Autoideas: Automobilové plky I

Život automobilového novináře je vážně skvělý, tedy zejména pokud vám nevadí, že budete pořád na cestách, střídat volanty mnohem častěji než ponožky, nakupovat většinou jen u benzinových pump a občas ani nebudete vědět, zdali jste na daném místě už byli, anebo jste tam poprvé.

Společně s Ondrou Kroutilem, který se stal naším hlavním fotografem pro auto motor a sport Classic, jsme letos procestovali půlku Evropy a viděli nevídané a mě napadlo, že nebude špatné vám náš svět trochu přiblížit.
Pro mě začal letošek už na konci ledna, kdy jsem měl možnost účastnit se jedinečné rallye Monte Carlo Historique. Popsat tento zážitek se mi pořádně nepodařilo ani na osmi stranách jarního Classicu, to se prostě musí zažít. Pro mě osobně je to nejvíc, co jsem kdy zkusil – nejen samotnou atmosférou a faktem, že jsem ujel 2500 km v Mini Innocenti z roku 1973, ale také pro tu školu řízení, kterou mi to dalo. Neskutečná náročnost soutěže mě posunula minimálně o pár let. Líbí se mi, že i dnes existuje opravdové automobilové dobrodružství s veteránem na otevřených cestách. Samozřejmě není jediné, v Mexiku se jezdí třeba Carrera Panamericana a nezmínit okruhové vytrvalostní závody na okruzích by také bylo ignorantstvím, ale v Evropě je Monte Carlo Historique úplně jedinečná liga. Aby ne, při startovném 7000 eur a 309 přihlášených autech…

V únoru nebo kdy jsem zjistil, že automobilové výstavy v Německu typu Techno Classica Essen jsou výstavou naleštěných mercedesů a porsche a toužil jsem mnohem víc po závodech.
Ale stejně jsem ještě ochutnal dvě soutěže elegance – malou lokální na zámku Loučeň, kde mě potěšil mimo jiné skvělý sportovní Wikov z roku 1928 v původním stavu (už je nafocen do Classicu), ale i evropskou špičku v podobě Villa d´Este. To byl také zážitek… na dokonalém trávníku mezi prastarými stromy stály ty nejkrásnější auta, jaká si umíte představit. Cinkalo se šampaňským a jezero jemně šumělo za zády a my měli za úkol dva dny posuzovat kvalitu jednotlivých exponátů, okukovat elegantní Italy a Italky, pojídat dobré jídlo a pít litry toho šáňa. Na exkluzivní akci mě ani tak nepřekvapil počet Rolls-Royceů na parkovišti jako spíš italská automobilová kultura. V neděli byly totiž ultravzácné vozy soutěžící u odborné poroty o ceny vystaveny na zahradě Villa Erba, kam mohla normálně veřejnost. A víte co? Veřejnost nebyla sebrankou vesničanů, kteří hledají, kde by bugattce uloupli znáček, ale naopak elegantně oblečenou skupinou lidí všech věků, jež s radostí a zájmem (a naprostým respektem) procházela mezi nablýskanými skvosty. Nikoho by ani nenapadlo auta nějak poškozovat, právě naopak, projevovali jim zaslouženou úctu. Přál jsem si, abychom se u nás dostali také tak daleko.

Pokračovalo se dál – ačkoliv jsem letos vynechal Mille Miglii, vynahradil jsem si ji soutěží Eifel Classic se skvělým Kadettem C GT/E. Poprvé jsem řídil na Severní smyčce a navíc závodní auto od Waltera Röhla na slickách, takže řeči mého spolujezdce typu: „Franto, v klidu jo?“ končili mou odpovědí: „Martine, mám závodní auto, boty, rukavice, helmu, pásy a jedu v zeleném pekle, vážně čekáš, že pojedu pomalu?“ Samozřejmě jsem letěl, co to dá, protože projet Karusel na plnou trojku je adrenalinová šleha za všechny prachy!
Ondra si odskočil na Le Mans Classic, což mu trochu závidím, ale já v tu doby šplhal na horské štíty ve Škodě 1100 OHC, což mělo také své kouzlo. Silvretta Classic – další skvělá soutěž, kde potkáte parádní auta v akci. A navíc to prostředí vysokých hor, úchvatné přírody, atmosféry spáleného oleje a benzinu… nedalo se odolat!
To už byla pomalu půlka roku pryč a co dál? Nejdřív s Alfou Romeo 2000 Touring na jih Čech, potom nějaké focení do Classicu – to už se mi prolíná, každý týden jedna, spíš dvě akce a stovky kilometrů v různých autech už nikdo nespočítá. Pak přišla nová Hachi, nejlepší současné auto a krásných 800 kilometrů za jejím tříramenným volantem. Jak se mi nechtělo vracet ty klíče na Tsucho…

Léto byl pro mě jeden velký automobilový sen – už ani nevím, kolika veterány jsem jezdil, natož si vzpomenout na ta nová, často podivná a tupá nová auta. Některá se ale připomenou – třeba Mini Coupe, některé mercedesy, nový Lexus GS v Tyrolech, občas mě potěší i „Ikea na kolech“ nebo dokonce se mi líbilo BMW 640d, Audi S5, Lancia Thema nebo Opel Astra GTC. Nečekaně povedené se ukázalo také nové Porsche Boxter, který se v posledních třech generacích vyvinul z malého sráče v plnohodnotný sporťák. A že Renault neumí dělat zábavná auta? Ale ano, při vzpomínce na rváčský projev Meganu RS se mi vždy zlepší nálada.
A na ostatní, na ty tucty ledniček na kolech, člověk raději zapomene – všechny ty hyundaie nebo jak se to píše, kie, většinu francouzských hudlů atd.

Pak jsem vyrazil na několik lokálních akcí – Oldtimer Bohemia Rallye s Opelem Käpitan z roku 1939, který mi ukázal nejen pohodlnou jízdu a sametový šestiválec, ale také můj nedostatečný cit pro jeho řazení, pak Podzimní Sosnění, kde jsem si báječně zařádil s mou Hachi a nakonec South Bohemia Classic s MG TD z roku 1953. To mi naplno ukázalo anglickou eleganci 50. let také fakt, že tehdejší třínáctka uměla být pružná odspodu a také milovala otáčky…

Je to skvělá práce. Pořád se totiž něco děje, a pokud vás to baví, rozjede se to levelu, kdy už není čas to zastavit – přicházejí pozvánky, rodí se zdánlivě náhodná setkání, lidé volají, nápady jen jiskří a inspirace má otevřené své třetí oko. Ondra má doma v současné době asi osm materiálů, které mi má odevzdat a nestíhá ani probrat fotky. Většinou vidím fotky veterána tak po týdnu od focení, někdy 14 dnech, někdy i později. Prostě to nestíháme, ale stal se z toho náš životní styl.
Než Ondra stihne o víkendu místo chození do hospod (což snad udělám já… :)) probrat své karty, mazat a třídit fotky, v sobotu ráno si preventivně střihneme srovnávák Datsuna 240Z proti Nissanu 370Z. Zní to prvoplánovitě, ale je to součást našeho nového projektu, o který se brzy podělíme. A uvidíte, že to nebude jen tak obyčejná záležitost.

I díky tomu zetku je tento týden opravdu akční, v pondělí jsem si půjčil GT86, zase, po několika měsících. Tentokrát je v bílé perleti s červeným interiérem a to je kombinace, kterou bych pořád hladil. Celý den s ní byl jako ve snu, zejména když jsem střídal její volant s tím v mé AE86. V úterý jsem dělal brzdy na našem Fiatu 500 z roku 1971, který jsem si půjčil na ježdění po Praze na měsíc. Je roztomilý, červený, bezvadně jezdící a má neskutečně sexy tvary a zvuk. „Auto, které dostává nejvíc polibků od žen…“ – tak by měla znít reklama. Udělat na něm brzdy je 20minutová sranda, tedy pokud máte všechno – tedy včetně 22 klíče na povolení středové matky, který jsme si museli někde na dobré slovo půjčit a samozřejmě pakny a prasátka. Celý den byl hektický, my s Ondrou najezdili v naší dlouhodobé MX5 200 km po Praze, abychom všechny ty díly splašili. Ještě že je všechno tak skvěle levné… .)

Středa a cesta příjemným Volvem V40 do Roudnice, fotili jsme jednoho roztomilého anglického prcka z roku 1931 v odpoledním slunci. Večer zase MX5, samozřejmě bez střechy. Na projížďku s mou Hachi nebyl už ani čas… :)

Čtvrtek ve znamení focení jednoho rozhovoru v Plzni a náš společník? BMW 530xd v performance paketu, což je dobré tak na dálnice, jinak extrémně tvrdé. A domů pak BMW X5 50d M, což je těžká, nudná, chrochtající obluda rychlá na přímce. Nebavilo mě to, navíc se ve mně podobná auta snaží neustále rozdmýchávat potlačované ego a nutí mě útočit na ostatní účastníky provozu, které jinak respektuju. Ale ovládl jsem se, pustil Social Distortion naplno, zapnul tempomat a nechal se předjet pěknou Celicou f tuningu, co na mě dorážela.
Nastává pátek a já zjistil, že ačkoliv jsem původně chtěl jet domů pětistovkou pěkně po okreskách a užívat si dravosti jejího vzduchového dvouválce, mám si vzít to zmiňované Zetko. Nakonec, proč ne, víkend s pětistovkou může být přeci ten další… :), stejně v práci není můj oblíbený Nikon, takže snad ty barevné listy neopadají do příštího týdne všechny.

V neděli snad nebudu dělat nic, co by souviselo s auty a budu rád. Ačkoliv – možná přece jen skočím do dílny a připravím si nějaké díly, TE71 neboli Zlatá se přece jen brzy vrátí z lakovny… A další plány? Už teď máme hotovou půlku druhého ams Classic Youngtimeru, který bude z mé iniciativy speciálem o japonských autech a také pět materiálů do jarního čísla. Máte se na co těšit, víc zatím neprozradím.
Vidíte to sami, je to řehole. Ale je to náš styl a my ho milujeme, proto budeme pokračovat dál. Abychom vám mohli přinášet zprávy a příběhy z našich cest, předvádět souhru světla a hmoty z Ondrova objektivu a snad vás těšit těžce zaujatými texty.

Mějte se fajn a užívejte si automobilovou dobu naší civilizace než skončí!

Keep it true!

Fr93

Like!