Autoideas: Jeden z příběhů…

Zdravím vás, přátelé! Tentokrát zkusím něco jiného – mám pro vás začátek jednoho příběhu a zajímal by mě váš názor, jestli má smysl v něm pokračovat a baví vás… Napsal jsem ho někdy před dvěma lety, v letadle, do bloku, propiskou… A teď je online!

Trochu fantasy, trochu sci-fi, prostě pohádky, příběhy, rozptýlení..

Tady je:

Výbuch barev

Prudce zvednula pohled k obloze. Temné mraky nezdravé barvy pokrývaly celou nebeskou klenbu, jen světlo jedné hvězdy mělo dost síly, aby temnotu prorazilo. Opřela se o betonovou suť a sklonila smutně pohled – pod ní leželo město v troskách, místy probleskovaly laserové paprsky jejích pronásledovatelů. Život se tu zastavil, lidé nevycházeli v noci na ulici. A její spojenci už vůbec ne. Zejména od té doby co naplno propukla invaze.
Už je cítila, šli po ní, lovili cennou oběť, které se zatím dařilo unikat. Rychle se skryla do stínů, její smysly jí dávno prozradily, že o ní vědí. Tupé rány těžkých bot o kovové schody prozrazují spěch. Dva členové místní hlídky už osvěcují chodbu staré výrobní haly kužely nepřátelského, umělého světla. Ovšem ti pro ni nejsou důstojnými soupeři… Prudce se otočí, jako divoká kočka skočí do schodiště a než ti dva stačí zareagovat, bublá jim horká krev z čerstvých ran. Jejich zbraně se jí můžou hodit, kouzla totiž dost vyčerpávají a ona má ještě jeden úkol. Přežít a dostat se mezi přátele, varovat svůj druh před hrozbou, která se chystá. A pak opustit tuto planetu, která je už stejně určená k záhubě.

V temné uličce poletují novinové stránky, připomínající ještě světlé časy tohoto místa. Jinak je klid, mírný vítr vrže napínaným plechem. Temno, klid a mokro, to přece k dramatu místa patří.

Na asfalt dopadla těžká železná dvířka. Štíhlá ženská postava se protáhla skrz vzniklý otvor a ladně přistála v pokleku. Okamžitě se rozhlédla po okolí, duševně pátrající po všem živém, případně nebezpečném. Ihned poznala, že je pozdě. Minimálně jeden hledač už na ní čeká, cítila jeho magii.
S úskokem se rozběhla se proti protější zdi a prudký záblesk tmavě rudého světla roztavil s rachotem kontejner za ní. Tak teď si nevydechne, to už věděla. Rychle vyslala protiútok k místu, kde tušila silnou magii jejího pronásledovatele, který ještě nebyl hmotný – musel se do uličky přesunout přesně v momentě, kdy prorazila dvířka. Zkusila proto led – ostré bodce zmrzlé vody zazářily bledě modře a prorážely cihly nosné zdi asi pět metrů nad zemí. Směřovaly do jednoho místa, kde se s drcením srážely. Zafungovalo to, minimálně na pár okamžiků. Nepřítel se totiž nemohl na tomto místě zhmotnit. Jenže baron Cranion nebyl hloupý a jasně si uvědomoval, jakou cenu má dívka a to, co jeho společnosti ukradla. Věděl, že v tomto roztřeseném těle v temné uličce kdesi na zmučené planetě je něco, co on nutně potřebuje a co se nesmí za žádnou cenu dostat do rukou jeho nepřátel.

A proto jakmile zachytil její stopu, vyslal na lov jednoho ze svých nejlepších. Toho, jehož duše už dávno propadla temnotě a který měl díky obětem, jimiž za ztrátu lidskosti a citu zaplatil, tolik síly a zkušeností, aby mladou čarodějku přivedl do mučíren hradu Desant živou. Jméno lovce je Derkon, to prozatím stačí.
Prudký náraz roztříštil ledovou blokádu, ze stříkající vody ladně vyskočila mohutná postava v černém plášti. Překulila se na syčícím asfaltu a hned švihla řetězem směrem ke své oběti. Mladá žena se sklonila v poslední vteřině, když čepele na konci ocelové zbraně roztrhly roh budovy, kterou zrovna míjela. Konečně na hlavní třídě. Provoz nebyl v tuhle bohem zapomenutou hodinu zvlášť hustý. Věděla, že nemá smysl utíkat, Derkan by jí stejně dohonil. Navíc nechtěla střet směřovat do míst, kde by ještě mohla ohrozit přeživší domorodce.

Proto sáhla po jednoduchém kouzlu a doufala, že to bude na přetechnizovaného kyborga fungovat. Luskla prsty a kolem kotníků běžícího funícího obra se prudce sevřelo divoké ostružiní. Lovec v ten okamžik podruhé švihl řetězem a protiútok prchající oběti nečekal. Nedokázal vzdorovat setrvačnosti a hlavou s třískotem mačkaného plechu narazil do jednoho z vyhořelých vraků automobilu u kraje hlavní silnice. Téměř ho zlomil vejpůl.
Čarodějka nezaváhala, se svistem vytáhla z pochvy elegantní meč, podobný zbraním samurajů s divokou motlitbou na rtech zaútočila. Do zelena zářící čepel se srazila s Derkonovou zbraní. Začal nevyrovnaný boj, ačkoliv měla výhodu překvapení, brzy začala vítězit hrubá síla mohutného protivníka, který navíc, jak po několika výpadech poznala, měl minimálně půlku těla z kovu. Nebo něčeho takového.
Jako kočka přeskočila auto aby získala prostor a v otočce vypálila napůl ze zoufalství jedno ze svých nejmocnějších kouzel, kometu. Bílé světlo zazářilo ulicí a po vteřině letělo proti rozzuřenému Derkonovi. Jeho obrana také pocházela z knihy vesmírné magie, vzduch rozrazila tlaková vlna zvětšujícího se prstence žhavého kamení. Meteority letěly k čarodějce.

Události nabraly rychlý spád. Hmoty, vedené proti sobě mentální silou obou bojovníků se srazily s ohlušujícím tónem drceného kamení. Modrý záblesk zametl ulici, tříštila se okna, tlak odhazoval auta, trosky domů, pokroucené pouliční lampy…

Najednou ucítila, jak se země pod jejím zpoceným tělem začala ztrácet. Kolem bylo stále bílé světlo, ale okamžik nejistoty rychle mizel, horký vzduch se začal pomalu rozptylovat. Padala rychleji a rychleji, okolím prskaly blesky, modré, zelené, nerozpoznatelné, ozývalo se praskaní statické elektřiny.
Vítr zesílil, světelná mlha se začala trhat a čarodějka se zorientovala. Propadala se mezi světy! Realita kolem naštěstí nevypadala zatím příliš nepřátelsky – pod ní byl jasně patrný zelený porost neznámé planety, místy protkaný sytě modrými stužkami řek. Nebe s nádechem růžové barvy bylo jako vymetené, až na tři různě velké hvězdy, které ozařovaly tuto zvláštní krajinu oním podivným světlem.

„Fajn, planeta kde mají tři slunce. To by mě zajímalo, co jim tu všechno roste, když mají tři různé zdroje světla,“ problesklo letící ženě hlavou. „Alespoň indicie o tom, kam nás střet našich kouzel posunul…“ čarodějka ladně roztáhla ruce a nohy, aby se připravila na přistání. Povrch se totiž hodně rychle přibližoval. Rozhlédla se kolem a vyděsila se – několik set metrů od ní totiž plachtil k zemi černý stín. Derkon se tedy propadl do této reality také, to vůbec nevypadalo dobře – sama už totiž byla zraněná a vyčerpaná z lítého boje, takže než další střetnutí by se raději potřebovala někde zašít, nabrat sílu, obnovit magii. Její protivník byl rozhodně v lepší kondici a dobře vyzbrojený. Navíc minimálně půlku svalů a kostí dávno nahradily implantáty z nějaké předražené biolaboratoře. Cítila k tomuto druhu změn silný odpor a věděla proč. Na takové úvahy ale nezbýval čas, země se totiž přiblížila hodně rychle.
Rty navzdory silnému větru pomalu a zřetelně opakovaly několik tajemných slov, ve spojení sloužících jako zaklínadlo. Proud vzduchu kolem postupně zpomaloval a ona se s uspokojením rozhlížela pod sebe a hledala místo pro co možná nejhladší přistání v divoké zeleni. Svěží prales nevykazoval známky civilizace, ač to samozřejmě nešlo tak snadno odhalit. Na stromech poznávala jednotlivé lístky a pak už to bylo zase rychlé – čarodějka, jež zpomalila pád a zjemnila tak účinky místní gravitace, prudce narazila do koruny mohutného stromy a propadávala jednotlivými patry vegetace. Podařilo se jí zachytit pár metrů nad zemí, kde konečně narazila na silnou větev. Vydechla bolestí, sedřená a strhaná se přehoupla kolem kmenu a usadila ve spleti větvoví. Doufala, že bez podpory ostatních čarodějů bude mít Derkon její hledání mnohem složitější, proto okamžitě začala zpomalovat tep svého srdce. Za chvilku nebude bušit rychleji než jemně kapající míza ze sedřené větve. Opatrně se rozhlédla.

Řev divočiny, kterou svým pádem z oblohy v pralese vyvolala, pomalu utichal. Začínala vnímat jednotlivé bytosti kolem – zejména kočkovité šelmy podobné pumám, rysům. Zatím žádná stopa po vyšší formě inteligence, ačkoliv… moment!

Už je cítila – ladné, pružné pohyby, eleganci rychlého přesunu. Šlachovité nožky plynule proskakují mezi mechem porostlými větvemi a kmeny džungle. Blížilo se však ještě něco. Už rozeznávala temnou stopu, kterou on zanechával v prostoru mezi světy. Vůbec ji nepřekvapovalo, že Darkon pád přežil, spíš propadala zoufalství z toho, co má vlastně dělat dál. Jenže nitky k loutkám této hry držel v ruce někdo úplně jiný, mnohem mocnější, než si dokázala představit. Brzy to pozná…
Lesem se ozval bojový pokřik, bezesporu ženským hlasem. Mladá čarodějka cítila, jak domorodé obránkyně útočí na vetřelce. A pak, asi sto metrů od ní, vyšlehl mocně plamen z bujné vegetace a ničil. Darkon zařval a uvolnil kolem sebe ohnivý kruh s jasným ochranným úmyslem. Ovšem pálit les se nevyplácí nikomu, natož temnému mágovi uprostřed nepřátelského území. To si místní nenechají líbit! Teď už je pozorovala, dobře schovaná ve změti listoví rozeznávala hbité pohyby jakýchsi rusalek, ozbrojených zvláštními, evidentně velmi účinnými luky, sekerami a podivnými meči. Co bylo ale hlavní – tyhle holky uměly kouzlit, o tom nebyl nejmenší pochyb. Rusalky zasypaly zuřícího Darkona proudem své magie, které se nemohl postavit. Bylo jich zkrátka moc, po několika vteřinách se bojovník zmohl jen kouzlo, jež roztrhlo kousek od něj štěrbinu do mezisvětů, a hned do ní skočil. Následná tlaková vlna otřásla z okolních stromů lístky i ovocné plody, ale pak se rozhostilo ticho.

Čarodějka se kousla do rtu, tohle by totiž potřebovala umět, ale jinak si silně oddechla. Konečně si dovolila na okamžik polevit v pozornosti a nyní zjišťovala, jak vážné stopy zanechal nerovný boj na jejím těle. Sedřená, poškrábaná, s několika krvácejícími ranami a spáleninami seděla opřená v sedle větví zvláštního stromu a přemýšlela. Už tušila, že o ní obyvatelé této vlhké a teplé planety vědí a že jí čeká minimálně vysvětlování toho, co se stalo. Doufala jen, že se jí podaří odsud dostat a splnit úkol, na němž závisely životy několika jiných světů.
Sledovala blížící se bojovnice s napětím a očekáváním zároveň. Aby dokázala, že nemá žádné postranní úmysly, ladně přistála do měkké půdy mezi exotické lístky místní flory. Následně napřáhla ruce v přátelském gestu, které bylo rozšířeno mezi světy známého vesmíru. Téměř ihned zachytila zkoumavý pohled několika desítek dravých očí od blížících se bytostí. Ony byly velmi krásné, s rozpuštěnými tmavými vlasy, oděné jen spoře do krátkých suknic a halen, pod nimiž se rýsovala zpocená, silná těla a opálená hnědá kůže.

….

to je zatím konec. Další část už jsem napsal v jiném letadle. Co na to říkáte?

Fr93

Like!