Autoideas: Tvrdá srážka s mocí

Určitě to znáte. Čas od času na každého z nás, kdož si myslí, že sice žijeme v policejním světě kde je účelem každého neustále kontrolovat, buzerovat a pokud možno trestat s vidinou vlastního prospěchu, ale stejně jsme relativně svobodní a v pohodě, vyvede z iluzí srážka s autoritou.
Smůla je, že i v „civilizované“ Evropě, nebo možná právě tady, se stávají věci, které jsou nepochopitelné. Byl jsem na jedné akci ve Španělsku, na kterou jsem se fakt těšil. Ráno nasednu do nejmenovaného auta a vyrážím ven. Jezdím si nejdřív v klidu, pak relativně rychle a nakonec se moje nadšení projevuje řáděním na horských okreskách kdesi nad Barcelonou.

Zastavuji, předávám káru kolegovi a jdu fotit z příkopu. Auto projede nahoru, dolů a pak zase nahoru. A já čekám, vylezu do svahu a čekám na super fotku, krásné zatáčky, vyprahlá, leč exotická příroda kolem. Nic se neděje a tak zkoumám mobil, ovšem bez signálu se nedovoláš. No tak vyrážím dle logiky směrem, kterým auto odjelo.

Po asi třech kilometrech jsem zpocenej, žiznivej a vystrašenej, že snad nebohej kolega auto někde rozflákal. V příkopech ani roklích nic, jen suchá flora. Najednou vidím stát dotyčného kolegu s autem u kraje, jak rozmlouvá s policajtem na motorce. Říkám si: „Pohoda, zaplatí za rychlost nebo tak.“
Domluva je velmi složitá, policajt umí akorát „very fast“ a nic víc. Ptám se tedy, zatím plný optimizmu, jak tuto situaci vyřešíme. Pořád totiž nevím, o co jde. Kolega tvrdí, že předjel policejní motorku (nevšiml si, že má majáček) a pak, když začala blikat, tak zastavil. Nic extra, navíc kroska bez radaru.
No nic, říká, že musíme počkat na jeho kolegy. Nechápeme, zatím mému kolegovi fízl bere doklady a taky papíry od auta. Můj kolega je dušička naivní, ještě víc než já, navíc drobnější a neuvěřitelně slušnej kluk, kterej snad podvědomě lituje i mouchy, který mu na cestách dělají hřbitov na nárazníku.

Začíná to bejt nějaký divný – když totiž fízl parkuje před naše auto motorku, abychom snad neujeli… ještě totiž máme klíče! No za chvilku přijíždí policejní patrol, ale stále jde o policii locale, tedy jakési měšťáky. Jsou tři, jejich šéf vysokej kšeftař v Ray Ban černých brýlých s novým iPhonem, evidentně žije s korupčení s místními. Hajzl od pohledu, ani nemá uniformu, a anglicky mluví hůř než já čínsky. Nebo se mu možná z arogance nechce. Raději poslouchá kecy toho prvního, budeme mu říkat třeba pan Kretén. No ten mu barvitě popisuje, jak můj kolega dělal „rallye“ a podobně. Něco španělsky rozumím… Pak se hovor stáčí k místním kšeftům a nočním podnikům, pánové jsou veselí, my žízniví. A začínám bejt nervózní, už jsme tu hodinu a furt nevíme, co se jako děje. Ptám se kolegy – předjel prý policejní motorku na okresce v horách, žádný omezení, nic. Po chvilce (mohlo to být pět zatáček?) si všiml, že za ním blikají modré majáky tak zastavil. Žádný GTA, ani střílení, nikoho nezranil, neohrozil.

Tak se tedy ptám, co s námi jako bude. To už mají i mojí občanku – co uděláte proti čtyřem ozbrojeným „výběřčím“ v horách, když nemůžete ani zavolat? Prý máme počkat na „policia nacionale“. Super, nemáme co pít a dost nás tu pruděj. Mohli to vyřešit domluvou… Ale to by nevykázali za celej den žádnou činnost, protože tady evidentně nikdo moc nemaká.

Za půl hoďky to nabírá obrátky – přijíždí policejní leon, kolegu nakládají dozadu, mě do patrolu, jedeme prý na stanici… a proč kurva? Furt nevím. Každopádně auto nechávám na parkovišti, klíče k kapse. O čtyři km níž chytám signál a informuji auotmobilku, co se děje. „To je dost slušný,“ slyším téměř nevěřícný hlas PR manažera. Za dalších 20 minut jsme na stanici, střídají se fízlové a furt nás nenechají vychcat, natož aby nám dali alespoň napít. To je chování! Tu příjde tlustej plešatej neřád, šéf místní fízlárny. A říká nám, že jsme zatčeni. „And why?“ ptám se. Odpovědět neumí. Už mě začíná srát. „OK, give us a fine, let us go, we dont have time and he didnt do anything really bad.“ „And why you keeping me here, I wasnt even in fucking car!“ Už jsem celkem naštvanej, kolega se třese. Utěšuju ho. Stále nechápeme. Konečně přijíždí někdo z automobilky a nese nám vodu a nanuk. Už to trvá čtyři hodiny. Hajzlové nás nechali jít ven do čekárny, ale zmizet nemůžem, maj naše papíry. Pan Kretén s nadšením popisuje, jak zadržel delikventy. Šmejd jeden, uklidňuju vztek a načítám ho. Hned mi přichází ten smutnej příběh jeho života, dětství raději vynechám. A kariéra? Vždycky chtěl sedět tady, ve městě, na služebně, bejt důležitej, mít koho ovládat a nechávat si vyplácet výpalný ze svý „vyhrazený“ čtvrti. Sráč to nedal, tak se teď vtírá. Místo teplýho místečka je jenom blbej měšták s komplexem méněcennosti. Takovou osobnost je potřeba léčit, zejména ego potřebuje masírovat a dva češi v novém sporťáku na belgických SPZ se k tomu hodí skvěle. Tak si je pojezdíme.

To už je ve hře konzulát, neustále voláme s automobilkou a řešíme, co se děje. Dostaneme překladatele, čekáme na něj hodinu a půl. Je půl pátý, den v hajzlu, my zoufalí, bezmocní. Sedím, na kolegu nemluvím. Jakmile to zkusí on, dozví se jen, ať drží hubu. Mám vztek, bezmoc, proč jsem kurva zavřenej, proč mě omezujou, když jsem u toho ani nebyl??? Po chvilce mi dochází, že tím mu moc nepomůžu, tak raději komunikuji. Zvládnul jsem se utišit, zklidnit emoce, krev se vrací do žil. Kolega, říkejme mu Tomáš, je v prdeli. Furt se lituje, jak ot zkazil atd, tak ho uklidňuju. Stále ještě věřím ve spravedlnost a civilizovaný svět.

Ale fašizmus kolem mi bere iluze a zbytek víry. Konečně se pan Kretén a ostatní, včetně sympatického, šlachovitého překladatele english to spanish dohodnou. Máme zaplatit 270 eur, pokud to bude na místě, tak půlku. Týpek z automobilky, co je s náma, běží na benzínku pro přesný obnos a platí. Čekám, že mi každou chvilku dají občanku. Ale nic se neděje a stanice je čím dál depresivnější. Pak si berou Tomáše dovnitř, na výpověď. Konečně, po šesti hodinách! Ti idioti do současné doby znali jen příběh kreténa a tomu, jak nám bylo oznámeno šéfem fízlů, bezmezně věří! Skvělý, od PR automobilky se dozvídám, že je obžalovaný z ujíždění policii a to je tresný čin. Že jel rychle, agresivně možná, tomu věřím, že si pár zatáček nevšiml blikaček za sebou když vnímal zatáčky vpředu, tomu taky. Ale aby ujížděl? Proboha proč, tohle je naše práce, podobný prezentace absolvujeme každý týden v jiný zemi, vždy v pohodě. A já navíc čekal v příkopu na fotku… To snad není pravda!! Ještě tomu věříte? Píšu čistou pravdu, nebudu ani opravovat případný chyby, chci to ze sebe dostat. Jdu si udělat GT (gin tonic), dejte mi minutku…

Jsem tu. Z poklidného, leč upoceného dusna naší krásné země se vrátíme do fašistického Španělska, místo je policejní stanice kdesi nad Barcelonou. Nějak mi ten název nejde přes klávesy…

V půl sedmý přichází na řadu moje výpověď, tedy po sedmi a půl hodinách si chtějí vyslechnout mojí verzi! Super, to je efektivita práce. Nejvíc mě sere, že tohle v tu chvíli platila automobilka, co nás pozvala. Překladatel je evidentně unavenej a místo aby se mě ptal co se dělo, tak se baví s fízlem o jeho jizvě na předloktí. A pak ještě o místním bordelu. To se mi snad zdá! Začínám bejt hnusnej, ale jen lehce, chci už jen vypadnout a dát si panáka, co tohle svinstvo spláchne. V 19:45 to pro mě končí, vrací mi občanku, mám výpoveď, že jsem čistej. Po devíti hodinách bez SVOBODY a přitom nevinej!!! To je skvělý, ale co Tomáš?

Od šesti jsem ho neviděl. Dozvídám se, že ho zavřeli, vzali mu osobní věci, do rána na stanici!!! ZA CO KURVA? Co je tohle za hnusný svinstvo. Už mám slzy v očích, toho kluka to může zlomit… nikdy nebyl na fízlárně ani podat svědectví, natož aby ho zavřeli. Tohle je vyvrhel, kterej patří do cely? Nemůžu tomu uvěřit, nechápu… A pan Kretén? Jeho duši vůbec nezávidím cestu, kterou má ještě před sebou. Bude to totiž bolet…
V osm mě konečně objal luxus čtyřhvězdičkovýho hotelu a dávám si s paní za automobilky dvojitej rum na baru. Lituje mě, nevěřícně kroutí hlavou. Volá mi konzulát, vyprávím mu celou story, zvědav na reakci. „Tohle je běžné, nejste jediní. Tady v Katalánsku prostě nemají co dělat a tak si pojížděj cizince.“ „Takže tohle je v podstatě jejich byznys?“ „Jo, dá se to tak říct.“ „Co bude s Tomášem?“ „Ráno jde k soudu, letadlo domů nestihne. Pošlu tam tři lidi, aby věděli, že nám to není lhostejné.“ „Děkuji mnohokrát, vážím si vaší pomoci. Ani nevíte jak.“ Končím hovor.

Jak to dopadlo? Tomáš šel ráno k soudu, v poutech, s místníma grázlama. Víte, co navrhla obžaloba? Tak se fakt něčeho chytněte…. DVA ROKY NATVRDO A ČTYŘI ROKY ZÁKAZ ŘÍZENÍ!!! Je tohle normální? Je tohle systém, kterej jsme chtěli? Kde to sakra jsme, ještě teď mi vytryskly slzy při představě tý bezmocnosti, jakou při srážce s autoritou zažijete… Tohle bych nepřál ani nepřátelům. Konzulát nakonec zamakal, Tomáše kolem poledne pustili, PR s ním zůstal a druhý den letěli domů. Za dva roky má soud, kam už nemusí, to vyřeší konzulát. Pánbůh za něj zaplať! A to bez legrace, nebýt jich a automobilky, jsme v prdeli. Co budete dělat v horách proti pěti ozbrojenejm chlapům s obušky, o jejichž úmyslech nechcete nic vědět? Ten pocit, když nás nakládali každého zvlášť do auta…na to nezapomenu.

Na závěř přísahám na svou čest, že tohle všechno je pravda. Detaily jsem vynechal, už to nikdy nechci opakovat, řešit znovu, připomínat si to.

Zažil jsem to, byla to zkušenost. Asi to tak mělo být, nebo nám někdo nepřál svezení a hodil kletbu, nevím. Nikomu dalšímu z početné výpravy se nic nestalo. A já? Ztratil jsem část iluzí o evropské civilizaci a velkou část své důstojnosti, která mi připadala nedotknutelná. Co Tomáš? Říkal, ať už s ním nikam nejezdím. Naopak, vzal jsem ho za rameno a pošeptal mu upřímně a naprosto vážně, že je můj kamarád a že ho budu chránit, pokud budu moct. Tohle si nezaslouží nikdo. Příště sedám do auta rozhodně s ním a dám na něj pozor. A do Španělska, tam jen tak nepojedu! Jsou i další místa…

Like!