Autoideas: Můj pohled, aneb vyjasnění situace

Na tomto blogu se vám pokusím přinášet těžce zaujatý pohled na automobilovou kulturu. Auta považuji za jeden ze zásadních vynálezů naší civilizace, umožňující nám svobodný pohyb tam, kam zrovna chceme. Vůbec si život bez aut nedokážu představit, nejezdím na kole a metrem jen výjimečně. Vlastně akorát jezdím autem, lítám a běhám.

Díky tomu, že ročně vyzkouším kolem 300 různých aut, mám snad dostatek zkušeností a možností, aby to tu celé dávalo smysl.

Jezdím paradoxně v rámci práce hlavně novými auty, ačkoliv mám samozřejmě mnohem raději ty starší. Jednou mi jeden člověk řekl, že láska k určitým vozům souvisí s věkem – pokud je vám 70, budete spíš tíhnout k předválečné vintage kategorii a naše orezlé japonské káry ze 70. a 80. let nebudou mít zřejmě podle vás vůbec právo nosit zelené značky s velkým V. Naopak nás, kterým řekněme táhne na 30, přitahují auta, která jsme měli na plakátech v dětských pokojích. Milujeme jich mnoho – Lancie Integrale, Fordy Capri a Sierry RS, první emtrojky, poršáky, datsuny, rotační mazdy atd. Však každý ví to své.

Vypozoroval jsem také, že lidé mezi 30 a 40 lety tíhnou hodně k autům ze 60. let. V ČR mají velkou oblibu anglické sporťáky, MG a Triumph zejména, německé Mercedesy SL nezůstávají pozadu. Každému co jeho jest. Je skvělý zážitek jet delší štreku v autě z 20. let, ovšem pokud se oprostíte od kouzla samotné jízdy, brzy zjistíte, že byste na to dlouhodobě neměli. Jste prostě moc zhýčkaní a zpohodlnění. Jen se třeba otočit pokud jste minuli odbočku – s šestimetrovým autem na rámu co má rejd asi jako vlak. Ačkoliv má jízda s takovým „vintage“ autem své možné neduhy, rozhodně vám zaručí jedno: užijete si a prožijete každý metr cesty jako v ničem jiném.

Svoje staré toyotky bych nevyměnil, ale čím víc novejch aut mám na kontě, tím víc potřebuji něco ještě staršího, nejlépe ze 60. let, kdy ještě byly interiéry uměleckými díly a karoserie sochami. Při jízdě takto starým autem jakoby ani ten komunikační šum co pořád křižuje vzduch kolem nás, nemohl pronikat do naší hlavy a narušovat poklidné nervové propojování.

Každý to cítí trochu jinak, ale doufám, že to nějak dává smysl a základní myšlenka je jasná a shodneme se na ní. Na tomto místě jsme se přece sešli kvůli lásce k autům. Lidé se společným zájmem mají časem tendence něco kategorizovat a všechno komplikovat, takže se na prvotní důvod souznění zapomíná. To nás snad nečeká, vždycky když mě někdo chce dostat na svou stranu v nějakém klubovém či názorovém konfliktu, všem dokola opakuji: sorry, ale mě to vážně nezajímá. Já jsem tu kvůli autům a ne jako loutka vašich žabomyších válek.

Fr 93

Like!