JDM 101: 90. léta – Vzestup a pád japonské scény

V téhle rubrice jde, jak už samotný název napovídá, o to přiblížit vám jednotlivé střípky automobilové kultury v Japonsku. Dneska ale uděláme výjimku a podíváme se na ní trochu jinak, trochu víc s nadhledem a trochu víc kriticky. Pokusíme se vám popsat proč je podle nás japonská scéna v troskách.

Pro pochopení dnešní situace se musíme vrátit zpátky do dob, kdy to vše začalo. Vše vzniklo na konci osmdesátých let a přelomu let devadesátých kombinací dvou faktorů: velmi silného ekonomického boomu na straně jedné a procesu zvaného Kiseikanwa na straně druhé. Kiseikanwa označuje extrémní deregulaci, kterou v roce 1995 prošlo celé Japonsko včetně místního systému technických kontrol Shaken. Před ním bylo podobně jako v dnešní době u nás prakticky nemožné mít na autě jakoukoliv úpravu. Všechny odchylky od schválené tovární podoby byly zakázány a na rozdíl od našeho (díky bohu) laxního přístupu si japonské autority taková pravidla dokázaly tvrdě prosadit. To v praxi znamenalo, že i za blbou vyleštěnou trubku v motoru jste přišel o papíry.

Proces Kiseikanwa ale nastavil diametrálně odlišná pravidla. Pokud vaše auto splňovalo emise a bylo v dobrém technickém stavu, tak mohlo bez větších potíží na silnici. Stačilo mít katalyzátor, nemít úplný vrak a v případě větších zásahů mít všechno pěkně zapsané. Rám místo zadních sedaček? Žádný problém, stačí přepsat počet míst k sezení ze čtyř na dvě. RB26 v Silvii? Proč ne, pokud vše funguje jak má, zbytečně neřve a neznečišťuje okolí. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Tohle v kombinaci s neskutečně dobře fungující ekonomikou, ve které mají všichni všeho dost a neví co s penězi přirozeně vedlo automobilky k tomu, že začaly vyrábět čím dál víc v normální době jinak nepotřebných a zbytečných aut. Každá měla v devadesátých letech v nabídce hned několik různých sportovních kupé, minimálně jeden šílený kei car a tucty přemotorovaných hatchbacků a sedanů.

Výsledkem bylo to, co dnes mnozí považují za zlatou éru automobilismu v Japonsku. Auta tehdy byla mainstreamovou zábavou. Spousta lidí se bavila o víkendech na okruzích a v kopcích jednoduše protože to dělala většina jejich kamarádů. U každé univerzity zabíraly polovinu parkoviště Silvie, Corolly a levnější varianty Skylinů. Ostřejší auta jako GT-R, Supra a nebo luxusnější Soarery a Leopardy stály na příjezdové cestě řady manažerů. Ekonomický boom v 80. letech to vše odstartoval a díky Kiseikanwě se všichni mohli začít vrtat v autech naplno.

To dalo přirozeně vzniknout i obrovskému množství úpravců a značek, které se pak vzájemně předháněly v tom kdo postaví větší zhovadilost a nebo zajede rychlejší čas na tom či onom okruhu. Každý rok automobilky chrlily nové modely a tak měli velcí i malí úpravci stále co vyvíjet. Trh stále rostl, objevovali se stále nové značky dílů a v každé vesnici bylo několik garáží a shopů, které se živili úpravami aut. Díky obrovské oblibě motorismu navíc stále přicházeli masy nových zákazníků. Všichni se zkrátka měli dobře.

Všechno dobré ale samozřejmě jednou končí. V našem případě nemá ovšem úpadek žádného konkrétního viníka, na něhož by se dalo ukázat prstem a říct „Ty svině, kvůli tobě je teď všechno v prdeli.“ Pár takových jedinců se samozřejmě nabízí, ale nemůže za to ani hromada výrobců fejků z Filipín, ani těch pár „slammed“ blogů, které z nějakého neznámého důvodu nutí všechny japonské driftery a kanjo závodníky přestavovat svá auta na stance nesmysly a jezdit pózovat na parkoviště místo na okruh.

Nemůže za to ani nějaká opětovná regulace, co by se snažila dostat příliš „nebezpečná“ auta zpět ze silnic. Kromě přísnějších emisí a hlukových limitů je vše stejně liberální, jako od roku ’95. Důvod, proč už auta nikoho nebaví je jednoduchý: společnost se změnila a mít auto nebo řidičák už zkrátka není v módě. Zatímco před dvaceti lety bylo auto povinností, pokud jste chtěli vytáhnout ženskou na rande, tak dneska stačí mít nejnovější chytrý mobil, hodně přátel na facebooku a módní účes.

Bude vám to možná připadat směšné, ale auto bylo v Japonsku v devadesátých letech symbolem úspěšného muže a svobody. Dnešní mladá generace ale na podobné symboly kašle a nemá potřebu nikomu nic dokazovat. S upadajícím zájmem o auta jako o koníček se postupně začal měnit i názor společnosti na ty, kteří se tohoto „přežitku“ stále drží. Zatímco před dvaceti lety mainstreamové zpravodajství natáčelo reportáže o „bavící se mládeži za volantem“, dnešní zprávy informují o „nebezpečných chuligánech terorizujících okolí“.

Tato postupná změna začala odrazovat od aut i ty, jenž se jich doposud drželi, ale nechtěli mít ve svém okolí špatné jméno. To je v japonské společnosti velmi důležité a jeho pošpinění může mít vážné následky. Pokud by se váš šéf dozvěděl, že nejste řádný a spolehlivý občan, okamžitě by ve vás jakožto v zaměstnance ztratil důvěru a neměl by dál důvod vás zaměstnávat.

V dnešní době tak „prasení“ s auty provozují už jen dvě skupiny lidí. Je to buďto to nejtvrdší jádro s benzínem v žilách, ať už to přirovnání zní jako sebevětší klišé. Ti pálení gum na okreskách nebo kličkování mezi náklaďáky na dálnici milují natolik, že jsou ochotni risknout i svůj společenský status. Druhou skupinou jsou pak lidé, kterým na jejich společenském statusu vůbec nezáleží. Mezi nimi je bezpochyby pár volnomyšlenkářů užívajících si život a nehledících na to co si o nich kdo myslí, ale z velké části jsou mezi nimi bohužel i pochybná individua, živící se vykrádáním aut a podobnou drobnou kriminalitou.

Doby, kdy se půlka třídy z vysoké celý týden hrabala v autě před kolejí a pak o víkendu vyrazila do kopců nebo na nějaký okruh je navždy pryč. Bez zákazníků se neuživí žádný byznys a to logicky znamená, že řada našich oblíbených výrobců dílů už zkrachovala nebo je to čeká, pokud se nepřizpůsobí. Není však všem dnům konec. Zatímco v Japonsku je vše na ústupu, v místech jako je Austrálie, Zéland nebo Británie a Irsko scéna díky čím dál levnějším autům dovezeným z východu už roky vzkvétá. A to má pozitivní dopad i pro nás, protože koupě postaveného Eva, RX-7 nebo Skylinu je pro Čecha mnohem jednodušší v Anglii než na druhém konci světa.

tagy: , , ,
Like!