Autoideas: Srdceryvný příběh malého Tica

Jmenuji se Tico. Daewoo Tico. Vyráběli mě korejští inženýři v letech 1990 – 1995 v závodě, kde se předtím vyráběly pračky a myčky na nádobí. Ale za svůj původ se nestydím, ačkoliv mi občas ostatní (zejména ty větší) auta kolem říkaly, že v době, kdy byl založen jejich slavný rodokmen, v mé zemi si pod slovem automobil představovali kočár s kouřícím kotlem.

Ale to mně nevadí, ani urážky, že jsem stejně autem jako plechový nákupní košík od Tesca, kterému jsem stejně prý z oka vypadl. Nemrzí mě ani to, že jsem nikdy nejel víc než 120 km/h, už taková rychlost mi naháněla velkou hrůzu. Nemohl jsem se vůbec udržet na silnici. Život vůbec nebyl sladký a naplňující, naopak, jak to dopadlo? Toho podzimního dne, kdy se ještě mnohem starší vozy vesele chystaly k radostné projížďce plné obdivu, jsem byl odsouzen k likvidaci sešrotováním. Tenkrát se moje jednoduchá a porouchaná řídicí jednotka rozdělila na dva protipóly. Zatímco pravá část, za kterou teď sepisuji tuto posmrtnou zpověď, si stále myslela, že si zasloužím jezdit po krásných silnicích tohoto světa a užívat si radosti, které skýtá jen a pouze vyjížďka do neznáma, levá měla úplně opačný názor. Podle ní jsem odporná parodie na automobil, jež si nezaslouží jezdit a veřejně ukazovat svoje nevkusné linie, protože to pobuřuje týpky jako je Bentley, Alfa Romeo, Tatra, Aston Martin, Ferrari nebo Bugatti. A to nemluvím o těch dalších, prý dokonce auta pocházející ze země galského kohouta jsou znechuceni tím, že existuji. Nic nepomůže ani to, že moje srdce okopírovali od japonských mistrů.
Takto rozpolcený a plný vnitřních soubojů, najíždím do prudké zatáčky, a tuším, že to nejhorší mě teprve čeká. Za volantem totiž sedí ztělesněný ďábel, vyznavač starých pořádků a tradice. Jemu byl svěřen můj osud, osud nechtěné existence psané olejem kapajícím na asfalt, potvrzené hnědým morem, který svědí plechy mé karoserie a zapomenuté díky mohutnému sevření ocelových čelistí na konci mé pouti. Mé poslední dny, léta páně 2010, v říjnu.
Málem jsme se převrátili, pět čísel od prudké škarpy, uzoučká levá kola kosí vzrostlou faunu kolem asfaltu, démon nadává na mou neschopnost a neochotu zatáčet v tak velké rychlosti a moje řídicí jednotka zažívá téměř smrtelný zkrat.
„Tak to byl skoro konec! Vidíš sám, že si nezasloužíme existovat, vždyť jsme naprosto nebezpeční svému okolí! Chceš někoho zabít, to už jsme přeci zažili, ne? Už pochop, že nás nevytvořili s láskou, citem a umem! Nemáme mezi automobily co dělat!“ Křičí levá část.
„Ale ne, to jen byla moc velká rychlost!“ kontruje pravá.
„Co to pořád meleš? To si říkal i minule, vzpomeň si na domovskou zemi. Aha, je to už 14 let, zřejmě si zapomněl…“ dál bylo ticho. Nepříjemná vzpomínka donutila pravou část spolknout další výboj a soustředit se raději na míchání směsi a otevírání škrticí klapky. Dny plynuly a osud malého Tica se začal nezadržitelně naplňovat…
Život malého Tica neběžel podobně jako jeho přichcíplý motor zrovna šťastně až do chvíle, kdy šel přímo do hajzlu. Karoserie, již tak pochroumaná léty necitlivého zacházení, zažila jedné podzimní noci velmi nepříjemný zážitek.
Tico se v tichosti tisklo v utěšeném rohu mírumilovného dvora, stejně jako každou smutnou noc, když mezi stěny pokryté zvolna žloutnoucím břečtanem dorazila ona démonická skvadra zla. Bytosti, milující nespoutanou zábavu, pohroužené ve svých zběsilých představách a snech se hnaly z ulice jako pomstychtivá armáda, kterou ani pevná brána nemohla zadržet, neboť od ní měly klíč.
Se smíchem se vrhly na tu malou zrezlou plechovku a svými okovanými botami jali se ničit její nepovedené tvary. Boty dupaly po kapotě, kopaly do světel a skákaly po střeše. Nakonec noční démoni s krutou touhou po zmaru té nepovedené bytosti malé Tico rozhoupali, až se málem převrhlo. Odlesky světla už nikdy nebudou na nevkusně fialovou karoserii dopadat tak, jak si kdysi pomatený designér praček přál. Už nikdy nebude mít svůj původní tvar, světla prostor před vozem souměrně neozáří. Teror naštěstí brzy skončil, jen opadaná rez z podlahy, dveří, prahů, lemů a úlomky laciné umělé hmoty zanechaly stopy po ničivé, kruté bitce, kterou si páni tvorstva krátili čas bujaré noční zábavy. Ne, že by to bylo zrovna spravedlivé, ale co dneska je? Doba je už taková…
Pro malé Tico to možná bylo drsné, zůstalo opět osamocené v koutě, měsíc ukazoval posměvavě okolí jeho rány a nikdo se nevrátil, aby zprohýbané plechy alespoň soucitně pohladil, natož pak se někdy pokusil o jejich záchranu.
Druhý den ráno přišel démon a s úšklebkem si prohlížel zmrzačené tělo malého Tica. Nepotřeboval nic říkat, všechno mu bylo možné číst v obličeji… Neměl a nikdy mít nebude respekt před něčím, co si hraje na líbezné autíčko a přitom je pouhým spotřebním zbožím bez duše, energie, srdce! On uznává jen sličné, elegantní stroje, vytvořené s láskou a touhou překonávat překážky, nikoliv bezcharakterní a nebezpečné pseudopřepravníky.
Řídicí jednotka Tica se chtěla bouřit, už neměla dál sílu dohadovat se o smyslu či nesmyslu své existence, ale zároveň stále (díky pomalému procesoru) nedokázala pochopit, proč se jí nedostává péče, kterou si podle ní automobil zaslouží. Svou vzpouru dala jasně najevo – nechtěla už nikdy pustit démona dovnitř, nechtěla mu dovolit usednout na plesnivou sedačku, nechtěla, aby točil jejím nepřesným řízením. Karoserie se proto zkřížila, bránila se, ale síla člověka zlomila odpor papírových dveří a s nadávkami se soukala dovnitř.
„Teď zkus nenastartovat a zaručuji ti, že si podzimní sluneční paprsky užíváš dnes naposledy,“ pronesl velmi vážně a povýšeně démon svou výhružku. Řídicí jednotku jako by polil horkou vodou – „poté, co mě pod rouškou tmy napadl a bez studu či výčitek zmlátil téměř do bezvědomí, mám mu zase sloužit?“ Ptala se změť kabelů a transistorů zmateně. „Máš snad na výběr?“ zeptala se chápající polovina – „tak jako tak skončíme jako nepohyblivá koule plechu, plastu, gumy a skla, teď je jen na nás, za jak dlouho to bude.“
Tříválec, který měl větší chuť na olej než na benzin, po několika zmatených a nepravidelných výbuších konečně chytil. Z výfuku vyrazil oblak černého kouře, který umazal mastnotou bílou zeď i dlažbu dvora. Světla se nejistě zakousla do ranního šera a Tico zkroušeně vyrazilo na další cestu. Nemohlo už dále protestovat, prostě se poddalo, ale jiskřením odněkud z prostoru pod palubní deskou, tam, kde nekvalitní plasty nahrazoval smrdutý koberec, prozrazovalo stále ještě patrnou mozkovou (ECU – řídicí jednotka) aktivitu.
Slzy kanuly z pochroumané hadice chladicího systému a Tico smutně přemýšlelo o krutosti svých stvořitelů. Co se to děje? Proč jsou některé automobily kolem naleštěné a vyzývavě se zakusují do zatáček, s radostí akcelerují a jejich lesklá barva září do okolí, zatímco já se smutně ploužím polabskou nížinou? Není to kruté, nezasloužím si snad i já lásku a péči, které se mi dostávalo, když jsem byl ještě nemluvně, čerstvě narozené. Tenkrát se ke mně první majitel choval jinak, to bylo něco!
Jezdili jsme na čerpací stanici pro plnou nádrž benzinu, a teď do mě nalívají sotva za stovku. Tenkrát jsem poznal šampón a lechtivé oplachování proudem teplé vody, dneska jen občas stírám vrstvy prachu z čelního skla vlastními stěrači, sám sotva vidím na cestu. Potůčky dešťové vody mi pak děravými částmi v karoserii protékají až do prahů, kde vyživují nemoc, pokrývající mou pokožku. Pamatuji i na to, když mě první majitelka, ta milá mladá slečna, přivezla ukázat přátelům! Všichni byli nadšení a dotýkali se mé blyštivé karosérie… Tenkrát, ještě v Korei, to byla jiná, tady v Evropě se ke mně všichni chovají jako k nepříjemnému hmyzu. Ach, má první majitelka, malá Lei-lu, to byla milá holka…
„Nechci ti kazit chvilku nostalgie, ale nezapomněl jsi, že kvůli nám málem zemřela? Cožpak nevzpomínáš, jak špatně to mohlo skončit, kdyby řidič toho náklaďáků nestrhl auto do příkopu, protože včas zareagoval, když jsme se po průjezdu zatáčkou ocitli na jeho polovině silnice kufrem napřed? No, co mi k tomu řekneš, nemyslíš, že jsme byli málem zodpovědní za její smrt? A vůbec, přestaň vzpomínat, už se to nikdy nevrátí! Kvůli tomu jsme přece byli prodáni do otroctví a zažili mnoho zarostlých autobazarů, nepříjemných a nespokojených majitelů, minimum servisu a žádnou další úctu,“ monolog levé části řídicí jednotky nebral konce, což mělo za následek velmi špatné a nepravidelné spalovaní. Unavené písty jen s vypětím všech sil odrážely výbuchy směsi laciného benzinu a špinavého vzduchu.
Čas malého Tica se pomalu blížil k nevyhnutelnému osudu. Už jen několikrát odvezlo démona tam, kam on potřeboval, a když se zjistilo, že stejně není i přes potupně malý objem svého motoru schopné jezdit úsporně, bylo odstaveno. Taková poslední zastávka, chtělo by se říci. Stálo před řadou starých garáží, bičované podzimními lijáky, dávno smířené s tím, že už se nikdy nedostane do suchých, přívětivých prostor za plechovými vraty, kde se k sobě choulily staré sporťáky, které trpělivě čekaly, až přejde období prosolených silnic a ony budou zase řádit na silnicích a dokazovat všedním a nudným převozníkům kolem, že jen auta s charakterem vytvářejí s vášnivými lidmi symbiózu a ženou je stále za svobodou překonávání asfaltových zatáček a dalekých horizontů. Naleštěné vozy, poklidně čekající, věděly, že s nimi si jejich majitelé jízdu v zatáčce užijí, a ne že se při ní budou trápit.
Tico rezignovalo, přijalo svůj osud. Vzpurná polovina už pochopila, že jenom první majitelka měla z ošklivého daewoo radost a že to zřejmě bylo tím, že žádné jiné auto nikdy neřídila. Další člověk, který si ho od ní po nebezpečné příhodě koupil už tak nadšený nebyl – přibývalo totiž technických problémů a poruch, kterých mělo auto se zadní nápravou v podobě garnýže od záclon a elektronikou na úrovni mikrovlnné trouby až neuvěřitelné množství. Pak začala kvést karoserie, a to velmi rychle. Ani fakt, že autu byly vystříkány dutiny antikorozní ochranou, tomu příliš nepomohl. Spíše naopak, následně z ní opadávaly ještě větší kusy, jiný efekt to nemělo.
Šikmo nakloněné Tico již mělo dvě ze čtyř žalostně úzkých pneumatik, za které by se styděla i kárka potulných sběratelů kovu, vyfouknuté. Nikdo se nenamáhal je dohustit. Déšť a plískanice už vystřídala nepříjemně svědící sněhová pokrývka, která alespoň částečně zakryla pomlácenou krabicoidní karoserii. Tico se snažilo vrstvu bílých vloček setřít alespoň z čelního okna, ovšem při tomto pokusu si zlomilo stěrač. Dál už to vzdalo. Čekání na smrt nebralo konce.
Až jednou zaslechl opuštěný korejský stroj podivný zvuk. Prázdný prostor před garážemi ozářilo silné, pronikavé světlo a hned roztančilo svými záblesky závěje kolem. Ozval se sytý, jasný, téměř až soucitný hlas: „Jsi tu už dlouho, viď?“
„Aaaano, už ani netuším, kolik je to dní či měsíců…“ odpovědělo po chvilce zmateného mlčení a chrastivého chroupání řídicí jednotky Tico. Objevila se nazelenalá kapalina, která způsobila tání sněhu pod předním nárazníkem – Tico se strachem pomočilo ze zpuchřelé hadice.
„Tvé trápení brzy skončí, popohnal jsem démona, aby si s tvým odchodem z tohoto světa pospíšil.“ Hlas stále zněl ze zářícího prostoru před garáží a pokračoval tónem, který připomínal spokojené bublání výkonného dvanáctiválce: „Ačkoliv k tobě necítím žádný respekt, už je mi tě trochu líto. Smutek z tvé vlastní existence a definitivní rezignace z tebe jen čiší a to opravdu není hezký pohled. A navíc – stejně mě už nebaví koukat na tvou zmučenou karoserii,“ pronesl hlas, jenž kolísal od jemného vrnění na volnoběh po běsný, občas trochu krutý chrapot. Ticu poklesly světlomety a upadla část nárazníku. Nemělo slov, mít nějakou kapalinu v ostřikovačích, začalo by jistě plakat.
„Jen si myslím, že před svou (definitivní) smrtí si zasloužíš znát pravdu, lituješ se totiž zbytečně…“ pokračoval hlas pomalu se blížící ze světla. Bylo to auto, o tom nebylo pochyb, uvědomilo se čím dál zvědavější Tico. Nejdříve se objevil masivní chromový nárazník, potom vykoukl zářící světlomet, odhalující ladné křivky předního blatníku. Kolem žebrování po stranách dlouhé kapoty se tetelil vzduch, sníh rychle odtával pod majestátním vozem z doby dávno minulé.
„Jak to zbytečně, nemohu snad za všechno, co jsem svým majitelům způsobil? Ačkoliv jsem se tak snažil, stejně mě nenáviděli…,“ tříválec Tica polykal starý benzin s příměsí rzí a mlel z posledního.
„Už nemluv. Stejně mluvíš hlouposti,“ s jistotou pronesl hlas podobný božskému hřmění. „To lidé tě stvořili, stejně jako před dávnými časy mě! To oni nesou vinu za celé tvoje trápení a to z několika příčin. Za prvé ses narodil ve špatné zemi – v Korei prostě nikdy neuměli vyrábět auta. Za druhé ve špatné době – dneska se bere všechno jako spotřební zboží, tedy i drtivá většina automobilů. Jsou tací, kteří mají i v první dekádě 21. století štěstí, že je vyrobil někdo s láskou a vložil do nich své umění a city, ale takových je opravdu jako šafránu. Mnohem častěji se vyrobí podobná parodie na automobil, jakou jsi i ty. A za třetí – šetřilo se. Takže ti nemohli dopřát pořádné nápravy, silné plechy karoserie, výkonný a spolehlivý motor nebo tvary od proslulého designéra. Tebe navrhl člověk, kterého vyhodili z oddělení designu pet lahví, smontoval alkoholik odsouzený za vážné ublížení na zdraví a prodal psychopat z maringotky zaslepený neutuchající touhou mstít se lidstvu za své pokřivené morální hodnoty. A to celé zkrátka není tvoje chyba, veškerou vinu nesou tvoji stvořitelé…,“ monolog byl ostrý, jednoduchý a jasný. Zbývala poslední věta: „…proto už dojdi míru a přijmi vlastní konec!“
Ladná karoserie drsného mluvčího, který se nepochopitelně zjevil toho temného večera, byla již celá odhalená. Dva výfuky chrlily do studeného vzduchu oblaka dýmu, který opojně voněl benzinem a olejem, klenuté podběhy kol odkrývaly dráty pletených kol a vysoké, široké pneumatiky s bílým lemem. Světlo tančilo na krémové barvě, pokrývající ladné tvary dlouhé, dvoudveřové karoserie s děleným čelním sklem, prudce klesajícím od elegantní vypouklé střechy k dlouhé kapotě, kterou objímaly přední blatníky.
To byl poslední pohled, který malé Tico pamatuje. Potom totiž okamžitě upadlo do hlubokých mdlob, zasažené naplno tíhou osudu.
Druhý den ráno bylo probuzení kruté. Ke garáži přijel nákladní vůz s vlekem. Za divokého dunění dlouhého dieselového motoru a funění roztočeného turba nacouval až k Ticu, které nesměle pootevřelo jedno světlo. Všechno už bylo jasné, obě poloviny ECU zažívaly nečekanou a nepoznanou shodu. Démon si přivedl pomocníka, už skládali nájezdové rampy. „Teď budu muset ještě jednou nastartovat, naposledy!“ uvědomilo si Tico. „Nenecháme se přece na poslední cestu vytáhnout lanem, když to celé není naše chyba. Přesto, že se nacházíme v kruté fázi vraku, ukážeme těm ďáblům, že naše srdce umí ještě zabušit.
Démonický majitel už se blížil k autu a kupodivu měl nezvykle lesklý pohled v temných očích. Nesl láhev s tekutinou, kterou zmatené Tico okamžitě poznalo. Benzin! Čerstvý… snad! Prosilo domlácené vozítko, v takovou štědrost ani nedoufalo. „Ještě, že byl zadarmo, nechci se s tebou táhnout – ber to jako dárek na rozloučenou za to, že si mě chvilku vozil. Přece jen to bylo o něco lepší než chodit pěšky – i když teda jenom o fous.“ dodal démon. Tico se rozplývalo, z palubní desky se při vylévání obsahu do nádrže zakouřilo, jak se řídicí jednotka zoufale snažila připravit na startování. Pak to přišlo, zarezlá spínací skříňka se pohnula, klíček skočil do polohy a rozsvítily se zhruba dvě nebo tři diody na přístrojovém štítu. Baterka byla totiž naštěstí německá… Čerpadlo se zběsile roztočilo a benzin proudil směrem k motoru. Tico se modlilo ke krémové naleštěné nádheře ze včerejší noci a připravilo se na start. Zuby startéru se daly do práce a zatuhlé písty se pohnuly, nejdříve pomalu, ale potom zabušily s relativním odhodláním. Chcíplý motůrek konečně ožil, z trubičky výfuku vyvalil černý dým a ustálil se někde kolem 500–950 otáček za minutu. Démon se vědoucně usmál a drsně zařadil jedničku. Tico houpavě najelo na rampu, bylo zajištěno a jeho motor utichl. Na zadní sedadla přistály kusy, které stihly během stání z hudlíka odpadnout, dveře práskly, uvolnily další hrudky rzi z podlahy, čelní okno rozervala prasklina a poslední cesta začala.
Fialový šrot si jízdu doslova užíval. Sledoval řady aut kolem, ale i lesy, sněhem pokrytá pole a fasády domů. Cesta netrvala dlouho – Tico stejně vědělo, že by majitel neplýtval naftou kvůli tomu, aby mu udělal tematickou projížďku po okolních pamětihodnostech, a tak se ani nedivilo, když brzy zastavili u ráje všeho šrotu. Bylo už dávno klidné, smířené.
S chutí znovu naskočilo, nechalo démona relativně rovně sjet s rampy a vyloženě si užilo zhruba padesát metrů jízdy přes zablácenou plochu do brány šrotoviště. Rychlá domluva s majitelem vrakoviště, posledních pár metrů na určené místo a klíček v zapalování se naposledy otočil směrem doleva. Motor ještě chvilku strnule běžel, Tico si svůj konec opravdu umělo užít. Až prudké poskočení přes zařazenou rychlost tříválec spolehlivě umlčelo. Olej odkapával a barvil sníh do hněda, trubičky výfukového systému tichounce praskaly. Umaštěné plexisklo přístrojového štítu odkrývalo pohled na číslice tachometru – 181 678 km. Nic extra, ale ani ne tak hrozné, pomyslelo si opuštěné, nyní již zapomenuté Tico.
Později toho dne se ozval někde poblíž drsný rachot. Ocelové čelisti vedené na dlouhých pevných profilech a ovládané hydraulickými písty se daly do práce. Ostré kovové zuby se zakously do bočních partií malého Tica a bez větší námahy ho sevřely a drtily. Úlomky skla se okamžitě rozlétly do okolí, chatrný plech se bortil do sebe, podlaha se zlomila. Vozítko odhalilo své nezáviděníhodné intimní partie, když opisovalo oblouk a houpalo se dva metry nad zemí. Prudký náraz na zem připomněl fungování gravitace, když se rozmlácené Tico ocitlo mezi ostatním šrotem při cestě do drtičky. Za moment už to přijde, funící železná tlama nezná slitování… Ještě než gilotina polkla trosky fialového Daewoo Tica, stihlo vozítko odříkat svá poslední slova. V podstatě modlitbu:
„Doufám a naivně věřím, že až se z mého těla stane opět tekuté železo a potom zase část automobilu, bude to jiné. Jiné než teď. Přeji si, aby ti blázniví lidé nevyráběli všechno jen pro krátkodobý užitek, ale aby zase naopak tvořili věci trvanlivé, krásné, funkční. Tak, jak mi to popsal krémový přízrak. Ať se prosím příště probudím a stále zůstanu jako ve snách, ať jsem součástí nějaké krásné, aerodynamické karoserie uhlazené jako působením větru, ať v mých útrobách buší nespoutaný, dravý motor a konečně ať místo posměchu vzbuzuji respekt a obdiv. Ať jsem zkrátka alespoň trochu takový jako ti, kteří se mi posmívali, a já je přitom obdivoval. Ať už je to kdekoliv, o to prosím a za to se modlím. Ale pokud se probudím opět jako něco podobného, čím jsem byl v tomto životě, ihned po prvním nastartování se samovznítím. To přísahám!“

Fr 93

Like!