Autoideas: Radost je chytrá a má ráda peníze

Zdravím vás všechny! Jelikož jsem tak trochu ve smyku a mám hodně práce na všech frontách, přenechám celkem pravidelný příděl otevřeného názoru tentokrát kamarádovi Petrovi. Nějak nemůže přijít na chuť současným bavorákům… no posuďte sami:

Zrovna dnes jsem otevřel nové číslo mého oblíbeného časopisu a po rozbalení obalu na mě vypadl prospekt přehledu aktuálních modelových řad BMW s momentálními prodejními akcemi.

Jsem zrovna na letišti a čekám na navazující let, není co dělat a tak mě zbývá dostatek času na to počítat kolik ne-Mkových motorů nám dnes vlastně modrobílá vrtule nabízí. Šest. Čtyři z nich jsou benzínové a dva naftové a rovnou prozradím, že ani jeden z nich není atmosferický benzínový šestiválec a i dvanáctiválec tu chybí. A všechny je můžete dostat rovnou ve dvanácti různých karosářských provedeních.
Následujícím textem nelze nic pokazit, BMW mi stejně na otestování žádné z výše uvedených motorů nenabídne, tím pádem si tedy vás „pár“ čtenářů můžete přečíst co si o tom celém myslím bez cenzury. Asi si tedy budete logicky myslet že celý blog bude jen litanije nad tím jaké BMW bylo tenkrát a jaké je nyní a jak se to celé zhoršilo. Upřímně o tohle mi snad ani nejde a také nehodlám jako kolovrátek opakovat co si v poslední době o BMW mnozí myslí, spíš mi vážně jde o to kde mám teď v prospektu hledat onu „radost která nabízí něco navíc“.
Každá automobilka by totiž měla mít ve svém portfoliu auta, která mají vždycky připraveno pro zákazníka něco malého speciálního navíc oproti konkurenci. U rychlých Fordů je to napříkad odkaz starých, závody odkojených Cosworthů RS, pětiválcový turbomotor , který dělá hluboké brrm když přidáte a blblbllblpuffff… jak zas uberete. Ať si je to třeba jinak relativně nekvalitní obyčejný hatchback (víte jistě který mám na mysli), ale ten zvuk to je to malé extra navíc proč ho můžete milovat a hodiny o něm debatovat s kamarády.
Když jsem před časem okusil jaké to je jet v bavoráku, byl jsem značkou okouzlen, ba až doslova pohlcen. Myslím že moje první seznámení s BMW bylo jak jinak než přes trojku coupe z půlky devadesátých let. Měl ho kamarád a ta radost navíc byla samozřejmě schovaná v těch dvou válcích v řadě navíc. Bmw je původně továrna na letecké motory, proč by také jinak měla tu vrtuli ve znaku, a protože ve vzduchu potřebujete nejen výkon, ale i perfektní vyvážení vibrací motoru a hlavně spolehlivost, dokázalo BMW využít znalosti a technologie leteckého průmyslu k tomu, aby zvládlo vyrábět ty nejlepší, krásně vyvážené řadové šestiválcové motory. V nich je do velké míry schovaná ta radost kterou majiteli jeho BMW zprostředkovává.
Sám jsem si nějakou dobu užíval radost z perfektního řadového šestiválce v starém pětkovém sedanu, který nadále zůstal v rodině. Pokaždé když se s ním projedu, vnímám tu podstatu značky – dokonalý benzínový šestiválec a famózní zpracování kabiny, lakování karosérie a preciznost dílenského zpracování. Pak si sednu do vypůjčeného velmi efektně vypadajícího 120d M-Sport a najednou nedokážu tu podstatu a radost najít. Reklamní slogan tvrdí „radost je jednička v limitované edici“, jenomže já prostě nevím kde jí mám hledat. A taky nevím proč za ní mam platit o mnoho desitek tisíc navíc oproti rovněž velmi radostnému Golfu GTD, nehledě na to že pokud místo 120d koupím základní verzi 116d, která je levnější o čtvrt milion dostanu ten samý motor, snad jen s jiným softwarem řídící jednotky? Vidíte, najednou je BMW daleko blíž konkurenci a ta podstata značky, ta radost z řízení spojená s nejlepším šestiválcovým motorem v danné třídě se poněkud vytrácí.

A z čeho tedy radost nemám vůbec je lákání nových zákazníků starými zavedenými označeními na „ošizený“ motor. Pojďme se podívat na třistadvacítku, nejoblíbenější model vůbec. Začali jí vyrábět v druhé půlce sedmdesátých let a způsobila revoluci ve třídě středně velkých sedanů. Tehdy „středně“ velký sedan vážil i s řidičem sotva tunu a BMW nabídlo zákazníkům řadový šestiválec o stodvaceti koních, které se přenášely na silnici přes velmi málo zatíženou zadní nápravu. Já myslím, že tohle nebyl špatný recept! V osmdesátých letech snili všichni středně postavení manažeři o „é tříce“ 320i, asi nejcharakterističtějším BMW vůbec, a snili o tom, že jim jí šéf schválí jako služební auto nahrazující jejich dosavadní dýchavičnou Asconu. V devadesátých letech třistadvacítka přibírala nejen výkon a hmotnost, ale taky najednou víc a víc ztělesňovala image úspěchu a prestiže. Najednou daleko víc než před tím záleželo na „prémiovosti“ BMW 320i než na tom proč vlastně původně vznikla – aby zprostředkovala radost z jízdy řidičům, kteří to ocení a kteří jsou ochotní za to „malé speciální navíc“ – ten šestiválec – zaplatit o něco více než za jiné sedany střední třídy.

BMW na tento fakt mistrně zareagovalo a nabízí dnes řidičům radost především z té společenské image za použití tradičních znáčků firmy. Třistadvacítka je dnes čtyřválec turbo a od třistadvacetosmičky se odlišuje v podstatě jen jiným softwarem řídící jednotky. Takový čtyřválec turbo se systémem start/stop se pak najednou technicky v ničem zásadně neodlišuje od motoru Ecoboost v Mondeu, no vlastně odlišuje – Mondeo není na rozdíl od třistadvacítky „prémiové“.
Pánové z českého zastoupení BMW, půjčte nám pro účely podrobného silničního testu tu radost v podobě silného „šestiválce dva osm“ v současném modelu 328i nebo případně půjčte „šestiválcový“ roadster Z4 28i? Ať nemusím jen kritizovat a přijdu konečně té dnešní čtyřválcové bavorácké koncepci na chuť!

Petr RWDriver

Mám k tomu dodatek – BMW by pravděpodobně v současnosti nepřežilo, pokud by se nepřizpůsobilo. Ač je to smutné, je to tak. Nejvíc aut si kupují lidi, kterým je radost z řízení podobně blízká jako mě fotbal. Bohužel a pokud chce BMW tržně obstát proti agresivním audinám či umírněným mercům, musí nabízet předražené podivnosti. I z těchto důvodů je dneska většina BMW v automatu a se čtyřkolkou. Nebo jinak – myslíte, že by v oněch zmiňovaných 80. letech mohla mnichovská automobilka vypustit do světa něco jako 5 GT? I dont think so…

Fr 93

Like!