Legendy: Mitsuru Haruguchi a jeho FC3S

Nebudeme zastírat, že si občas rádi píchneme do aut s víc kilama laminátu než koňma pod kapotou, ale dneska musíme udělat výjimku. Auto, na které koukáte, sice vypadá šíleně, ale nikdo jiný tak neovlivnil japonské driftování po roce 2000 právě jako Mitsuru Haruguchi s touhle Mazdou RX-7.

Japonská automobilová scéna na konci devadesátých let byla velice specifická. Velká část mládeže se bavila taháním za ruční brzdu v kopcích a hltala vše, co jim každý měsíc radil Keiichi Tsuchiya v různých časopisech a videomagazínech. Byla to doba, kdy celé drifterské scéně šlo jen o jedno: mít tu nejlepší „techniku“ za volantem. Ne vážně, tak tomu fakt říkali…

Nikoho nezajímalo jak vaše auto vypadá. Všichni si vystačili s podvozkem, patnáctipalcovými SSR a hromadou týmových samolepek. Stačilo to, protože nikoho nezajímalo nic jiného než nově vydaná Drift Bible. Všichni se bavili jen o tom, jestli v té třetí zatáčce na jejich místním kopci je lepší použít feint drift nebo braking drift a na nějaká křídla a podobně nepřišla vůbec řeč.

Evoluce je ovšem stejně nezastavitelná jako rostoucí ceny benzínu. V devadesátých letech, když se z klouzání s autem stávala mainstreamová záležitost se od sebe drifteři odlišovali hlavně svými řidičskými schopnostmi, svou „technikou“. Čas šel ovšem dál a čím dál víc lidí jezdilo čím dál tím lépe. Zatímco v první polovině devadesátek jste měl na kopci dva až tři „experty“ a ostatní jen pravidelně bourali do svodidel, na přelomu milénia byly kopce plné lidí jezdících bokem vcelku slušně.

No jo, ale co dělat, když už všichni jezdí bokem dobře a nikdo už nechce dokola řešit jen meziplyny? Čím dál víc lidí začalo hledat způsob jak se znovu odlišit a když už měli nastavení podvozků a kombinaci gum vypiplanou, tak si přirozeně začali hrát se zevnějškem auta. A právě v tu chvíli se v příběhu objevuje Mitsuru Haruguchi. Ten se už koncem 90. let začal pravidelně objevovat na stránkách časopisů, když se svým týmem Club ManS sbíral jeden úspěch za druhým na různých lokálních soutěžích a v „ikaten“ závodech pořádaných Drift Tengoku.

Haruguchi si už tehdy začal hrát s exteriérem svého auta a rozhodně se nedržel při zdi. V době, kdy byla 15″ a 16″ kola standard narval na svou FC3S absurdní 17×10″ Worky. Co ale nikdo nechápal byl fakt, že se mu auto podařilo nastavit i s tím a závody vyhrával dál. Když v roce 2001 vznikl šampionát D1GP, podařilo se mu do něj proniknout a získat sponzorství od tehdy relativně neznámého výrobce bodykitů BN Sports, kterému posléze udělal největší reklamu v jeho dějinách.

Ta spočívala v tom, že na každém závodě minimálně jeden bodykit rozsekal. Ono se u tak šíleného kitu ani není čemu divit… To ale diváci přirozeně zbožňovali a po pár závodech, článcích a záběrech ve Video Optionu chtěl být každý jako on. BN Sports během krátké chvilky zněkolikanásobili výrobu a všichni byli spokojeni. Teda až na Haruguchiho, který po pár rozporuplných hodnoceních v několika závodech poslal všechny do prdele a na profesionální drifty se vykašlal. Moc se mu nedivíme, byla to totiž doba, kdy se body rozdávaly hlavně podle toho kdo s kým kamarádí. Například šampion D1 Kazama měl za hlavního sponzora Kei Office, která patřila hlavnímu porotci Tsuchiyovi.

Haruguchi se pak naplno začal věnovat své garáži 326 Power, kde dodnes staví svoje kreace a prodává jedny z nejnižších podvozků na trhu (jak to u nich vypadá se můžete podívat třeba na Driftworks). I když jeho profesionální kariéra nebyla moc dlouhá, tak svět driftování ovlivnil víc než ostatní. Byl to totiž on, kdo přinutil mladé japonské driftery řešit nejen nastavení podvozku, ale i vzhled aut. A od těch to pak postupně okoukal zbytek světa. Jestli je to dobře nebo špatně už je jiná věc, ale na to si udělejte názor vy.

tagy: , , , ,
Like!