaše auto.

Minule jsem přijel na světla v drsně rudém Mercedesu SLK s turbobenzinovým motorem pod kapotou. Vidím trojkové báwo vedle a těším se na odpal ze světel, jenže i merc bohužel chcípnul. Jak se má člověk cítit, když si koupí auto za mega půl, zářivý rudý sporťák se sundavací střechou a na světlech mu to chcípá? Opravdu nevím, ale vhodné mi to fakt nepřipadá… Vám snad jo?

Opětovné startování je navíc jen výjimečně neznatelné, u většiny modelů se zatřese celé auto a prodleva bývá také znatelná, což opět plynulosti při rozjezdu nepřidá. Další věcí je ničení motorů – automobilky tvrdí, že mají speciální čidla a startéry, které vydrží půlmilionu startování a umí to líp než váš „normální“ startér, ale chceme to? A věříme jim, že se turbomotor neunaví, když zastavíte na benzince z rychlosti 180 km/h a motor hned zhasne? Turbomotor? Nechápu, celý start-stop systém mi připadá spíš jako další součástka, která se bude muset vyměnit a za kterou bude zákazník muset zaplatit. Společně s turbem. Minimálně. Je to vlastně takové kurvítko, které si můžete vypínat. To jsme to dopracovali – a zmiňovaná ekologie?

Pokud se jim s pomocí start-stop systému podařilo udělat v laboratoři (při ideálních podmínkách, které v realitě nikdy nenastanou) o jednu desetinu a tři gramy na kilák menší emise, stojí to za to? Jen si vezměte náklady – složitější startér, odolnější baterka, řídicí jednotka, často kondenzátor a kilometry kabelů navíc. Kolik to může stát, stojí to za tu změnu? Chceme jezdit degradovanými auty, která umírají při každém zastavení? Ne, ale můžeme s tím něco dělat? Jasně, možností je mnoho, ale to je na delší debatu. Závěr? Motor má zhasínat a startovat v případě, že otočím klíčkem a ne když se mu zachce.

Fr 93

Poslední dobou docela řeším škodovky. Ne, že bych si chtěl nějaký „okřídlený šíp“ pořídit, to rozhodně ne. Ale je to prostě v ČR jediná automobilka, která přežila díky intervenci ze západu vlastní pohřeb. Věděli jste, že měla být původně prodaná Renaultu? Oktávka by dneska vyrostla na platformě Laguny a nás by štval zakrslý přepínač blinkrů nebo nepochopitelné ovládání rádia. Ale pár lidí tu myšlenku neskouslo, v porevolučním chaosu zatahali za správné nitky a Škoda Auto spadla do klína koncernu Volkswagen. A já věřím, že díky tomu dneska automobilka těší své věřitele stále rostoucími hospodářskými výsledky, které muchlají plechy na kapotách i samotnému vedení VW.

Ale mě spíš zajímá období do zmiňované fůze a nadnárodňování. Naší největší automobilku založili v roce 1895 dva cyklisté (což není tak hrozné, starej Peugeot začal snad už v 18. století s mlejkem na kafe a pepř), Vašek Laurin a Vašek Klement. Když upgradeovali z kol na motorky a následně auta (ačkoliv Voituretta A se podobá samo spíš kočáru), firma se stala akciovkou a slavila úspěch. Po první válce, v roce 1925, se spojila se Škodovými závody a všechno se přejmenovávalo. Nevím, jak to přesně bylo s kvalitou a konkurenceschopností škodovek před válkou, protože jsem jel jen jedním vozem L&K, a to modelem 300 z konce 20. let, ale mám pocit, že po roce 1945 už to nebyla žádná hitparáda. Tam už mám totiž možnost srovnání.

Po válce ještě dojížděla výroba Superbu, který byl v konkurenci ostatních aut průměrný. Jezdil jsem teď v jednom, měl řadový šestiválec 3,1 litru. Jel sice celkem dobře, ale konstrukčně to nebylo úplně ideální. Karburátor umístili vysoko nad motor, aby měla pumpa s přívodem paliva furt co dělat a navíc pod ním byly svody. Takže při opravách hrozilo vznícení vozu. Pak koukám na motor předválečného Wandereru, to samé, řadová šestka. Jenže tady mají karburátor dole (rozuměj: mnohem níž než nádrž), takže do něj krásně teče benzin samospádem a hlavně mají svody na druhé straně bloku. Připadalo mi to mnohem lepší řešení. A navíc náš sedan Superb elegantní Wanderer na rovince předjede. Superb bylo auto pro řidiče, když jsem seděl vzadu, připadal jsem si jako vyžraný bankéř s buřinkou a brýlemi na řetízku. Ostatně celé auto tak vypadá.

Závodní poválečné Škodovky (Sport, Super Sport a 1100 OHC) vynecháme, stejně to nedotáhli na žádné výrazné vítězství. Alespoň tenkrát dokázali něco zpytlíkovat a dojet v roce 1950 do Le Mans, ač bez valného úspěchu. V 50. letech už totiž jezdily jinačí brka…

Veteránisty zajímají škodovky počínaje modelem Felicia, ačkoliv mnozí nevědí, že před ní byla ještě jakási 450tka. Já to taky nevěděl, nedávno mi jeden kamarád vysvětloval rozdíly, jenže pro mě je to stejné. 450, Spartak, Felicie, Octavie – to samé, akorát to má nebo nemá střechu a na motůrku sedí jeden nebo dva karburátorky. Nesmím zapomenout na ty jiné lišty a kliky.

A ve Škodovce stejně prali na auta, co zrovna měli na skladě, chaos v modelových rocích a zdánlivě nemožných kombinacích teď akorát rozdmýchává debaty zaručených „znalců“. No jo, ale vezměte to kolem a kolem. Felicie je sice uznávaná pro svou nespornou eleganci, zejména Němci si ji rádi pořizují a předvádějí se na evropských soutěžích pravidelnosti (je totiž neokoukaná na rozdíl od Karmannů Ghia nebo brouků). Jenže si jízdu nijak zvlášť neužijete – motůrek kolem litru objemu prostě nejede, ač měl i 50 koní, v zatáčkách žádný adrenalin, brzdy bláto a podvozek chabý. Proto bych felicii nechtěl, její tvary to prostě nezachrání.

Některé modely vynecháme, přesunem se k tisícovce. Ta byla podle mě nejlepší poválečnou škodovkou, zejména kupátko MBX. Tedy pardon, byla by, kdyby měla motor. Jakoby škodovka po celou dobu své historie nedokázala vyrobit pořádný engine. Škodovka je krásná, motor vzadu je nesporná výhoda a zajímavé technické řešení, jehož možnosti zabila až nejhorší řada vozů z Boleslavi. Ano, 742, nebo všechny ty 105, 120 a ty další, o jejichž špatných konstrukčních řešeních a mizerných vlastnostech dávno víme.

Z davu už vystupuje akorát 130 RS, kterých dnes jezdí díky replikám třikrát tolik, než jich bylo vyrobeno a výchozí kupátko 110 R. To je prostě pěkný auto, ale pro mě stále moc okoukaný. A prototyp ÚVMV 1100 GT se bohužel nevyráběl. Jo, věřím, že to všechno zabili komunisti, ostatně jako celou plejádu krásných československých značek. Kde je Pragovka, brněnská Zetka, prostějovský Wikov, pražský Walter, Aero a další? Zná někdo třeba českou značku Start? Takových bylo. Alespoň že Tatra dělá ty náklaďáky, ačkoliv nový model Phoenix má tatrovácký jen podvozek – motor je Paccar, převodovka ZF a kabina Daf. Staré tatry jsou ale na jinou debatu…

Je to prostě pryč, a jelikož komunisti byly také lidé (minimálně tím, že jejich těla obsahovala maso, krev a kosti), můžeme si za to vlastně sami. Jen bohužel těchto 40 let zničilo naše šance zůstat automobilovou velmocí. Zabilo nás to v tomto ohledu vlastně navždy – už nejde dohnat tu ztrátu, výpadek. Auto vzniklo před nějakým 125 lety a vývoj nezastavíš.

Díky tomu, že škodovka je Volkswagen, tak přežila a může alespoň v rámci muzea zachraňovat střípky své garážové historie. Ale bez něj, pokud by žila, věřím, že by byla i nadále průměrnou automobilkou jako v poválečné minulosti.

Fr 93