Autoideas: Myšlenky naléhavé

Měli bychom si udělat více času, uklidnit se, vnímat prostor, planetu, vodu, vzduch a vesmír kolem. Jen se na chvilku odpojte od systému a povrchních tužeb vycházejících jen z ega živeného strachem. Strachem, který vzniká kvůli tomu, že nejsme dostatečně spojeni sami sebou, a vším kolem nás.

Proč pořád toužíme po nějaké „dokonalosti“ a pompéznosti, když ty nejúžasnější věci jsou všude kolem, zadarmo a neustále se měnící? Přestaňme se honit za rozumem, nechme mluvit srdce a potom všechno půjde samo. Věci se rozeběhnou, až když budeme chtít z naší svobodné vůle, nikdy se nedostaneme dál, když se budeme trávit jedy vlastního „pokroku“…

Opravdu vás nikdy nenapadají myšlenky, které se vás snaží osvobodit? Opravdu jste stále napojeni? Sledujete seriály v televizi, konzumujete, co vám nabízí systém, protože to vypadá barevně a hrozně efektně? Věříte reklamám a potom jezdíte do obchodních center, kde trávíte svůj čas výběrem mnoha věcí, které chcete vlastnit jenom proto, abyste je vlastnili, ačkoliv vám nepřinášejí žádný užitek či pomoc…? Děláte to?

Také si jako já myslíte, že něco víte o situaci ve světě, o mocnostech, politických špičkách, které tahají za nitky? Klidně nechte tyto iluze, ať se rozplynou, akorát vás budou brzdit v hledání vaší PRAVDY. Zvykli jsme si, my ovečky pracovité, že máme velké množství komfortu na dosah a platíme za to relativně málo. Jsme tak líní a uzavření… vím, že náš národ má velkou ránu z minulosti, neseme si těžké dědictví, ale to jen tak snadno rezignujeme a budeme si dál dělat jenom naschvály? Proč si raději nepomůžeme, mosty se mají stavět a ne bourat. Podívejte se na starou Závist! Ta se musí radovat, ničíme si kvůli ní malé radosti, okrádáme se a žárlíme na úspěch ostatních. Ale my sami, děláme vůbec něco, abychom se také zlepšili, vyvíjíme se, naplňujeme náš osud či životní cestu?

Vzpomeňte si, kdy jste naposledy někomu upřímně pomohli nebo se o to alespoň snažili. Jen tak, nezaujatě, lidsky. A pak mi vysvětlete, jak je možné, že si například sami postavíme dálnici a do základů dáme nějakou suť, aby se potom propadla a stala nebezpečnou. Vždyť tímto se probodáváme navzájem, schválně se okrádáme, abychom si mohli sednout do velké vily a nadávat na svět. A potom umíráme samotní, smutní, zlomení a osamocení. Celý život se honíme, stále doufáme, že jednoho dne vyhrajeme miliony nebo uděláme nejlepší kšeft a pak si budeme už jen užívat. Jenže to je velká iluze, že jo? Kupovat si „věci“, něco „vlastnit“ a hlavně OVLÁDAT!

Vlastníme jen a pouze sami sebe, a pokud neumíme na této planetě pomáhat a tvořit, pak náš život zůstane prázdný. Ve skrytu duše každý z nás ví, kde je tenká hranice mezi dobrem a zlem a klouzat sem tam je snadné. A také pohodlné, občas někoho okradu, tak si to pak přes svědomí vynahradím několika dobrým skutky… a rodinu mám přece rád, pomáhám babičce… Jaký sebeklam! A jaká pohodlnost – mozek přebral iniciativu a výsledkem je tato společnost, doba, průmysl. Doktríny, omezování, dezinformace. Nebo si vážně myslíte, že víte, co se děje v Čečensku? Nebo Iránu? Jsme součástí velké hry. Co s tím budeme dělat?

Každý je strůjcem svého života a vývoje… tak jedeme!

Fr 93

Like!