Feature: S italkou jednou a naposled

Ducati. Slovo které vzbudí emoce. Stroje které jsou považovány za equivalent Ferrari v jednostopém světe a to včetně toho, že jim nejvíce sluší červená. Potom je tu slovo Panigale a číslo 1199. Panigale, respective Borgo Panigale, je malá vesnice u Bologne, která se stala domovem nejslavnějších motocyklů. 1199 logicky značí objem kapalinou chlazeného dvouválce.

Dlouho očekávaný superbike byl představen na Milan Motorcycle Show v roce 2011. Slova chvály nad designem motocyklu se nezastavovala a něktěří ji nazívají nejvíce sexy motorkou. Ted už ale k tomu, jak to bylo s mým doslova osudovým setkáním s touto horkokrevnou kráskou.

Tato famózní bílá Ducati, na kterou se právě díváte patří Lukovi. Kamaráda, kterého jsem potkal skrz Z Club Australia v době, kdy ješte sedal do sedadla jeho černého Nissanu 370Z. Přestože zetko dokáže krev v žilách slušně rozpumpovat, Lukovým dlouhodobým snem byla italka. Jednohe dne si tak náš šťastlivec vyzvedl bílou krásku s označením Panigale 1199. Od doby, co jsem zjistil, že Luke ma tuhle mašinu doma v garáži jsem vědel, že si mu jednou o ten photoshoot musím říct. Ta spravná chvíle přišla v momentě, kdy jsem konečně pořídil nový objektiv a hned na to dostal volno v neděli. Po chatu byl den jasný a teď už jen pořešit, kde a v kolik se setkat. Trošku mi Luke vyrazil dech když navrhl, že mě vyzvedne u mě doma. První photoshoot v roce, poprvé s novým objektivem, poprvé budu fotit motorku a navíc si pro mě ješte majitel sám přijede. Nadšení, jak jistě chápete, bylo nemalé.

Je neděle ráno, nastoupila nervozita a ješte narychlo projíždím google images a snažím se trochu inspirovat. Kontroluji vybavení nejmíň třikrát a stále koukám na hodiny, už tu musí každou chvílí být. Spolubydlící se mi smějí, jak jsem nedočkavý, ale to je rychle přejde, když se v ulici rozezní zvuk, který může patřit jenom jedné věci. Ironicky a trochu pyšným přízvukem oznamuji “rodině”, že jsem dnes na misi a dost možná se nevrátím, “see ya b.tchachos”! Otvírám dveře a italka zády ke mě. Je nádherná. Konecně si ji můžu pořádně prohlédnout a Luke na mě očividně vidí moje nadšení to když mám škleb až za ušima. Údajně jsou (byly) pouze dvě bílé Panigale 1199 v Sydney a jedna teď stojí přímo přede mnou a navíc za chvílí poznám o čem ten povyk tedy byl. Po krátkém chatu je na čase vyrazit a potom, co je pilot na svém místě jsem na tahu. Sedám si na něco o velikosti iPad mini a začínám mít pocit, že ta zmínka o tom že se možná nevrátím nebyla od věci.

První v řadě “holy sh.t” momentů toho dne je zvuk. Je naprosto famózní a nemůžu se ho nabažit. Nezáleží jestli zrovna zrychlujeme, jen tak popojiždíme anebo dojíždíme na semafory, pokaždé zní úžasně a “hltám” každou sekundu tohohle unikátního mechanického soundtracku. Je to jakoby v tom motoru s těma pístama kmital sám Pavarotti, aby vydávaly tu správnou melodii. Po krátké chvilce se dostáváme mimo centrum. Doprava je stále ješte celkem hustá ale to nebraní tomu dělat přesně ty věci, kvůli kterým motorky tak miluji. Stačí pár manévrů a auta jsou za námi a volné dva pruhy před námi. Luke mi naznačí at se pořádně chytnu a já v tom nejkratším možném čase chytnu svého pilota pro dnešní den kolem pasu a přitisknu stehna k sobě. Takhle to zní hodně “gay”, ale poslední co chcete v té rychlosti je spadnout v tričku a džínách na hodně drsný “brusný papír”. To co následuje je koncert emocí. S každou stovkou rostoucích otáček cítím, jak se mi zvedá adrenalin a chci se smát jako idiot.

“Holy sh.t” číslo dvě. Tohle je naprosto boží a nechci aby to skončilo. Zrychlení je neuvěřitelné a ješte neuvěřitelnější musí být když jedete sami, nedovedu si to představit. Můj první zážitek s tím jak italka umí zacvičit s dvojící chlapů jde tedy mimo vše, co jsem kdy zažil. Zastavuje nás semafor. Celkem vítaná přestávka slouží k dokrvení koncových částí mého těla včetně té cibule, co mi sedí na krku. Mé pocity z učinných brzd jsou přerušeny podřazováním. Ten zvuk!

Naskakuje červená chodcům a já už se automaticky přesunuju do pozice co-pilota s úsměvem na tváři. Zelená nám dává povolení k odletu a jen tak ze zkoušky zavíram oči. Nechávám ostatní orgány vnímat vše, co Ducati v tento daný moment muže nabídnout. Dnešek nemůže být lepší a to ješte ani nevím, že mě čeka třešnička na dortu. Postupně se “pomalu” proplýtáme až na místo, kde mám fotit. Po seskočení ze “sedla” si ale nejsem úplně jistý tím, jestli v rukách vůbec něco dokážu udržet. Než mi doběhne adrenalin ptám se Luka na nejrůznější věci kolem jeho stroje. Je to jako s auty. Ve správných rukou dostanou správnou péči. “Pani” tak díky úpravě na výfukovém systému přibylo pár koníku a na dynu jich před časem prý naměřili rovných dvěstě.

Průhledný kryt spojky je parádičkou od Ducabike a zezadu působí Ducati sportovněji díky zkrácenému držáku na SPZ od Ducati Performance. Černo-bílé téma doplňuje zatmavené “čelní sklo” a bíla retro nálepka DUCATI vkusně umístěna na zadním kole. Tam také najdeme ozubené kolo s 41 zuby místo původních 39 z důvodu zlepšení projevu ve středních otáčkách.

Už s kamerou v ruce obcházím mašinu kolem dokola a zkouším první záběry. 50mm 1.8G od Nikonu je pro mě něco nového a dnešek je v podstatě úplně prvním dnem, kdy s tímto náčiním pracuji. I když je to pouze 1.8G, tak mě každý záběr zaměřený na detail utvrzuje v tom, že “bokeh” je něco pro mě. Luke mi ukazuje multifunkční TFT displej a trochu mi to začíná připomínat Nissan GT-R. Elektronika kontroluje uplně vše a do všeho vám může strčit prst. Jestli je to dobře nebo ne nedokážu říct. Stejně jako v případě novodobé godzilly se najde celá řada odpurců i příznivců a kam si stoupnete Vy nechám na Vás. Ja osobně miluju vše analogové i digitální, takže moje volba je jednoznačně pro.

Několikrát italku přemisťujem do jiných pozic a já se, snad uspěšně, snažím získat co nejvíc zajímavých záběrů. Snad někdy dostanu příležitost vyjet s celou partou “motohlav” na menší vylet a nafotím si je i za jízdy. Tyhle stroje si zaslouží byt vyfoceny v pohybu. Po dalších pár klapnutí závěrky je na čase odfrčet. Luke se souká zpátky do svého obleku a ja balím mé hračky. Prohlašuju, že moc děkuju za odvoz z mého “palace”, ale je úplně v pořádku, když mě vyhodí na nejbližší stanici metra a ja už se domu něják dostanu. Na to ale dostávám ráznou odpověd, že mě odveze tam, kde mě vyzvedl. Paráda! Cestou zpátky zastavujeme na pumpě. O spotřebě radši pomlčím, je to superbike a tady se na ekologii nehraje. Nasedáme na střelu typu zem – zem italského původu a na nejbližší křižovatce odbočujem směrem do centra. Už když jsem si myslel, že mě čeká celkem normální cesta domů přišlo menší překvapení. Na dalších semafórech jsme v podstatě samy a před námy je mírně klesající dlouhá rovinka o třech pruzích. Zelená. Už jsem si zvykl na razantnější starty ale tenhle je teda z jiné třídy. Snažím se najít optimální sílu jakou se Luka držet. Něco jako“drž se ale zkus ho taky nerozmačkat”. Ztratil jsem pojem na který stupeň zrovna letíme, sází tam jeden za druhým, v helmě mám malé tornado a adrenalin můžu rozdávat v balení po deseti. “Holy sh.t” potřetí.

Stále zrychlujem a já se úspěšně snažím udržet na motorce. V následujícím momentu, když už si myslím že začnem nabírat výšku a uberem se směrem na jiný kontinent Luke ubere plyn a začínáme pomalu zpomalovat. Nahlas se směji a v hlavě myslím na to, kolik jsme tak mohli letět. Potom, co zastavíme na dalších semafórech obdržím na moji otázku o rychlosti číslo, které sem nebudu psát, pouze poznamenám, že pro spoustu sportovních aut je to maximálka.

Je neděle odpoledne, polojasno a moje cibule procesuje co zažila a snaží se vnímat poslední hitparádu zvuků při podřazování předtím, než zastavíme u mého “paláce”. To byl ale den. Mnohokrát děkuju mému pilotovi, chvilku ještě chatujem a já si naposledy prohlížím vrchol techniky v jednostopé kategorii, imaginárně se ukloním a zašeptám “’ciao bella”. Ani netuším, že je to opravdu naposledy co tuhle italku vidím. Přesně o týden později se totiž Luke dostane do kolize s kamiónem. Naštěstí měl velké štěstí v neštěstí a dvě seriozní zranění se mu v tuto chvíli daří úspěšně léčit. I proto jsem si dovolil zvolit bílo-černé téma u většiny fotografií, snad se to i líbí. Nakonec také ješte prozradím, že až se “pacoš” uzdraví, bude v Sydney zase o jedno Jmoto navíc.

Once again Luke, massive thanks for an incredible day and definitely one of the best photo shoots of my life!

tagy: , ,
Like!