Autoideas: Úpadek, či jen vývoj?

Ještě si musím postěžovat. Ačkoliv jsem se naučil řídit v hot–hatchích, tíhnu ke klasickým sporťákům. A to myšleno zejména uspořádáním pohonu. Správné auto, které jezdí rychle, má prostě podle mého omezeného názoru motor vepředu podélně a poháněná zadní kola.

Z tohoto názorového výlevu teď vynecháme partičku STIhaček a EVOlucí, a samozřejmě také supersporty. Jde mi o normální sporťáky pro mladé lidi, dostupné káry. Jde mi o to, co představovala v Německu v 70. letech Manta první a druhé generace, případně Monza nebo Kadett. VW bylo jaksi mimo už docela dlouho, brouk má totiž trochu jiné postavení (a stejně ho vymysleli u nás!) a káry jako Scirocco či Golf (neboli folf.. :)) jsou předokolky od začátku.

V Anglii také existovaly celkem lidové sporťáky, MG, Triumphy a další. A samozřejmě legendární Escort a Capri. Právě Capri nebo Mantu jste mohli potkávat u tehdy moderních německých paneláků, byl to věčný souboj o to, co je lepší. Capri mělo rozhodně výhodu v tom, že ač nedosahovalo jisté elegance manty (zejména áčkové), alespoň mělo pořádné motory. Co zmínit z Francie? Napadá mě jen a pouze Alpina A110, ale ta je také trochu jinde. I dneska umí vyhrávat závody historiků, zejména na sněhu a ledu. V Itálii měly pěkné sporťáky, Spidery vyráběly snad 200 let v kuse, měly také Guiliu a Giuliettu, které nabídly zajímavé sportovní varianty se zeleným čtyřlístkem na blatníku. U srdcové Lancie to taková hitparáda nebyla, Gamma i Beta byly předokolky. Ještě to trochu zachránily pokusem o kinder sporťák s motorem uprostřed jménem Beta Montecarlo. Stratos a 037 se pochopitelně dávno prohánějí po nebeských okreskách a jejich hvězda září dál, snad ještě silněji pro nás, kteří jsme je nezažili v akci. A jednoduchá zadokolka? V 70. letech už nějak nic moc. Fiat byl na tom o něco lépe, ale mě už nebaví rozjímat, víme, jak to bylo.

80. léta jsou poslední a jedinečná, protože ačkoliv už byla auta technicky vyspělá, stále zbylo dost sporťáků s klasickým uspořádáním. Vynechám teď Evropu, počmáráme glóbus směrem na dálný východ. Tam totiž vznikala auta, která jsou pro nás dneska exotickými raritami, ačkoliv veteránské konzervy minulých generací jim ještě nepřicházejí na chuť. Výjimkou, která už si pomalu hledá místo v srdcích zarytých evropských fousatých veteránistů, je Zetko. Ano, Fairlady, Datsun 240Z už se prostě počítá. Tak proč sakra všichni ignorují Celicu, rotační Mazdy, Silvie nebo stará subárka či isuzu?

No, to je na jiné téma. Pak přišla 90. léta a zadokolek, hlavně těch cenově přijatelnějších, ubývá. Baworák a Merc si naštěstí drží styl, Audi vyrábí podivné obludy, z nichž se postupem času vyvinuly metalízou nastříkané nacistické tanky s motorem mezi předními světly.

Francouze vynecháme z pochopitelných důvodů, Anglická velkosériová produkce zažívá úpadek s tím, že nezapomínám na MG FT. Ač úplně nezapadá klasického pohonného uspořádání, je to pohodová zadokolka. A Lotus, ano, Lotus milujeme a uctíváme, protože Colin Chapmann věděl to důležité a dokázal svou myšlenku prosadit navzdory tupému systému. Geniální!

Itálie v 90. letech? Lancia a potažmo celý Fiat usnuly na vavřínech slavných vítězství 80. let, jenže doba skupiny B a nespoutaného závodění byla dávno v řiti. Takže se na stejné místo pomalu odebral i celý Fiat – Italové proměnili peníze ze zářné minulosti za víno a vesele se bavili na účet budoucích generací.

A co Japonci? Těm to šlo, každá velká automobilka měla klasický sporťák. Toyota vyráběla Supru, měla také divokou druhou generaci MR2. Celica se stala sice předokolkou, ale měla i čtyřkolku s turbem která fungovala báječně, což dokázala třeba i v Africe při rallye. Corollu zabili už na konci 80. let, když ji zřejmě z eko a safe důvodů dali všechno napříč dopředu. Končí to aurisem, to nemá cenu rozebírat, škoda písmen.

Honda měla v 90. letech skvělý káry. Na vrcholu potravního řetězce stála NSX, která i se šestiválcem požírala Ferrárka a Lamba. A pak tu máte S2000, která na přelomu tisíciletí každému otevřela hubu kvůli točivému dvoulitru s výkonem až 250 koní! Vrchol evoluce všech Crxek a ostrejch Civiců, mokrej sen z hlubin touhy. Vydržela deset let, než ji v roce 2009 z nepochopitelných důvodů ukončili.

Co mají teď? Zbyl jim podivnosti jako CR–Z. Ale promiňte, má elekromotor, takže je to spíš dynamicky vypadající lednička nebo pračka. Honda skončila, v Evropě přestala ze strachu z eko fanatiků prodávat dokonce i vyměklý Type–R, aby náhodou nezahubil nějakou bylinu u pangejtu. Honda pro mě mezi auty skončila… nedávno nám představovali nový Civic s vyhořelostí 80letého účetního z předměstí.

Integra zaslouží zmínku, na ní nám honďáci ukázali, že kurwa dobrý auto jde udělat i z předokolky (což ale díky Mini JCW umíme i v Evropě…). Jenže už také není.

Co toyota? Také velmi smutné – ze zástupu Aurisů, nudných Avensisů, Yarisů a úchylností typu Urban Cruiser se člověku chce zoufale brečet. Větší nudu a unifikaci najdete snad jen u VW. A ještě tu máte Piuse, tedy Priuse. Co je na tom tak ekologickýho, když ho vyroběj v Japonsku a přivezou lodí (která spaluje mazut v motoru jako mrakodrap) do Evropy či US? Jakápak ekologie? Uhlíková stopa jen za tu cestu vyhubí několik druhů ryb a pár kolonií mořských želv a korálových útesů.

S konceptem FT–86 nás Toyota vyloženě provokovala, takový auto už mělo bejt dávno na silnicích! Co zbývá? Koupil bych si akorát Hiluxe, to je prostě dobrý auto, který funguje v terénu skvěle a má nezničitelnou image. Jenže my se bavíme o sporťácích.

Co Nissan? Jooo, docela dobrý, ten se drží! Má totiž Zetko. A Zetko je boží, správnej sporťák s drzým motorem, hrubián, který se jako drsoň nejen tváří, ale i se tak chová. Na požádání spálí zadní gumy a 350 se prostě líp řídí a vypadá víc nadčasově než poněkud překombinovaná 370. A z 350 je ještě k tomu líp vidět, což se občas hodí.

Mazdu mám rád. I moderní auta této značky mají v řízení lehkost a agilitu, vypadají skvěle (třeba šestka) a příjemně se s nimi jezdí. Mazda má MX-5, Mazda vymyslela Miatu a díky tomu ji milujeme. Miata je super, ačkoliv i ona v poslední generaci vyměkla, její jízdní vlastnosti díky správnému uložení motoru jsou stále překvapivé a uchvacující. Škoda jen, že aby se s ní dalo jezdit rychle, musíte jí dát alespoň kompresor. Rotační Mazdy, to je to pravé – oceňuji, když má někdo odvahu rozvíjet nekonvenční nápady a sypat do toho těžký prachy. Výsledek pak stojí za to – kdo by zapomněl na RX-7, v každé ze tří generací něčím jiná, každá úchvatná. Následovník v podobě RX-8 mě také baví, dokonce se mi líbí řešení zadních minidveří. Proč tedy minulý rok skončila? Vývoj rotačního motoru Renesis pozastaven, uvidíme, co bude dál… Jenže já si nemůžu pomoct, když slyšíte závodní 787B se čtyřrotorem, nemůžete dýchat, propadáte panice z pocitů šílené touhy a strachu z toho, jaké monstrum jsme (tedy jako lidé, ne my…) dokázali vytvořit. N.Á.D.H.E.R.A.!

Opel díky velké matce GM přebadgeoval Pontiac Solstice a hodil v roce 2004 do Evropy pohodové a zábavné GT, jakousi ideovou reinkarnaci původního vozítka s nejnáročněji vyklápěnými světly na světě (dělá se to mechanicky a chce to sílu a grif). Opel GT mě opravdu bavil, měl výbušný motor s výkonem 240 koní a skvělou, neokoukanou image. Pak přišla krize a nástupce se bohužel nedočkal.

Krize může vlastně za všechno, že? Dá se na ní svést i neplodnost polních hlodavců, hlavně že máme cíl, na který můžeme hodit vlastní selhání a zbavit se tak zodpovědnosti. Jako v kostele – pane bože, zhřešil jsem, pomodlím se a ty ze mě sejmeš hříchy (odpovědnost za vlastní chyby) a pak bude zase pohoda. Jo, příští rok přihodím něco na stavbu nové kaple, to je hotová věc. Zase utíkám od tématu, přijměte prosím omluvu.

A jsme u současnosti, jestli jsem na něco zapomněl, je to pryč. Jsme sice v hluboké krizi, ale přesto se plýtvá jako nikdy v historii. Chrlíme miliony tun zboží, které vlastně nepotřebujeme a vyvíjíme elektromobily, které řídí sami. Člověk je víc než kdy dřív pouze ovce, která s vděčností konzumuje reklamy a nakupuje nesmysly. Sportovní auta už nejsou tak v módě jako v 70. letech, kdy musely závoďáky rozhánět davy nadšených fanoušků s cigárem u huby, aby mohly vůbec projet rychlostní zkouškou.

Dneska je módní být co nejvíc umělý člověk – umělý prsa, řasy, dokonalý chemický účesy a kluci s kabelkou plnou kosmetiky. V Hollywoodu si prý podle nového hitu dokonce bělí řitní otvor – jako když někde na místním večírku tohle nemáš nebo alespoň nevíš, jsi úplně out! Chyběj nám hrdinové starých filmů, vlasatí sympaťáci, kteří balili holky na sporťáky. V takovém prostředí nám asi automobilky sledující víc marketingové výzkumy a křivku prodejů než zájmy ŘIDIČŮ nebudou servírovat normální sportovní auta, která bychom si se svými nuznými žoldy mohli dovolit.
Ale něco se stalo, snad opět svítá. Ač to říkám nerad, mezi běžnými (rozuměj: nikoliv prémiovými) značkami se objevil normální sporťák. Dlouho jsem nemohl překousnout fakt, že je korejský, ale po stovkách kilometrů jsem si asi zvykl – Genesis Coupe. Pár dní na okreskách, nechte gumu na asfaltu a nebude vám vadit ani tupé řízení vytvořené pro rednex z júesej ani nekvalitní plasty na palubce. Budete vnímat jen ten motor! Tedy samozřejmě šestiválec 3,8 litru, dvoulitr s turbem je tragickej.

Letos to vypadá, že se nám splní i další sen – konečně se nám vrátí Hachi! Jedna automobilka by to asi těžko zvládla, ale spojily se dvě (a ještě k tomu naše oblíbené) a nová GT 86 je legendou a objektem touhy ještě dřív, než s ní kdo pořádně jezdil. Stačilo se podívat na video s Chrisem Harissem a všichni jsme z ní hotoví. Kdo z vás by jí nechtěl? Má všechny předpoklady pro to být skvělou, dostupnou károu. A já upřímně věřím, že se to povedlo a že nás čeká menší revoluce mezi sporťáky. Něco jako udělal Nissan GT-R o několik tříd výš. Letos bude skvělý rok!

Takže co to je? Shrnul bych to asi takhle – v 90. letech vytlačily hot-hatche klasické sporťáky ze scény. Ale teď už lidem normální auta chybí a tak se začínají pomalu vracet. Hyundai udělal odvážný a úspěšný krok, ale Toyota se Subaru šli ještě dál. Vývoj důležitých světových automobilek se propojil s tužbami obyčejných milovníků aut.

Fr 93

Like!