JDM 101: Kei cars

„Kei“ auta se nám tady objevují každou chvíli, ale nějaký detailnější článek nám o nich doteď chyběl. Tak se na ně podíváme trochu zblízka, co vy na to?

Začneme pěkně od začátku, ať to má nějakou štábní kulturu. „Kei“ auta, z japonštiny doslovně přeloženo jako lehká auta, je třída mini aut, které v Japonsku mají velké úlevy na daních a povinném ručení. Kromě toho pro ně také neplatí striktní předpisy o parkování ve většině oblastí mimo velká města. Přesně tak, v Japonsku musíte úřadům dokázat, že máte auto v místě bydliště kde zaparkovat…

Co všechno konkrétně vám císařství odpustí, pokud se rozhodnete jezdit do práce o něco větší motokárou? Začíná to už v showroomu, kde místo pěti procent z ceny nového auta zaplatíte na daních jen tři. Dále je tu něco, čemu se říká daň z váhy, která se platí po každé STK. Ta je u běžných aut kolem 4 tisíc korun na tři roky, ale u kei třídy jen zhruba 2500 Kč. A v neposlední řadě je tu i každoroční silniční daň a povinné ručení, jenž se vypočítává na základě objemu motoru.

Aby se mohlo auto zařadit do kei kategorie, musí splnit dvě základní podmínky. Zaprvé, nesmí mít motor s větším objemem než 660cc a výkonem přesahujícím 63 koní. Vedle toho jsou vcelku logicky omezeny i rozměry aut, konkrétně na 3.4 metru na délku a necelých 1.5 metru na šířku. Pro porovnání, malá AE86 má na 4.2 metru na délku a 1.63 na šířku a takový Skyline R34 je ještě o půl metru delší a 10 centimetrů širší.

Tím ale naštěstí všechna omezení končí a výrobci aut tak mají při jejich navrhování relativně volnou ruku. Na autech z dnešní šedivé a nudné doby to není moc poznat, ale v devadesátých letech, kdy japonská ekonomika zažívala obrovský boom, byly veškeré řídící orgány automobilek na tripu a vyráběly jeden nesmysl za druhým. Teréňák s pohonem všech kol o velikosti Smartu? Žádný problém. Kabriolet tak miniaturní, že ho vaše přítelkyně složí do kabelky? Že váháte. Obří turbo pod kapotou, které si doma přifouknete na dvojnásobek koní? Ovšemže.

Vedle vcelku praktických aut tak vznikaly šílenosti jako třeba Mazda Autozam AZ-1 v úvodním obrázku, která měla motor uprostřed, karoserii z plastu, dveře vyklápěcí nahoru a v přihrádce návod od dealera jak navýšit plnící tlak turba. Podobně tomu bylo i u kabria od Suzuki s úsměvným jménem Cappuccino jen s tím rozdílem, že mělo motor klasicky vpředu.

Honda pro změnu přišla s mixem obou dvou zmíněných aut, když vyrobila model Beat bez střechy a s motorem uprostřed. Ta sice postrádala turbo pod kapotou, ale s motorem z motorky je taky kopec srandy. To jsou ale jen ty nejúchylnější kreace, vedle nich existuje samozřejmě i plejáda klasických malých hatchbacků s pohonem předních kol jako Suzuki Alto nebo Honda City Turbo. Ohrnovat nos nad pohonem předních kol tady nemá moc smysl, protože u těhle malých aut je to stejně úplně jedno.

Vedle klasických krabic na nákupy a trochu větších zvrhlostí z 90. let existuje ještě třetí, stejně srandovní podkategorie kei aut. Jde o směšně malé náklaďáky, které slouží hlavně drobným farmářům a řemeslníkům při převážení jejich věcí sem a tam. Protože ale řada z nich má podobné motory jako zmíněná oturbená zvěrstva, nebo nemají žádný problém s jejich swapem, vznikla přirozeně i kolem nich velká scéna plná šílenců, co s nima místo za prací jezdí bokem na okruhu. Ale o tom se už více dočtete tady.

tagy: , , , , , , , ,
Like!