Report: Spa6Hours * 2/2

Po celodenním zážitku korunovaném bezmála šestihodinovou náloží do nočních hodin nečekám, že by mohl druhý den přinést něco co by se aspoň vyrovnalo dnu prvnímu. Něco jako pokračování skvělých filmů, která jsou téměř vždy slabší. Je fajn se mýlit…

Nebudu rozpitvávat detaily, spíše se zkusím zaměřit na zásadnější momenty. Pohled na nedělní harmonogram odhalil osm separátních závodů různých skupin vozů, nicméně jsme se s ostatními dohodli na opuštění okruhu krátce před koncem programu. Čekala nás relativně dlouhá cesta zpět do domoviny a tak bylo rozhodnuto odcestovat po šestém závodě – FIA Masters Historic Formula One Championship (některé závody se jely v sobotu i neděli, historické formule mezi ně patřily). Předpověď počasí byla o poznání optimističtější a tak jsem promočené oblečení a boty z předchozího dne nechal v autě a doufal, že se déšť nebude opakovat a krajem se rozhostí slunečno.

Chtěl jsem zúročit i sobotní seznamování se s okruhem a vytipoval místa kam vyrazit, ve snaze neopakovat výběr předešlého dne. Ne vše ale vycházelo podle plánu a byla to asi jediná věc, ze které jsem byl i v sobotu mírně rozčarován. Na druhou stranu to vychází z charakteru okruhu a mé nezkušenosti. Prostě a jednoduše i s akreditací bylo nutné stát v uctivé vzdálenosti, někdy i v diváckých místech, přetlačovat diváky a snažit se ukořistit dobrý záběr skrz díru v plotě k tomu určenou. Ano, vím že jsem rozmazlený z tuzemských okruhů. Ještě více mně však štvala dostupnost některých pozorovacích míst, kam se nešlo dostat bez dobré francouzštiny nebo podlézání pod plotem. Stáří okruhu pak bylo možné vypozorovat na formě obslužné komunikace, jenž místy byla, místy ne a posléze jsem vzdal svou snahu zcela obejít okruh z vnitřní i vnější strany. Prostě to nešlo. Byl to můj první zážitek z nějakého legendárního zahraničního okruhu, tak mi toto drobné fňukání nemějte za zlé.

Teď to lepší. První nedělní závod trochu vlažnější – tedy pokud vám odlehčené Escorty prvních dvou generací, hromada podobně koncipovaných britských roadsterů, GT40, závodní Aston Martin DB5, pár amerických osmiválců a další stroje přijde jako slabé rozehřátí. Mně v ten moment trochu ano (pouze však zásluhou předchozího našláplého dne i večeru). Postupuji podél rovinky Kemmel vstříc esíčku na jejím konci a užívám si krásného rána s příjemným soundtrackem a po šedivé sobotě i příjemného slunečního svitu. Závod končí, blížím se k vytipovanému místu a trošku apaticky čekám, co teď přijede. 911… 911… Giulia… 2002ti… 240Z. RX-3. Montreal. Capri. 911RSR! 935! M1! Mám oči navrch hlavy a cítím se jako po koňské dávce adrenalinu. Bavorskou „em-jedničku“ Procar jsem ve startovce zcela přehlédl, vidět nebyla ani v servisu a teď se prohnala kolem. Apatii zašlapává staticky epický, ale v pohybu podivný Vauxhall Firenza Super Saloon a na prach ji drtí dvojice lehkých R100. Nadšení ze mně prýští- 911 prolétávají kombinací pravá/ levá v mírném smyku, stejně jako Giulie, Escort a exotické R100, 935 jde po Procaru, při brzdění do další zatáčky šlehají lišky z výfuků těm nejméně pravděpodobným vozům…

Třetí soutěžní skupina není tolik epická, ale je příjemným zvolněním po předchozím nářezu. Astony DB3 a DB4, 250 SWB, E-Type, AC Cobra, Elan a spol. ladně bojující s přilnavostí na hraně mezi nedotáčivostí a přetáčivostí na drátěných kolech a pláštích s vysokým profilem. Po hodině konec. A pak „to“ přišlo. Nebe optimisticky naladěné, přesto se blíží bouřka. Nevíte co se děje. Ten zvuk je hmatatelný. Chcete řvát, ale vaše slova nikdo neslyší. Lapáte po vzduchu, protože máte pocit, že ve vašich plicích žádný není. Přemýšlím jak to popsat lépe než jsem vyprskl na facebooku v týdnu po závodě, takže udělám „CTRL+C/ CTRL+V podvod“: „rachot se blíží a připomíná stíhačky z první a druhé světové války dohromady… naskakuje vám husí kůže i na jazyku… řeřavý zvuk sílí, doprovázen detonacemi a náhle se ze zatáčky vyřítí první, druhé, patnácté a další auta, jedno nasupenější než druhé… poté co se kolem vás tahle skupina prožene, vám píská v uších a chvějete se nadšením… a to bylo první kolo z mnoha…“ Jsem staromilský (aspoň co se aut týče), přesto nechápu, jak mohlo někdy vzniknout něco co kombinuje krásu, brutalitu a efektivitu tak geniálním způsobem. Ok, přeháním, ale já ty závodní placky 60./ 70. let opravdu rád.

Nikdy mě ani nenapadlo, že je někdy někde uvidím v takovém množství. Loly T70, Chevrony B8 a B16, GT40 roadster (typově jedna z prvních GT40), spousta dalších placek, 365 Daytony… Žádná spanilá jízda, tady se jede na krev a především na čas. Jedna Lola chytá na výjezdu smyk, kontra v té rychlosti ani zdaleka nestačí, skrz kouř od gum a ze zvířeného prachu nejde pořádně vidět co se s autem děje a po sto, možná stopadesáti metrech ve smyku – rána do svodidel. Au. Žluté vlajky, auto se odklízí, všichni zvolňují. Po pěti minutách je trať volná a ten královský mechanický orchestr se může znova naplno rozeznít. Mám toho dost (a karty ve foťáku také). Další závod vypouštím. Nemám na co fotit a potřebuji trochu promazat karty před našim posledním naplánovaným závodem – historickými formulemi jedna; navíc se chci dostat z asi nejvzdálenějšího místa okruhu zpět do boxů a nejdu podél trati.

Depo už je trochu prořídlé, nicméně stále je se na co dívat a atmosféra je přímo neskutečná. Procházím jednotlivá stání a vychutnávám si vše co se děje. Do toho dávám pozor – formule už vyjíždí vstříc řazení na startovním roštu. Objíždí kolo, řadí se, vypínají motory. Přemýšlím jak se dostat blíže. Tři minuty před startem stojím na gridu. Nevím co dělat, nemohu se rozhodnout kam se vrtnout. Jako dítě zapomenuté v hračkářství. Tolik skvělých věcí kolem… Musím využít chvíle, protože vzápětí mně někdo určitě odtáhne/ vyžene pryč. Dvě minuty do startu. Krucinál, ještě ne! Ještě se chci podívat tam a támhle, cvaknout to odsud, z druhé strany, na dlouhé i široké sklo! Minuta. „Start your engines“ nebo něco takového zaznělo. „Cože?“ blesklo mi hlavou, rychle doprovázené „no jasně, vždyť nemají nastartováno… moment… startování… formule ze sedmdesátých a osmdesátých…“ ani to nedomyslím a slyším zvuky ne nepodobné vrtačkám. Následuje agresivní vyštěknutí, spíše desetkrát zrychlený zvuk mohutného výbuchu, všude kolem. Znám to z videí, ale teď stojím dva metry od nejbližší formule a dívám se startovacím technikům pod ruce. Božský zvuk vyplňuje všechno kolem. Už zase. Odcházím do nejbližší zatáčky, užívám si start, pár kol a pak už pozvolný přesun k autu, abych ještě stihnul něco málo cvaknout cestou (a ať se ne mně zase nečeká).

Ten víkend nemohu hodnotit. Musel bych si hodně vymýšlet, abych na něm našel negativa. A to nechci. Za ta léta co jezdím po závodech jsem snad nic lepšího nezažil… Díky!


tagy: , , , , , ,
Like!