Autoideas: Kolik potřebuju aut? A řeči kolem…

John Lennon jednou řekl: „Když mi bylo pět, maminka mi řekla, že klíčem k životu je štěstí. Když jsem přišel do školy, zeptali se mě, co chci být, až vyrostu. Napsal jsem „šťastný“. Řekli mi, že nerozumím zadání. Já jim řekl, že oni nerozumí životu.“

Připadá mi to úplně geniálně jednoduché a pravdivé. Po čem pořád všichni toužíme? Vidím, jak se lidstvo, nebo alespoň bytosti v mém okolí probouzejí, začínají být nespokojení se systémem vládnoucích elit, které kolem nás utahují okovy. Sám nad tím hodně přemýšlím, v jaké době vlastně dneska žijeme? Jíme chemicky či ještě hůře geneticky upravené jídlo a potom musíme polykat prášky (chemii), aby nám bylo zase líp z toho všeho hnusu, který dobrovolně konzumujeme. Jelikož ČR patří do zóny „sociálních“ států, které mohou být podle některých rádi, že vůbec mají svojí svrchovanost (jaký blud…), je u nás k dostání nejen shitovější jídlo, ale i elektronika, oblečení atd. Jakýsi druhý level Evropy… a jestli se tomu divím? Ani ne… vždyť se podívejte, co si navzájem děláme – jestli někdo nedrží pohromadě a nebojuje o záchranu „duše národa“, tak jsme to právě my. Jsme totiž schopni si klidně postavit dálnici na odpadcích, jen aby si někdo postavil moderní vilku s bazénem a obehnal ji zdí. Jako kdyby chtěl někdo vidět, co tam bude dělat… Fakt, že po té dálnici budou jezdit i jeho přátelé či rodina a že slouží všem, jaksi ztratil důležitost. Poláci si zase dávaj do jídla posypovou sůl, ani nechci vědět, co se dostává do těla z párků a paštik. A stejně pak jdeme k McDonaldovi a podpoříme tuhle prasárnu, která na druhém konci světa zotročuje lidi. A ještě je nám z toho blbě. A žádný svědomí? Z toho je trochu smutno…

Lidská touha se díky propracované masírce ze zkorumpovaných a naprosto nedůvěryhodných médií soustředí hlavně na hromadění majetku a nepotřebných věcí. Konzumujeme, co to dá, ale lépe nám není. Ani nemůže, když popíráme sami sebe. Nová věc přináší radost z toho, že si jí můžete dovolit a druhou radostí pak pro některé může být možnost se s ní chlubit ostatním. Možná, že se cítí „důležitější“, nebo dokonce „lepší“ než ty ostatní… I já na to koukal možná podobně, naštěstí už mě to přešlo. Vidím lidi, kteří mají krásné věci, třeba i auta, a přitom jejich lidská hodnota odpovídá toxickému bahnu. O tom to přece není.

Ale i tak toužím, v garáži snů by stálo mnoho aut… opravdu? Ani vám nevím, nějak mě to přešlo. Jasně, také bych si přál – třeba hezkou Alfu Romeo Sprint GT Veloce, červenou, s tripmasterem, přídavnými světly a úchvatnou elegancí… třeba si ji jednou koupím, když budu OPRAVDU chtít, určitě se to podaří. Ale netrvám na tom, budu šťastný i bez ní. Protože věci (a to i auta) prostě zavazují, energeticky háčkují, vyžadují pozornost a ne vždy je radost jimi způsobená vyšší než porce energie a času, které vám bere.

Zbavuji se věcí, mám jich zbytečně moc. Vždycky jsem tvrdil, že to chci všechno zredukovat natolik, aby se to vešlo do solidního amerického station wagonu, ale vidím, že to nejde. Stačí ty auta a díly… Čím dál víc chápu ty milovníky klasických aut, kteří mají jedno nebo dvě auta. Pro různé příležitosti, nepříliš náročné. Proč mít také víc? Stejně, pokud musíte být jako já denně součástí systému ve snaze vydělat na nájem, večeři a občas nějaké to pivo, nemáte tolik času. A když se nějaký najde, stejně neumíme jezdit dvěma auty najednou… :) A aby pak moje „naleštěná chlouba“ stála v garáži a čekala, až se co nejvíc zhodnotí. Ne, sorry, ale teď žijeme jenom jednou a tak si to raději užiju.

Už na dálku rozeznáte, kdo má své auto opravdu rád a váží si ho, neboť si na něm špiní ruce, zná jeho vrtochy a řeší jeho bolesti. A odměnou je mu pak pochvala na srazu, příjemná projížďka za hezkého počasí nebo třeba i jen pohled s úsměvem někoho z davu na ulici. A pak vidíte, kdo dohání pomocí auta ego. Je mi jich tak líto…těžce pracovali, podváděli, okrádali a hrály hry, aby se potom mohli předvést v novém prémiovém SUV z Ingolstadtu. A přitom je to k ničemu – na ostatní se tváří kysele a povýšeně, ostatní je také zrovna nemilují a celá scéna má pouze negativní nádech, na kterém není nic přitažlivého pro žádnou stranu. Já vím, je to těžké něco tak vybičovaného jako ego překousnout a zkrotit, ale stojí to za to. Tomu už začínám při vší pokoře trochu rozumnět.
Haha, teď si to po sobě čtu – mít dvě auta… to je vtipné! Když touhy bývají silnější – jakmile někde vidíme stát něco zaručeně zajímého, většinou víceméně hromadu šrotu a nikoliv stav „sem tam smítko“, máme přirozenou klukovskou touhu to zachraňovat. Vidíme opuštěnou hračku (co jiného jsou auta?) a máme tendenci ji okamžitě získat, postarat se o ní a v lepším případě s ní těšit okolí a pokud nejsme lakomí, půjčovat jí holce a kámošům a tak dále.

A pak, v jednom momentě zjistíte, že se to nedá všechno stíhat. Ani časově, ani finančně. Pokud zrovna nemáte povolání „syn“ a plnou podporu pro vaši úchylku od rodičů (což časté nebývá), musíte opět řešit PENÍZE. Tedy velmi účinný a zotročující systém oddělující lidi sod sebe samých a také od své přirozenosti. Na otázku peněz narazíte vždycky, když začnete toužit po materiálních věcech. Kdybych tak… ale znáte to, žádné kdyby neexistuje a nikdy nebude.

Pokud milujete nějaké auto, pro mě to jsou rozhodně staré toyotky z krásných 80. let (hned se vybaví „made in eighties…“). Třeba Hachi – jak už kluci na 86ers dávno napsali, potřebuje hodně péče a pokud z ní chcete udělat vybroušený a vybalancovaný stroj na zážitky, připravte si slušnou sumičku peněz. Při dnešních směšných cenách aut za ní můžete mít hrozící a efektní ameriku s osmiválcem. Jeho bublání vás bude sice masírovat při jízdě po městě, ale na okreskách se neprojedete. A to Hachi umí, přirozeně a dravě se proplétat okreskami a nutit vás, abyste jí vnímali. A pak jsou ty detaily – plasty, co se před pěti lety zdály obyčejné jsou najednou čím dál krásnější, přístrojový štít září do noci tou zaručeně nejkrásnější zelenožlutou a výhled přes vyklopené „oči“ mrkaček je něco podobného, co zažívají majitelé mercedesů se svou hvězdou. Ano, pro ty okamžiky společného soužití na asfaltu občas překousnu i třeba výrobu tabulky v excelu…

Zase se mi do myšlenek vkrádají nová auta. A zase si stesknu, když vidím, že si byl někdo schopen koupit třeba Peugeot 3008. Když náhodou tohle auto někde potkám, přemýšlím, jestli je jeho majitel příčetný… vůbec už nemyslím na to, že bych ho měl někdy potkat a „hodit“ řeč. Nebo korejská auta, nemůžu si pomoct, ale prostě jim nevěřím, že někam dojedou. Je to taková ta atmosféra, když nasednete do auta a poprvé nastartujete. Hned podvědomě víte, jestli se dá věřit tomu, že dojede, či nikoliv. Hned máte představu, působí na vás. No a korejská auta jsou jako ledničky nebo pračky. Bílá elektronika druhé třídy, která má pár let sloužit, aby pak mohla díky nízké kvalitě a nešetrnosti chcípnout. Aby se mohla rozpadnout, zahodit a vyrobit další, abychom mohli dál plýtvat. Proto vás nabádám, podprahově i veřejně, opravte své staré auto a ignorujte tento způsob života. Nekupujte si nová auta a věci, které nepotřebujete, protože dokud to budeme všichni dělat, bude to pokračovat dál. A nikdo neví, jak to dopadne. Abych nebyl úplně zaujatý, což stejně sem, můžu vás uklidnit – nejsou to jen Korejci. Shitová auta vyrobili Francouzi, Italové, Němci, Amíci a už i naše „svatá“ Toyota a jiní.

Hrozně mě baví číst motoristické časopisy, které píší kolegové a odborníci. Všichni chválíme, chceme další auta s plnými nádržemi a samozřejmě hlavně inzerci. Jestli jsem upřímný? Já naštěstí většinou můžu. A pak uteču ke klasickým autům a je mi dobře – tam se totiž může napsat úplná pravda, i když je někdy nepříjemná. Majitelé klasických aut respektují a znají problémy, které konkrétní model vykazuje a nestydí se za to. Je to takové zpětné zkoumání skutečnosti.

Původně jsem myslel, že to bude jedno téma, ale nějak se to zase rozeběhlo. Snad příště zkusím něco poučného, uvidíme. Keep it simple and stay true!

Like!